1 Názory čtenářů

K výročí Nagana a českým dějinám

Článek p. Štindla o vítězství českých hokejistů v Naganu v nedávném čísle Echa naznačuje mimo jiné jeden rozporný dojem, který mi událost přinesla.

Už „v těch slavných dnech“ bylo totiž možné mít mírně rozporný pocit, že sláva a nadšení takové národní jednoty a intenzity by možná měly být zejména v Čechách vyhrazeny poněkud jiným, zasloužilejším událostem. Není v tom špetka škarohlídství, snad jen pár gramů soudnosti. Hokej jsem často hodně prožíval, jako pravidelný očitý svědek hry ligového útoku Martinec- Novák- Šťastný to ani nešlo jinak. Přesto se u mě už v časech Nagana paralelně s radostí a obdivem ozývali i jisté pochybnosti a možná i pocity studu. Michal David jako doping bezelstných hokejistů a zejména heslo „kdo neskáče…“ vzbuzovalo nejistotu, co že je to vlastně pravou motivací takřka svatého nadšení a masového ztotožnění se se zástupnými zásluhami? Transpozice pocitu úspěchu někoho jiného do pocitu svého vlastního úspěchu je sice za určitých okolností pochopitelným jevem, vyžaduje ovšem zvýšenou pozornost, aby se nestala parazitickou a trapnou. A ono heslo jako by se vynořilo z dob, kdy se mnoho lidí snažilo udržet si alespoň minimální míru důstojnosti a neskákat jak jiní tleskají, resp. skákat pokud možno jinak. Jeden by v tu chvíli možná radši ani nebyl Čechem, než aby poskočil… Připadá mi, že míra vkusu se tak nějak odvíjí od národní povahy a sebedůvěry. Tak proto Češi holt skáčou.

V novodobých českých dějinách nebylo mnoho jednoznačně hrdých okamžiků, které by tak sjednocenou spontánní radost bez rozpaků opravňovaly. Přesto mě jeden přímo v souvislosti s hokejem a nesrovnatelně vážnější Nagana při čtení článku napadl. Ano, je jenom jedna taková (dvojjedinná=dvojzápasová) hrdinská epopej, ona slavná vítězství nad „CCCP“ v březnu (dubnu?) 1969. 2:0 a 4:3 je od té doby šifra víry, že se k nám právo vrátí. Tak velké až totální vzepětí národní existence v jediném, zoufalém, a čistém gestu morálního vítězství „ducha nad hmotou“, nad primitivním tyranem a okupantem v jedné zástupné osobě sborné komandy asi opravdu nemá ve spojení se sportem ve světě obdobu. Bylo to v době po Palachovi, v čase úplného konce nadějí a nezadržitelné normalizace Husákem, řízené, jak jinak a po tolikáté už, z temných kremelských mrazíren.

Bylo to v pohledu na zpět i naprosto naivní, ale ne zbytečné. Přece to všichni musejí vidět, říkal jsem si tehdy, tu sílu a odvahu Davidovu (neplést s Michalem), aniž bych nějak moc uvažoval kdo a kde ti všichni jsou. Měl jsem jen pocit, že i Rusáci si musejí všimnout a nějak reflektovat, jak statečně to se svou svobodou myslíme a jak vážně a do x-tého pokolení je budeme nenávidět. Neměl jsem ještě dost ucelenou představu o nezměrnosti cynismu jejich stalinistických vládců. Ano, málo co je v jejich krvavě valivém pohybu dějinami zajímá dodnes tak málo, jako svoboda a krev jakéhokoliv jiného národa. V tomto pohybu byl náš osud jen průměrnou a nevýraznou epizodou. Ale přece to gesto mělo význam, protože ho mělo dovnitř, na příště, do budoucna. Bylo to trochu něco jako České sdělení běžce od Thermopyl.

Tehdy byly statisíce lidí v ulicích po celém zemi v jednotné, normalizací ještě nestrukturované podobě. Spontánnost, uvolněná v dramatickém prožitku hokejových zápasů se proměnila v energii, troufám si říct, jiné povahy, než ta naganská a zformovala se v lapidární sdělení: Běž domů Ivane.

Pro ilustraci a odlehčení: Kdyby mohl ani ne 15ti letý zdravý kluk dostat infarkt, tak jsem ho rozhodně během těch zápasů dostal. Při každém gólu se rozletěla okna a lidé v nich řvali jako pominutí nebo bušili pokličkami nebo něco podobně zoufalého dělali. My jsme křičeli a zvonili na budíky, táta se vykláněl z okna s houslemi…A potom se Husákovými tlachy ponižovaná vůle národa naposled vyvalila do ulic, kde bylo černo a bezrandno, ale tahle chvíle jako by to tím gestem hrdosti ještě měla mít schopnost zvrátit. Ale bylo už pozdě.

Proto je tento Stockholm událostí, která by unesla pomníky spíš, než opulentní Naganský mejdan v rytmu Davidově (Michalově). A rozhodně by stál za větší zmínku, protože za rok to bude už 50 let a už to budou dějiny. Vzhledem ke kontinuu kremelských mrazíren nepříjemně aktuální.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.