7 Fotoblog

Ať žije Ústřední hřbitov!

Témata: ,

Ach, jak příjemné by bylo zajít si teď nebo někdy v příštích listopadových týdnech na Zentralfriedhof, nejlépe pozdě odpoledne a sám. Obejít ty slavné hroby a honosné hrobky, samozřejmě začít nejspíš u té skupiny nejvznešenější, kam se dojde brzy z hlavní brány, která se bůhvíproč jmenuje Brána 2, Tor 2. Na čestném plácku tam sousedí hrob Beethovenův a Schubertův, naproti je Brahms a vedle oba Straussové a uprostřed je pomník Mozartův: mladá žena schoulená nad reliéfem známé tváře. Nevadilo by, že je to jen pomník bez kostí, kenotaf, neboť Mozartovo ubohé tělo, jak známo, skončilo v rámci bláznivých nařízení Josefa II. v hromadné chudinské hrobové šachtě nedaleko odtud, ve zrušeném hřbitově u kostela sv. Marka (Sankt Marx), a pak, když se po deseti letech hroby rušily, kdovíkde. Kus lebky, kterou zachránil hrobník, jenž si prý zapamatoval, kam Wolfiho uložil, mají ale v Salzburgu, jenže jak se ve Vídni říká, Mozartových lebek je třináct a jen tři jsou zaručeně pravé. Ve Vídni se říká hodně vtipných věcí. A nejlepší vídeňský humor je morbidní.

A když by tam člověk chvíli postál, tak by se pustil do těch nekonečných alejí a stezek, kolem hrobek honosných a pompézních, ale pak už i obyčejných hrobů, a určitě by neminul hrob našeho Emila Holuba, před kterým by nejedna dáma lehce vyjekla, neboť vztyčený pylon s jeho hlavou vyrůstá z velké koule, již objímá zarmoucená mladá žena. Pak by se prošel kolem pověstných Rakušanů, třeba kancléře Bruna Kreiského: kruh z mramoru, na něm pár kamínků. Nebo starosty Vídně Zilka, který se prý zapletl s naší StB, takže pár dnů předtím, než měl na Hradě dostat Bílého lva, vypukl skandál, který asi nečekal: na trávníku leží velký červený kámen s nápisem Dr. Helmut Zilk. Nebo skladatele Arnolda Schoenberga: bílá krychle vražená do bílého mramoru. A spisovatel Franz Werfel, pražský rodák: černý kámen, snad kniha. A chvíli by hledal hrob zpěváka Falca, jehož krátkou pozemskou slávu zažil a jehož hit Rock me Amadeus pak už vám z hlavy nezmizí. Má na náhrobku skleněný oblouk, který má připomínat prasklé CD, jenže možná za takových dvacet let nikdo nebude vědět, co to bylo za předmět, na který by stejně už pomalu neviděl…

Protože to už by se rychle smrákalo. V pět se v listopadu zavírají brány, což by vás nemělo rušit, protože není v moci hlídačů všechno oběhnout, takže se tam necháte zavřít, čímž zažijete ten unikátní pocit, soumrak ve vídeňském městě mrtvých, což jistě stojí za to. Měl by dost času obejít, byť ve tmě, sektory zvláštního druhu, třeba anonymní hroby z anatomického ústavu, lidí bez jména, nebo těch, kteří si přáli po smrti zcela zmizet. Postál by u sekce dětských hrobů a hrobů utonulých v Dunaji a samozřejmě u hrobů vojenských z první a druhé války, čestné místo patří Rudé armádě, která si to zařídila po svém, takže z té výzdoby jde trochu strach, a pak tam jsou oběti bombardování a také velkých tragických případů. Z nich za upozornění stojí pomník obětem požáru Ringtheateru v prosinci 1881, kdy sotva se spustily první tóny Hoffmannových povídek, začalo hořet a ve strašném děsu to odneslo na čtyři stovky diváků. Požár pražského Národního divadla půl roku předtím byla proti tomu legrace. Z náhrobku uhořelých prý vychází za noci slabá záře…

Jenže člověk nemůže být ve Vídni, kdy se mu zachce, a jen tak si tam zajet kvůli procházce mezi hroby by byla příliš velká výstřednost. Takže lze závidět všem, kdo to mají poblíž, těm estétům a nekroromantikům, které přitahuje krása pomníků, náhrobků a byst, jež tu tvoří dohromady obrovské vojsko, seřazené k věčnému defilé na tom pečlivě udržovaném sídlišti mrtvých, ve městě těch druhých Vídeňáků, kterých je už víc než těch prvních.

