Jaké jsou dnes předpoklady Charty

KOMENTÁŘ

Jaké jsou dnes předpoklady Charty
Rozloučení s bytem Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové na Hradčanech 1977 Zleva sedící Helena Klímová, Zdeněk Urbánek, Karel Trinkewitz, Jan Patočka ml., 2. řada zleva Jarmila Bělíková, Jiří Dienstbier, Olga Havlová, Jiří Gruša, Pavel Landovský, Zdeněk Mlynář, Dana Horáková 3. řada zleva Karol Sidon, Petr Kabeš, Jan Moravec, Karel Havlíček, nahoře Pavel Kohout, Jelena Mašínová Foto: Oldřich Škácha/Knihovna Václava Havla
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

V lednu každého roku stojí za to připomenout si Chartu 77, protože Charta, to bylo lednové dítě. Letos je to výročí trochu kulatější a zase už o něco vzdálenější: je už stará jako člověk, který začíná stárnout, tedy pětačtyřicet let, takže první signatáři jsou již veteráni, skoro podobně jako tehdy byli třeba legionáři nebo vůbec vojáci první války, to znamená, že se už pomalu stávali vzácností.

Po takové době je otázka, co na Chartě připomínat a k čemu by to asi mělo být. Zaprvé se historické události mají připomínat z podstaty věci, aby společnost o něčem věděla a mohla o sobě mluvit. Charta přišla do doby, kdy se téměř o ničem mluvit nedalo a zájmem moci bylo, aby ani nemuselo. Tak to i většina společnosti vzala. Smyslem protestních akcí, jako byla Charta, bylo, aby se vůbec něco dělo, aby nějaké dějiny vůbec existovaly.

 

To zaprvé. Zadruhé jde o to, že takové činy slouží jako exemplum: příklad a zdroj poučení. Ne každé opoziční exemplum je nutné vždy následovat a obdivovat. Jsou i příklady na první pohled odvážných nebo radikálních činů, které přitom k ničemu zvláště dobrému nevedly: napadá mě třeba druhá pražská defenestrace nebo únorová demise tzv. demokratů. Obojí vedlo k porážce, skupinové i individuální, a ke všeobecnému zhoršení poměrů. Charta nebyla nijak radikální a prvním signatářům se nezdála ani zvlášť odvážná, to z ní udělala až reakce režimu, která radikální byla (ovšemže ne už tak, jak by byla v 50. letech), čímž se z Charty stala věc odvážná. Zhruba dvěma a půl stovkám žen a mužů začalo velké dobrodružství jejich života. Muselo to pro ně být velmi tísnivé, ale zároveň jaksi povznášející. Z různých pamětí a vzpomínek plyne, že ten čin měl pro ně význam ne třeba nutně hrdinský, ale jako když se od něčeho a k něčemu osvobodí.

Myslím, že jim člověk, který to nezažil, může i závidět. Charta 77 byla v těch umrtvených letech tím nejlepším a nejvelkolepějším, co se v téhle zemi stalo. Jistě, oni signatáři měli situaci ulehčenou tím, že mnozí – nikoli však všichni – vlastně již neměli co ztratit a režim byl tak nechutný, že se žaludek zvedal jaksi automaticky – což nebránilo většinovému dobrému zažívání. Tím větší úctě by se měli těšit.

Dnes je na Chartě nejzajímavější otázka, co je důvodem k Chartě dneška. Co je ta věc tak velká, závažná a důležitá, aby u ní člověk byl, stál za ní a byl ochoten pro ni riskovat, třeba i hodně nebo všechno ztratit? Své relativní pohodlí, dobré bydlo, spokojenou a nikým příliš atakovanou existenci? Ještě před pár, nebo tak deseti, lety člověk mohl mít pocit, že žije v relativně šťastné době, kdy bylo možné žít komfortně a přitom v souladu se svým svědomím. Už tehdy to byl asi trochu sebeklam. Teď je evidentní, že ta doba pominula. Člověk nutně žije ve světě mnoha důvodů pro „Chartu“, jen se ztratila možnost ji vůbec zformulovat. Důvody k protestu a vybočení z řady se nahromadily v takové míře, že si člověk mezi nimi může vybírat. A může si být jistý, že se tím nic nezmění, nebo velmi málo, vlastně jen on sám. Všimne si toho maximálně pár lidí v okolí nebo na sociálních sítích a řekne, že vám třeba přeskočilo. Vy ale začnete trochu méně dbát na to, abyste se zdáli být hezcí. Pak už vám to bude jedno. Možná že se tak ale pozná vaše vlastní Charta. Ale jiná než vlastní už nejspíš ani být nemůže.

×

Podobné články