Arcibiskup z Moravy si musí zvyknout, že Čechy jsou jiné, rozhovor s historikem Šebkem

NÁSTUPCE ARCIBISKUPA DUKY

Arcibiskup z Moravy si musí zvyknout, že Čechy jsou jiné, rozhovor s historikem ŠebkemROZHOVOR
Arcibiskup Jan Graubner a kardinál Dominik Duka. Foto: Česká biskupská konference
1
Domov

Záviš Dobiašovský

Vatikán čeká, až v české církvi „doroste“ generace padesátníků. Nečekané zvolení Jana Graubnera do čela pražského arcibiskupství tak podle historika Jaroslava Šebka ukazuje na personální krizi i na unikátní situaci v české církvi, při níž další vhodní kandidáti jmenování dokonce odmítají. Pro Graubnera to tak znamená vstup do zásadně odlišného církevního prostředí v Čechách. „Je to naprosto ojedinělé,“ říká Šebek v rozhovoru pro deník Echo24.

Sám překvapený Jan Graubner nahradí výraznou postavu v čele pražského arcibiskupství, přichází s ním jiný typ osobnosti?

Je určitě v mnoha ohledech jiný než kardinál Duka. Je to člověk vrostlý do moravské podoby zbožnosti, do té podoby moravského katolicismu. Co se týká osobnostních nastavení, řekl bych, že arcibiskup Graubner je člověk více konsensuální, který nemá úplně zálibu v historizujících a politizujících úvahách, což je výsadou kardinála Duky. Také ve své kariéře vystupuje hodně „pastýřsky“, je tedy soustředěn na duchovní záležitosti. Nakonec o tom svědčí i to, že poté, co prodělal velmi těžkou formu covidu, z této nemoci se vypsal v podobě duchovních reflexí, které nedávno vyšly.

Co na nového arcibiskupa v pražském prostředí, které s sebou nese i větší politicko-společenský význam, čeká?

To, že nemá zálibu v tom i často kontroverzním vystupování, ještě neznamená, že nemá zkušenost v tom, jak jednat s veřejnou sférou. Za těch třicet let, co je v Olomouci, ty zkušenosti myslím získal, musel jednat s politickou reprezentací, která se střídala v Olomouckém kraji. Současně jako předseda České biskupské konference byl přítomen i všech důležitých jednání, která se odehrávala například i k tématu restitucí církevního majetku. Neřekl bych, že je tím nepolíben, jenom nevyhledává příležitosti, aby se musel za každou cenu k něčemu vyjadřovat. Myslím, že pražský terén je úplně jiný, než na který byl zvyklý – mentalitou, duchovně i z hlediska četnosti politických kontaktů.

Jak jeho jmenování tedy číst?

Myslím si, že to byl opravdu problém personální krize. Pokud bychom vycházeli ze spekulací, které se objevovaly v médiích, tak to byl už druhý výběr arcibiskupa z různých jmen, který ztroskotal. A dá se říci, že tohle je vlastně nouzové řešení. Vatikán sáhl k osvědčenému prelátovi, k člověku, který už je na sklonku své církevní kariéry, takže má bohaté zkušenosti. Svědčí to o tom, že je tu určitě nedostatek osobností v té věkové kategorii, která je pro Vatikán optimální v této situaci, totiž lidé kolem 60 let. Tady se na nikom jednak neshodl Vatikán a jednak asi odmítli i ti sami navržení. Což je taková česká specifika, o níž se teď hovoří, že u nás je poměrně dost lidí, kteří tu biskupskou funkci odmítají.

V zahraničí to běžné není?

Podle těch zákulisních informací je to poměrně unikátní situace české církve. Je tu samozřejmě otázka toho, jestli jsou ti lidé třeba dostatečně vybavení na tu funkci, jestli se cítí být zralí. To, že Vatikán vybral člověka v podstatě na prahu církevního důchodu, tak to svědčí o tom, že si připravil další čas na to, aby tu osobnosti dozrály. A za čtyři, pět let se mohl Vatikán už v případě toho pražského arcibiskupství rozhodnout pro kandidáta s delší perspektivou.

Čím to je, že v Česku specificky lidé funkci odmítají?

