My jsme je ignorovali. A to jim vadilo, vzpomíná jeden z „Plastiků“

Rozhovor s hudebníkem, jedním z dlouholetých členů The Plastic People of the Universe (dnes v sestavě PPU) i dalších kapel a milovníkem irské hudby Josefem Janíčkem o tom, kam je zahnal komunistický režim, o výjimečné roli místního undergroundu a také lehce o pořadu Mimikry.

Známe historii Charty 77 a roli, kterou u jejího vzniku sehrálo tažení proti skupině Plastic People. Jak osobně vnímáte podíl hudby, a zvláště undergroundu na rozkladu komunistického režimu?

Nepředpokládali jsme, že to bude mít nějaký vliv. Spíše jsme si mysleli, že ten režim tady bude donekonečna a my budeme postupně sedět v  kriminálech… nebo nevím.

Jak to vlastně celé začalo?

Já jsem hrál s The Primitives Group a ti se rozešli, když k moci nastoupil Husák. V té době s nimi spolupracoval Magor (Ivan M. Jirous – pozn. red.), což byl takový hlavní vůdce toho všeho. Byli bychom kapela jako kterákoliv jiná – mluvím o „Primitivech“ i o „Plasticích“, ale Magor nás někam směřoval. Hlavně na sebe bral tu velkou zodpovědnost, že všechno vyjednával sám za sebe a byl hromosvodem problémů.

Magor v určité době spolupracoval s oběma kapelami, pak se „Primitivové“ rozpadli. Mě na tom celém šokuje, jak se v té době – kolem roku 1967 – muzikanti strašně rychle v kapelách měnili. Byl to strašný fofr, dneska je to takový klídek.

Řada hudebníků i přátel z okolí utekla na Západ. Nezvažoval jste to také?

Přemýšlel jsem o tom. Měli jsme jako rodina dům u Dobřichovic, bydlela tam i teta od doby, kdy strejdu v 50. letech zavřeli. Nosil jsem v tašce modrou knížku politou od inkoustu a občanku taky. Pořád jsem si psal nějaké zvací dopisy, hlavně do Rakouska jakoby od někoho. A to bylo nutné mít, protože když šel člověk žádat o devizový příslib, tak musel mít zvací dopis. Dostal jsem příslib a asi 127 rakouských šilinků, které jsem nakonec ale nevyužil. Řekl jsem si, že se na to vykašlu, že tady spíš zůstanu. Kdybych tam jel, tak bych stejně skončil v nějakém utečeneckém táboře.

Jak jste to tu přežíval?

V té době jsem se vyučil jako automechanikem, pak jsem dělal různá zaměstnání, například jsem roznášel noviny. Chtěl jsem se věnovat hudbě, ale zároveň jsem dokázal normálně pracovat. Nebyl jsem žádný rebel. Magor nás ale ovlivňoval a trochu nás k tomu směřoval.

A ještě jedna zajímavá věc. Nejen, že se chytil Plastiků Magor, ale v roce 1968 po vystoupeních na Beat Salonu a v Music f Clubu v tom viděl potenciál Pavel Kratochvíl alias Kríťo. Sehnal nějaké koncerty a pak přišel s tím, že je špatná doba a pro kapelu vymyslel, že bude hrát v zahraničí, v baru v malajsijském Kuala Lumpuru. Mělo to ale jeden háček, byla by potřeba zpěvačka. Magor říkal, že to je celé blbost. Dva členové kapely – Jiří Števich a Michal Jernek – se toho ale chytili, načež se kapela rozešla. Oni jenom zkoušeli, ani nevím co a s kým, a Kríťo jim zatím měsíčně platil.

Nám mezitím PKS (Pražské kulturní středisko – pozn. red.) sebralo aparaturu. Tak jsme si řekli, že pojedeme do Humpolce a budeme tam v lese vydělávat peníze na novou. Ve finále jsme sice nevydělali nic, ale začalo se zase hrát – já, Mejla Hlavsa a bubeník Pavel Zeman – ve vesničce Věž. V neděli na to začali jezdit i z Prahy. Byly to „odpolední čaje“, od čtyř do sedmi. Hráli jsme tam pod fanklubem „Strangers“, což byla taková parta mladých lidí, a zúčastnili jsme se i festivalu v Pelhřimově jako „The Lumberjacks“ („Dřevorubci“ – pozn. red).

 Humpolecká epizoda je vlastně dalším důkazem, že vám šlo hlavně o muziku…

Vydrželi jsme tam asi měsíc nebo dva. Pavlu Zemanovi se ta lesnická práce zalíbila, tak jel dělat na Šumavu. Byl takový, že dokázal rukama něco udělat. My jsme se vrátili do Prahy a pak se tam objevil i Pavel. V roce 1972 byl koncert v ČKD Polovodiče, kde už znovu trochu hrál i Števich. Já jsem si pořídil klavifon, Michal Jernek z kapely odešel, ale doporučil Jiřího Kabeše, který hrál na kytaru a na violu. Pak se tam objevil i Vráťa Brabenec.

Hráli jsme také na maturitním plese nějaké střední školy v Písku. Přijelo tam asi deset mániček z Prahy, tancovali tam někde v rohu pod pódiem. Já jsem hrál na basu, protože Mejla měl otravu krve. A byl tam už taky Paul Wilson. Chvíli jsme hráli a ředitel řekl: „Dejte jim peníze, ať jedou pryč!“ Největší „problém“ byly ty máničky. Tancovali tam dole a rušili jim atmosféru toho jejich slavného plesu. Dostali jsme dva tisíce za dekoraci, kterou si Magor jako výtvarník mohl účtovat, my jsme nemohli účtovat nic, protože jsme neměli přehrávky.

