Proč jsme pořád jen chudí příbuzní

Proč jsme pořád jen chudí příbuzníkomentář
Komentáře

komentář

Petr Holub

Bude líp, nebo hůř? Na otázku, která získala politickou váhu už před šesti lety, přichází odpověď od Světového ekonomického fóra (WEF): Ano, už je hůř. Přinejmenším se týká schopnosti obstát v ekonomické soutěži s ostatními zeměmi. V žebříčku konkurenceschopnosti Česká republika spadla na 32. místo na světě, o tři místa proti předchozímu roku. Z podrobného srovnání sto čtyřiceti světových ekonomik lze odvodit ještě jedno poučení. Museli bychom se více snažit, abychom měli lepší perspektivu.

V žebříčku WEF se Česko drží v rozmezí 29.–31. místa od roku 2006 s výjimkou čtyř let během krize. Letos jsme se tedy nevýznamně propadli pod obvyklou úroveň. Za posledních třináct let nás předstihla Čína, Spojené arabské emiráty, Katar a překvapivě Itálie, naopak se ve srovnání s Českem propadla Chile. Pro Čechy je zajímavé, že si pohoršila většina východoevropských států, a také proto si mezi nimi udržujeme druhé místo, ovšem pravidlo neplatí pro tři státy. Za třináct let postoupili o víc než deset míst na žebříčku Poláci, Bulhaři a Rumuni. Vesměs jde o země, které po vstupu do Evropské unie měly a využily možnost doplnit moderní infrastrukturu a do určité míry se jim to také podařilo. Ovšem také tyto národy se dostávají nejvýš na „obvyklou východoevropskou úroveň“, ze které se dlouhodobě nedaří odlepit ani těm nejúspěšnějším, tedy Estonsku, Česku a Slovinsku. Z jedenácti východoevropských členů EU jich je dnes ve čtvrté a páté desítce konkurenceschopnosti celkem devět, Rumunsko těsně pod ní a Chorvatsko až v sedmé desítce. Takřka to vypadá, že existuje jakési postkomunistické prokletí, které sice dovolí přiblížit se na dohled vyspělého světa, brání však vstoupit dovnitř. Na Tantalova muka si mohou stěžovat zvláště Češi, mezi postkomunistickou jedenáctkou kdysi ekonomicky nejvyspělejší národ.

Největší hřích posledního desetiletí

Leccos může vysvětlit biblické podobenství o zakopané hřivně. Česko a v menší míře i sousední země dál na východ získaly z minulých časů relativně slušné dědictví, pokud jde o některé instituce. Jak informuje zpráva WEF, dodnes máme minimálně na evropském průměru banky, akciové společnosti, schopnost obchodovat se zahraničím, systém zdravotnictví nebo železniční síť. Ovšem naši bilanci zhoršují nedostatky společné s ostatními zeměmi východní Evropy. Patří sem především neschopnost politických reprezentací vytvořit dlouhodobou vizi společnosti a pak po ní spoluobčany vést, ekonomice škodí nešťastným způsobem nastavený daňový a dotační systém. Nedokážeme sami se sebou něco dělat, a pokud se do něčeho na vládní úrovni pustíme, spíše se dostaneme do dalšího maléru. Problémy v tom mají všechny postkomunistické země, ovšem v tomto směru patříme spolu s Chorvaty, Rumuny a Slováky mezi čtyři nejhorší, až v druhé stovce všech zemí na světě. Vedle Lotyšska u nás platí ještě jeden neobvyklý paradox. Přes slušnou produktivitu práce patří naše silniční síť k nejméně kvalitním.

Podobenství o hřivně popisuje příběh služebníka, který dostal do správy určité množství peněz, zakopal je však pod zem a majetek obchodováním nerozmnožil. Když se pán vrátil, přirozeně mu hřivnu vzal a vyhodil ho ze svých služeb. Češi svou hřivnu do značné míry promarnili pod socialistickým režimem a dostali pak po listopadu 1989 druhou možnost. Zpočátku se zdálo, že se Česko zařadí mezi nejvyspělejší země, v posledních 10–15 letech však v mezinárodním srovnání stagnujeme, a teď nás předbíhají Číňané, Arabové a Italové. V některých ohledech kvalitní infrastruktura a příklady ostatních zemí přesto ukazují, že to ještě lze změnit. Těžko to však půjde jenom rozdáváním sociálních dávek a zvyšováním daní či platů státních zaměstnanců, jak předvádí současná vláda.

Další texty od Petra Holuba najdete ZDE