Jaká byla Božka. Vzkaz od paní profesorky

KOMENTÁŘ

Jaká byla Božka. Vzkaz od paní profesorky
Anna Kameníková v titulní roli. Foto: Printscreen: YouTube/TotalFilms.cz
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Máma je hlavně moc ráda, že je o Božku takový zájem… To je vzkaz od naší největší znalkyně života a díla Boženy Němcové, profesorky Jaroslavy Janáčkové, který mi byl předán její dcerou Zorou Šimůnkovou. V novém papírovém Echu, které vyjde ve čtvrtek, je o Boženě Němcové a televizním seriálu, který ten zájem vyvolal, Salon, v němž Zora vystupuje a mluví za sebe, ale jako dítě vyrostlé pod křídly velké Boženy nemůže popřít, že vliv matčin tam byl určující. Profesorka Janáčková, která se těší úctě několika generací svých studentů, loni v listopadu oslavila devadesátiny a je ve výborné kondici, tedy odpovídající věku.

K tomu seriálu prostřednictvím dcery Zory ještě doplňuje toto: ano, líbil se jí, s vědomím toho, že šel hlavně po tom, co je na povrchu života, méně, co vytvářelo její tvorbu, dílo, které po Němcové zůstalo. Ale tak to ve filmech bývá. Líbily se jí herečky, ale nejvíc oceňuje výkon pana Hájka, představitele Josefa Němce. To, říká paní profesorka, je opravdu talent. Ocenila, jak se vyvíjel, od chlapa, který si chtěl mladé děvče ochočit, přes toho, kdo zjišťuje, že ta žena má nějaké netušené kvality, na které on nebude stačit, ale přesto se jí přece jen bude snažit porozumět. Bez ní, podotýká paní profesorka, by měl snazší a klidnější život a asi i zaručenější kariéru, protože bůhví, jestli se nechtěl svými vlasteneckými projevy, které mu ji ničily, ukázat i před ní. Trápení mu nadělala dost a dost, ale zkrátka Němec byl osobnost, ne žádný řadový oficír nebo c. a k. komisař.

 

Pokud jde o milostné scény, ty paní profesorku do rozpaků neuváděly. Říká, že kdyby měl být zachycen milostný život Boženy Němcové v jeho úplnosti, pak by bylo na něj nutno deset dílů, protože tak bohatý je to materiál. Ne ovšem proto, že by těch milenců bylo víc, opravdu byli se vší pravděpodobností „jen“ čtyři – to by se vzhledem k zálibě vlastenecké společnosti v drbech prozradilo –, ale proto, že to byly vztahy vždy nějak složité a plně prožívané.

Přitom, vzkazuje paní profesorka, všimněte si, že Božena si vybírala svým způsobem imponující (mladé) muže, nikdy se nezahodila s někým, kdo nebyl na úrovni nebo se jí prostě nelíbil, byť by z toho mohla mít výhody, a že ty nabídky byly. Ty muže milovala, ale přitom si byla vědoma toho, že nikdy nebudou s ní, že ji jednou opustí a ona je bude muset pustit: měla čtyři děti a ty pro ni byly nejdůležitější.

Němcová, ač je to paradoxní, při všech rozletech velmi dbala na řád života, ve kterém jsou děti základem, a věděla, že pokud to ženy minou, jsou různým způsobem nešťastné. Výhradu by měla ke zpodobení české vlastenecké společnosti, která tam nepřesáhla rozměry figurek, které se tam točily jak na orloji: Erben, Tyl, Čelakovský, Havlíček… Ale to vlídná paní profesorka chápe jako oběť rozměru seriálu, do kterého se holt všechno nevejde. Třeba by se dalo v podobném duchu pokračovat, takový seriál o Nerudovi by třeba také nemusel být špatný. (Nebo když už, tak právě o Havlíčkovi nebo o Sabinovi nebo o Palackém, doplnil bych já: to české 19. století opravdu není tak marné, jak se zdá.)

A pak má ještě paní profesorka jeden vzkaz. A návrh. Co kdyby se vyhlásil, klidně oficiálním způsobem, parlamentem, nebo spíš Senátem, ten je kultivovanější, Den Boženy Němcové? Nabízelo by se datum její smrti 21. ledna nebo datum narození 4. února, třebaže je to datum lehce nejisté…

Nejednalo by se samozřejmě o státní svátek, nýbrž o památný nebo významný den, určitě by se šlo do školy… Tam by se mohlo třeba mluvit více o různých věcech, o Němcové a literatuře především, ale třeba o tom, proč je pro lidi tak důležité předávat si krásu a city prostřednictvím knih a čtení, proč na tom některým lidem tak strašně záleželo, že tomu byli schopni obětovat všechno, osobní štěstí a zdraví. Byl by to den, který by připomínal tu velkou ženu, která právě nebyla žádná světice, ale o to víc ji člověk může obdivovat a třeba i milovat jako svého současníka, jako někoho, komu člověk rozumí i přes propast časů, což je ten největší zázrak kultury, že díky ní žijeme s lidmi mnoha generací minulých. A speciálně my Češi si v ten den každý rok můžeme připomenout, jaké jsme měli štěstí, že před těmi dvěma sty lety nám osud poskytl ženu, která nás nepřestává zajímat, těšit, dojímat a třeba i vzrušovat. Šťastná to žena, šťastní to Češi.

Foto: Týdeník Echo

 

×

Podobné články