Jirous vás sice trošku posouval k provokativnějšímu vystupování, pořád jste ale nechtěli být politická kapela, je to tak?

Žádný politický protest jsme dělat nechtěli. Stejně tak jsme ale nechtěli se přizpůsobovat a tím jsme na sebe upozornili. Kapely musely hezky slušně vypadat, mít české názvy – z Blue Effectu se stal Modrý efekt, z Rangers se stali Plavci… Pak Magor sežral v jedné hospodě Rudé právo, takže pozornost se svezla na něj, dostal myslím rok a půl. My jsme zkoušeli dál, například u Bobeše Rösslera ve Veleni. V kapele se jako bubeník objevil Jiří Šula, začínali jsme zhudebňovat básně Egona Bondyho. Pak jsme dokonce i zkoušeli v jeho sklepě v Nerudově ulici, který byl tak úzký, že jsme museli stát v jedné řadě. Po pár zkouškách nás ale vyhnali.

 Pak přišly Budějovice (koncert v Rudolfově u Českých Budějovic v březnu 1974, kde policie brutálně rozehnala návštěvníky – pozn. red.) a od té doby se na kapelu soustředila velká pozornost. My jsme tam vlastně ani nehráli, policajti přitvrdili a mlátili tam lidi, kterých byly snad dva tisíce. Dostali přes držku, hlavně když pak šli na vlak. Některý i zavřeli, mezi nimi Števichovu sestru Milušku. Přitom jen přišla k jednomu policajtovi a řekla: „Proč ty lidi mlátíte?“ A šla sedět…

 

Proč myslíte, že komunistickému režimu tolik vadili právě Plastici?

Nás jejich problémy nezajímaly. My jsme je ignorovali, a to jim vadilo. Jediné místo, kde nebyl zásah policie, bylo v Bojanovicích (Druhý festival druhé kultury v únoru 1976 – pozn. red.). Říkali jsme si: „Už nám dali pokoj, už se na to asi vykašlali.“ Pár týdnů potom ale všechny zavřeli. Některé pak pustili, ale byl z toho velký proces. Díky Havlovi a dalším jsme nedostali tolik, mě dokonce pustili bez soudu. Od března jsem byl ve vazbě a v srpnu mě vykopli – společně s Mejlou a Charliem Soukupem. Vyselektovali si Pavla Zajíčka, Sváťu Karáska, Magora a Vráťu Brabence, kteří byli nakonec i odsouzeni. 

 Proč vlastně je čtyři a ne ostatní? Máte na to nějakou teorii? 

Mám teorii, kterou jsem odněkud převzal, už ale nevím, kdo na to přišel. Vybrali si a odsoudili ty, kteří měli vysokoškolské vzdělání. Aby mohli říct, že nezavírají dělnickou třídu. Takže tím to začalo. My jsme nechtěli nijak bojovat proti bolševikům, ale nakonec jsme proti nim víceméně bojovali. Tím, že nás nezajímali.

  

Teď trošku k tématu letošního festivalu. Proč se underground dostal v Československu do tak silné role ve srovnání s dalšími státy sovětského bloku?

U nás byla okupace, v jiných zemích nebyla. Tady asi nejvíc vycítili, že svoboda přináší problémy. Že svobodný projev jako muzika s sebou nese taková rizika. Vezměte si Maďarsko, kam jezdily zahraniční kapely. U nás naopak vycítili, že kultura je nebezpečná.

Komunistický režim bojoval proti alternativní kultuře i pokusem o její poplivání a zesměšnění. Zeptám se na „oblíbený“ díl ze seriálu 30 případů majora Zemana, tedy Mimikry. Jak jste reagoval, když jste to viděl poprvé?

Asi jsem měl rozporuplné pocity, už ani přesně nevím. Poprvé jsme to myslím viděli v Ječné (v bytě rodiny Němcových – pozn. red.).

A našel jste se ve filmu Mimikry? Kterou z postav jste měl být?

To jsem nehledal. Ale nedávno jsme teď natáčeli v hospodě, kde se tehdy filmovaly Mimikry. Dneska tam je nahrávací studio. Byl tam tehdy i Jiří Lábus a říkal, že ten scénář tehdy ani nečetl, den předtím mu někdo jen řekl: „Bude se natáčet.“ A on na to: „Tak jo.“ Ani prý nevěděl, o čem to bude. I když někteří lidé to zpochybňují.

Každopádně jako jeden z mála protagonistů filmu Mimikry se Jiří Lábus nevytáčel…

Nevytáčel se vůbec. A hlavně když pak potkával Mejlu, tak se mu omlouval. A Mejla mu na oplátku říkal: „Dyť to bylo dobrý…“

Kromě tohoto snímku „vynikal“ i propagandistický a zároveň očerňující dokument z roku Atentát na kulturu. Jaký jste z toho měl pocit?

Pamatuji si, jak tam zamíchali hudbu a zdrogované lidi z nějakých holandských doupat. A pak tam byl Magor, jak veze kolečko jako nějaký nýmand… Pro lidi, co k tomu neměli moc informací, to musel být problém. Asi si říkali, co jsme zač, nějací narkomani či co.

Na závěr bych se ve filmové tvorbě posunul do polistopadové doby. Jak vnímáte snímky, kde se ztvárňuje normalizace? Nemáte pocit, že se to někdy až moc zesměšňuje a bagatelizuje?

Myslím, že třeba Občanský průkaz je film, který tak nějak vypadá podle skutečnosti. Anebo Občan Havel. To jsem zvládl, ale že bych z toho byl… On je problém udělat film o někom tak výrazném, navíc koho jsem znal. Já to hlavně ani moc nesleduji. Člověče, já se na to nemůžu dívat. Mě to nebaví.