Po letech jsem se letos o svátcích vrátil k Vánoční koledě Charlese Dickense. V této legendární duchařské novele z 19. století navštíví Ebenezera Scrooge, původního strýčka Skrblíka, uprostřed noci postupně čtyři přízraky, aby mu nastavily zrcadlo, vyjevily jeho odpudivý charakter a také utrpení, jež svou zatvrzelostí a lakomstvím druhým způsobuje. Je to s ním skutečně nahnuté, ale nakonec to dopadne dobře; Scrooge prohlédne a napraví své cesty: „Bůh nám žehnej každému z nás!“ zní radostná poslední věta, kterou provolá malý Tim, nemocný chlapec, jenž by jinak zemřel v alternativním scénáři budoucnosti, kterou jeden z duchů odhalí – zde je ale naštěstí zachráněn v důsledku lakomcova pokání.
Je konec roku, a tedy taktéž čas pro jistou reflexi. Ta je pro mne tentokrát neobyčejná tím, že jsem uplynulých dvanáct měsíců strávil poprvé coby psavec na plný úvazek, a proto pohlédnu-li zpět, dívám se také na souhrn toho, co jsem zaznamenal, a ačkoliv nemám rád plané sýčkování, nemohu se ubránit dojmu, že letošek byl skutečně mimořádný v tom, kolik varovných signálů přinesl. Rok 2025 se v mnoha ohledech nesl ve znamení vztyčeného ukazováku, které bychom podobně jako poselství Dickensova Ducha budoucích Vánoc neměli ignorovat. Zde je namátkou několik věcí, které téměř křičí svou naléhavostí:
Děcka nejsou v pohodě
Píseň Kids aren’t alright (angl. Děcka nejsou v pohodě) skupiny The Offspring z konce 90. let vyčnívala svou tragičností a tím, jak syrově popisovala příběhy dětí z jedné ulice, které začínaly plné naděje a očekávání a končily v dospívání a rané dospělosti coby osamělé a ztroskotané existence. Pomyšlení nad zmařeným osudem dítěte přináší zvláštní tíseň, neboť se dokážeme vžít do pozice bezmoci malého člověka, který je na světě příliš krátkou dobu na to, aby mu dostatečně porozuměl a dokázal se s ním poprat – skrývá se zde také jistý odsudek dospělých, jejichž odpovědností ostatně je být mimo jiné poručníkem a ochráncem dětství. Zdá se, že zde zjevně selháváme a měli bychom se neodkladně a intenzivně zabývat tím, jaký svět pro děti vytváříme.
Statistiky zveřejněné v průběhu roku u nás ukazují pokračování neblahého trendu podlomeného duševního zdraví u dětí a dospívajících, vysokou míru úzkostných a depresivních onemocnění, nárůst případů sebepoškozování a následných hospitalizací, a dokonce i zvýšení počtu dětských sebevražd. Situace je znepokojivá i u mladých dospělých, kde najdeme také více osamělosti, méně vztahů, a dokonce i sexuálních zkušeností. To se promítá i do ochoty mladých zakládat rodinu a děti na svět přivádět – jednou z nejzásadnějších událostí roku 2025 by mělo být vydání údajů o porodnosti, které ukázalo nejnižší počet narozených za celou historii, co statistiky zaznamenáváme, a dramatický propad, který pokračuje od covidu již čtyři roky v řadě. Tato krize (a ano, je to krize) by měla být středobodem naší pozornosti a prioritou nejen vlády, ale kohokoliv, kdo situaci může alespoň trochu zlepšit.
Podivuhodná absence dospělosti
Dětí sice ubývá, zato dospělí se projevují s podivně okázalou dětinskostí. Veřejný diskurz v Česku byl letos poznamenán až pohádkovým vnímáním reality, kde se často jakákoliv politická diskuse o zásadních otázkách rámovala skrze karikaturu jako existenční souboj metafyzického dobra a zla, což nejednou vedlo k totální neschopnosti bavit se konstruktivně o složitých problémech. Tento nešvar pozorujeme již několik let (vzpomeňme, že už v roce 2022 psalo ministerstvo vnitra v odůvodnění návrhu zákona proti dezinformacím, že jeho cílem bylo „čelit projevům zla“), ale věc znatelně kulminovala v předvolební kampani, kde mravokárná rétorika mnohdy zcela nahrazovala obsah. Zatím se nezdá, že by styl, kde infantilní forma vítězí nad vyzrálou substancí, po volbách polevoval – doufejme, že se to po Novém roce změní.