Celkem je na druhém největším evropském hřbitově (v Hamburku prý mají ještě větší) čtvrt milionu hrobů, ve kterých bydlí z úředního rozhodnutí dohromady tři miliony nebožtíků. Ti se sem stěhovali od roku 1874, odkdy Ústřední hřbitov pohlcuje většinu obyvatel města a některé velké mrtvé k sobě bere dodatečně, jak to bylo právě v případě Beethovena a Schuberta, které přestěhovali z jiného vídeňského hřbitova. V tom hrálo roli i to, že dosud živí, ale dnes už také dávno zde ubytovaní si prý dlouho na nový hřbitov nemohli zvyknout a neměli ho dlouho v oblibě, neboť byl příliš velký, příliš „moderní“, a především svou polohou způsoboval značné potíže. Zentralfriedhof totiž navzdory svému jménu není zrovna v centru, ba rozkládá se na kraji města, jak to odpovídalo hygienickým názorům, které se tehdy konečně začaly prosazovat. Takže se rušily hřbitovy v centru měst a vše, co mělo skončit v zemi, směřovalo sem, kde byla divočina a vřes, ale zato prý dobrá půda k rychlému rozkladu zesnulých. A tak se po dlouhých sporech, kdy šlo mimo jiné o cenu pozemků, vybralo toto místo, pustá planina za Simmeringem, tehdy vesnicí na jihovýchod od centra Vídně. Na konci 19. století to bylo stále ještě na dost vzdáleném okraji, kam i teď cesta tramvají trvá ze středu města skoro hodinu, což bylo dřív koňmo a povozem ještě mnohem déle. A cesta vedla, stejně jako teď, dlouhatánskou, nyní už skoro tureckou Simmergengerstrasse, po níž zprvu jezdil jeden pohřební konvoj za druhým, což způsobovalo přece jen jistou nelibost u tam žijícího obyvatelstva. Rakušané, a především Vídeňáci, přitom pohřby milují, nebo aspoň to mají v tradici, jak o tom píše hojně literatura, třeba náš Ladislav Fuks ve velkolepém románě Vévodkyně a kuchařka, v němž když se mluví o hřbitovu, myslí se hlavně Ústřední hřbitov vídeňský.  

Ein schöne Leich, krásná mrtvola, to je pojem z kulturní historie a znamená celý ten komplex umění smrti a pohřebnictví, které bylo ve Vídni dovedeno ke svému vrcholu. Život má být korunován krásným pohřbem. K němu má směřovat pozemské snažení, takže je nutné na něj našetřit, vše předem obstarat a svěřit se do dobrých rukou, k čemuž sloužil prosperující obor pohřebnický. Hlavně nic neodbýt: řečníky, koně s chocholy, kočáry, květiny, uložení do hrobky, smuteční hostinu. Slavnou dobou velkého vídeňského pohřebnictví je právě konec 19. století, fin de siècle, doba, kdy se Ústřední hřbitov zakládal a kdy kvetlo umění honosných hrobů, stejně jako kvetla velká vídeňská kultura přelomu století, jejíž mnozí představitelé leží tady: i když ten asi největší, Gustav Mahler, kupodivu ne, jeho hrob je na židovském hřbitově v Grinzingu, na druhé straně Vídně.

Ale přece jen s tím velkým hřbitovem na okraji města byla dlouho potíž a trvalo dlouho, než lidem přirostl k srdci, lze-li tak mluvit o hřbitovech. Koně se někdy splašili nebo při sněhu a náledí uvázli a náklad se zastavil, což vše přispívalo k zvláštním pocitům, které však na druhé straně jaksi k Vídni patří. A patří k ní třeba i takové kuriózní věci, jako byl vážně míněný návrh na zřízení pohřební potrubní pošty, který předložili už v 70. letech 19. století dva inženýři (jeden se jmenoval Hudetz, jak se na Vídeň patří), kteří vymysleli, že by se nebožtík posílal několikakilometrovou rourou přímo do hrobu. Bohužel, geniální nápad byl příliš nákladný a asi se přece jen ozvaly i nějaké námitky etického rázu. Ujala se místo toho tzv. smuteční tramvaj, Bestattungstraßenbahn, která se používala až do konce 20. století a byl to vídeňský unikát, jako spousta věcí tohoto druhu. A teď mě napadá, jestli se Miroslav Válek, komunista a slovenský ministr kultury, ale dobrý básník, neinspiroval Vídní, kam bylo vždycky z Bratislavy dobře vidět, když psal o tej Smutnej rannej električke – a ja  v nej, což pak zpíval Pavol Hammel a já si to celé mládí pouštěl dokola…

Ale hlavní píseň, která patří k tomuhle hřbitovu, se jmenuje Es lebe ein Zentralfriehof! a zpívá ji Wolfgang Ambros, takový dejme tomu rakouský Mišík, schválně si ji pusťte, je na YouTube. Je z roku 1974, takže ji napsal k jubileu, a zpívá v ní o tom, jak to žije o půlnoci na tom hřbitově, kde vedle sebe svorně leží Vídeňáci všech vyznání a politických názorů, katolíci, evangelíci i bezvěrci, Židé i Arabové, ano, už tehdy měl Zentralfriedhof muslimský sektor, protože každý má na tom hřbitově své přidělené místo. Není to v žádném případě nějaká multikulturní kaše, ale pěkně podle pravidel seřazená oddělení všech možných náboženství, sekt a pověr, nejrůznějších představ o posmrtném životě a jeho variantách, dočasnosti i věčnosti, rozkladu v totální nicotě i v pokračování ve formách dalšího postmortálního bytí. Neboť všechno je v okamžiku smrti možné a nikdo předtím nic neví. Ať tedy žije nejen Ústřední hřbitov!

Více čtěte v novém vydání Týdeníku Echo zde.

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.