Zakázat si cestování je jako sebekastrace

komentář

Zakázat si cestování je jako sebekastrace
Ilustrační foto z českých hranic. Foto: Reuters
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Nemám to sice ověřené od autorit, ale vsadil bych se, že klaustrofobie je rozšířenější než její opak agarofobie, hrůza z otevřených prostor. Ocitnout se v narvaném výtahu, který najednou zůstane trčet v mezipatře, jeví se reálně děsivější než zůstat sám třeba na náměstí Svatého Marka v Benátkách, i když i to může jednoho trochu zaskočit.

Na předním místě nesnesitelnosti někdejšího režimu byla nemožnost cestovat, i když je pravda, že hlavně právě tam, kam člověk chtěl nejvíc.

Na svobodném Západu bylo fascinující, že se dalo jet třeba do Indie se skoro prázdnou kapsou a nikdo vám do toho nemohl mluvit. Ale nešlo jenom o exotiku, daleko víc deprimující byl fakt, že nemůžete ani do Bavorska na pivo nebo jednou do roka do Vídně na výstavu. Že jste prostě v kleci. Jistěže ne každému to tak vadilo a já i chápu ty, kteří takovou potřebu nemají, ale hodnota svobody není v tom, že ji užívají všichni, ale že existuje.

 

Zadrátované hranice směrem dovnitř, proti vlastním lidem, to byla přímo deklarovaná porážka toho státu. To bylo bezradné sebezmrzačení a přiznání, že je to stát, který je tak nepříjemný a trapný, že by z něj půlka lidí hned zdrhla. Však také snad prvním gestem svobody bylo stříhání ostnatého drátu.

Jistě, jsme teď v jiné, zvláštní situaci a zavření hranic před měsícem mělo své ratio. Nebyli jsme v tom navíc sami, státy si rozumně ohraničily svůj prostor, ve kterém se chtěly s tou věcí utkat: ano, hranice jako vymezení teritoria mají smysl a svět bez nich by byl jeden ošklivý chaos, na který by nejvíc doplatila pestrost světa – už ostatně doplácí. Také nikdo příčetný v prvních týdnech proti tomu neprotestoval, ani se nehroutil. Člověk skutečně nemá být paranoidní. Začal však pomalu v okamžiku, kdy se počaly objevovat náznaky, že by výjimečný stav nemusel být úplně výjimečný a že dočasnost by se mohla poněkud protáhnout.

Několik výroků známých firem naznačilo, že je tohle téma příliš nevzrušuje a že pro ně rozhodně nepůjde o prvořadou věc. Důvody k lehkému znepokojení pak dodal i průzkum veřejného mínění, který je – jako každý takový průzkum – vždy dobré brát s rezervou, ale přece jenom 65 procent lidí pro zavření hranic do doby, „než vir zcela zmizí“, to přece jen trochu člověka, který to vidí jinak, zneklidní.

Jistěže jde o to, jak lidé chápou, co to znamená „zmizení viru“ (který stejně nikdy neviděli), co si pod tím představují a kdy se ono zmizení projeví a jak a kdo ho vyhlásí. Lze pochopit i námitku, že přece nějakou dobu by každý mohl vydržet sedět, neberme si servítky, na zadku, případně své touhy cestovatelské uspokojovat na výpravách ve vlasti, což je samozřejmě správné a já jako jejich propagátor to vřele doporučuji. Navíc masový turismus je skutečně odpudivá věc a ony horory klaustrofobické s ním lze snadno zažít. Mezi námi: paradox cestování je, že je opravdu krásné, když ostatní moc necestují, a nejhezčí místa jsou osamělá. Představa prázdného náměstí Sv. Marka je přece nádherná. Až na to, že ji člověk zažije tak ve snu.

Jsme ve zvláštní situaci, která tu nikdy nebyla, a v nějaké podobě v ní ještě asi chvíli budeme – teď taky už asi záleží na nás, jak dlouho budeme chtít. Něco by se asi opravdu změnit mohlo a k něčemu bychom mohli přistupovat třeba opatrněji a méně nárokově. Každý by o něčem asi věděl. Začít ale tím, že si konsenzuálně sáhneme na jednu z nejlepších svobod, by bylo, jako bychom se léčili třeba sebekastrací. Něco to vyřeší, ale život pak za moc asi nestojí.

Foto: poutak

 

×

Podobné články