Rysem dospělosti je také schopnost čelit nepříjemným skutečnostem a neschovávat se před nimi do úkrytu iluzorních představ; ony se totiž stejně dříve nebo později ozvou – a na světové scéně se letos přehlížené a nepohodlné skutečnosti ozývaly poměrně hlasitě. Zkraje roku se opět otevřelo téma násilnických pákistánských gangů v Británii – strašná kauza, která je příznačným zosobněním choroby elitního přehlížení – a s nástupem druhé Trumpovy administrativy (ať už si o ní čtenář může myslet cokoliv) začalo na povrch vyplouvat velké množství jiných problémů, o nichž se doposavad ve slušné společnosti muselo jen mlčet. Šlo o patologické jevy spojené například s migrací, afirmativním přístupem k transgender problematice, ale také s úpadkem svobody projevu v Evropě.
To otevřel na začátku roku v Mnichově viceprezident J. D. Vance a v měsících, jež následovaly, mu dala za pravdu i řada mainstreamových liberálních plátků – fakt, že Evropa má problém se svobodou slova, potvrdily v polovině roku mimo jiné časopisy The Economist a The Atlantic. K velké sebereflexi ovšem nedošlo. Evropské politické špičky, ať už na úrovni národní, nebo EU, se zatím snaží ožehavou věc vymlčet a následují vytčený směr, jenž nahlíží na svobodný informační prostor jako na nebezpečí, které je třeba opanovat a kontrolovat. Velice brzy nás v tomto ohledu čeká tvrdý střet Evropy s Amerikou, neboť se do sporu nutně dostávají i technologické firmy, které pocházejí ze zámoří a dostává se jim ochrany tamní vládnoucí třídy. Máme na co těšit.
Čekání na křemíkového boha?
Slyšel jsem od jednoho vysoce postaveného vývojáře v oblasti umělé inteligence, že se u nich bez ironie interně mluví o tom, že vytvářejí „křemíkového boha“ – a tím se dostáváme ke vztyčenému ukazováku, který je možná tím úplně nejdůležitějším. Přiznám se, že ještě loni jsem AI považoval za bublinu, která je neúměrně nafouklá překypělým nadšením a čeká na to, až ji někdo propíchne. Letos jsem se stal konvertitou a věřím, že máme co do činění s technologií, která svým vlivem překoná internet a dost možná uvede na scénu čtvrtou průmyslovou revoluci, pokud to nebude něco ještě zásadnějšího.
Jako lidstvo jsme již zcela beze sporu ztratili monopol na autonomní úsudek a kreativitu, které dnes zastane stroj v mnoha případech lépe než člověk, a to je tato technologie pořád ještě v plenkách. Pryč je také doba, kdy se psaly petice, jež mohly realisticky doufat v pozastavení vývoje a nastolení moratoria, které by vytvořilo dostatečný prostor pro odhalení všech rizik a nastavení bezpečných mantinelů. To vše se teď bude dělat za pochodu, neboť pauzírování není na stole v situaci, kdy by (snad i doslovně) světoborný nástroj mohli jako první získat Číňané. Alespoň toto sdělení slyšíme z diskurzu představitelů amerických firem, které se v budování AI angažují – připomíná to rétoriku studené války, podle níž tu máme novodobý závod ve zbrojení. Je také dost možné, že rok 2025 byl jedním z posledních, které si budeme pamatovat jako čas, kdy umělá inteligence ještě nevstupovala do většiny z našich činností.
„Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla, se plouží k Betlému se narodit?“ píše William Butler Yeats v básni Druhý příchod z roku 1920. V posledních letech se jeho pochmurné verše citují čím dál častěji (zvláště v kontextu rostoucí polarizace a radikalismu: „Střed se zevnitř hroutí / chaos a zmatek zaplavily svět / … / ty nejlepší už víra opouští / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní“) a jejich vyznění je jaksi předem odevzdané a fatalistické. Jen těžko lze odolat pocitu, že doba je čímsi těhotná a že to „ono“ je nepředvídatelné a v lecčem i hrozivé, ale snad stojí za to se přece jen vrátit k Dickensovi, pro něhož, slovy reformovaného Scrooge, „stíny budoucnosti“ neukazují, co být nutně musí, ale pouze to, co být může, pokud zůstaneme neteční. Přeji tedy čtenáři, ať je rok následující rokem dobrým – a jak říká malý Tim: Bůh nám žehnej každému z nás!
00:01