Řekl bych, že to skutečně souvisí s tím, že, katolická církev sice v zásadě tak moc lidí nezajímá, ale konkrétně toto personální vyřešení problému nového arcibiskupa je velmi mediálně sledováno. A možná i to hraje roli, že lidé, kteří to odmítnou, nechtějí být vystaveni tak silnému tlaku médií, nechtějí být vystaveni ani tomu, že budou jednat s politiky, což zase vyvolává zájem médií. Řekl bych, že je to skutečně zajímavá situace, která asi vede k tomu, že i lidem, kteří by teoreticky přicházeli v úvahu, se do té funkce nechce. A je třeba říct, že pražské arcibiskupství nebude jediné, které bude třeba řešit.

Jaká kritéria jsou pro Vatikán důležitá?

Dobré teologické vzdělání, spíše pozitivní kontakty s veřejnou sférou, to, aby byl člověk konsensuální a musí se rozhodně vyznat i ve správě majetku, protože v roce 2030 skončí doba, kdy církev dostávala prostředky i ze státního rozpočtu a musí se na tuhle dobu připravit. Ale hlavní kritérium je určitá duchovní a teologická úroveň. Současně by to však měl být člověk, který bude spojovat, nikoliv názorově rozdělovat. Myslím si, že důvod není jen odmítání kandidátů, ale i to, že Vatikán na některé kandidáty pohlížel jako na příliš polarizující.

Zmiňoval jste, že je Jan Graubner vrostlý do moravské podoby zbožnosti. Je rozdíl mezi moravskou a českou církevní mentalitou tak výrazný?

Jestli mohu použít příklad, který je trošičku podobný, ale jinak zásadně jiný, to je příchod tehdy biskupa (Františka) Tomáška do Prahy. Sice za jiné situace komunistické vlády, ale z informací, které získávám z archivů, je vidět, že on byl tady velmi nešťastný, velmi nespokojený. Ta moravská situace je jiná v tom, že je tam daleko více věřících v diecézích, více kněží, pro Moravana mohou Češi působit takovým liberálnějším, sekulárnějším dojmem. Na to si musí nový arcibiskup zvyknout.

Takovéto přesuny mezi moravskou a českou provincií jsou vzácné. Proč jde o tak vzácný krok?

Je to naprosto ojedinělé. Jde o to, že člověk, který je metropolitou a vlastně šéfem jedné části církve zůstává na pozici, dokud neodejde do důchodu a nestává se, že by nahrazoval jiného metropolitu. To se teď stalo a pokud k něčemu takovému dojde, je to jen ve výjimečné krizové situaci. Patrně Vatikán neměl příliš času na výběr a proto sáhl k tomuto nestandardnímu řešení.

Od lidí, které kardinál Duka provokoval svými konzervativními postoji, zaznívalo zklamání, že nedochází k nějaké liberálnější obměně v církvi, která by se výrazně názorově odlišila. Lze čekat, že k něčemu takovému dojde v nástupci Jana Graubnera?

To je samozřejmě otázka, ale máte pravdu v tom, že volba arcibiskupa Graubnera není názorově žádným revolučním krokem. Ačkoliv mají některé věci rozdílné, mají společné to, že velmi striktně obhajují konzervativní charakter církevního učení v otázkách partnerských vztahů, vztahů k sexuálním menšinám, rodinného života a sdílí i názor na rizika muslimského přílivu migrantů. Ale veřejné akcenty mají samozřejmě rozdílné. Myslím si, že Vatikán nakonec sáhl ke Graubnerovi z toho důvodu, aby situaci trochu zklidnil a připravil i eventuálně možnost nástupu člověka, který by mohl být i trošku progresivnější. Ale to už spekuluji.

Hrozí, že česká církev přijde dočasně o možnost volit papeže, nebo se ještě Jan Graubner může dočkat kardinálského titulu?

Osobně si myslím, teď spekuluji, že se arcibiskup Graubner zachoval velmi loajálně vůči přání papeže. To byl vlastně hlavní důvod, proč na úřad kývl. Takže si myslím, že teoreticky může přijít i jeho jmenování do kardinálské funkce. Nakonec Praha patří k arcibiskupstvím, které v minulosti kardinála měla. Takže se může stát, že stejně jako v roce 2012 budeme mít nějakou dobu kardinály dva. I tehdy byl kardinálem jmenován kardinál Duka i přes to, že tu stále byl emeritní arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk.