6 demografický vývoj v Rusku

Rusko vymírá. Až třicet procent populace tvoří muslimové

Týdeník Echo

Témata:

Už nějakou dobu je zřejmé, že Rusko vymírá. Podle uzávěrky ruského státního statistického úřadu Rosstat zveřejněné na konci ledna se v zemi v roce 2017 narodilo o 200 tisíc dětí méně než v roce předchozím, což zní skutečně jako varování. A ani prognózy do budoucna nedávají moc nadějí. Podle expertů z Centra strategického plánování – takové obdoby našeho Prognostického ústavu 80. let –, vedeného Alexejem Kudrinem, donedávna považovaným za Putinova umírněného oponenta, může přirozený roční úbytek obyvatelstva do roku 2035 stoupnout na 400 tisíc, nebo dokonce milion lidí ročně. Putin dává již delší dobu znát, že nebere problém s klesající porodností na lehkou váhu. Svědčí o tom i jeho nedávné řízeně medializované jednání s vládním týmem, který má za úkol realizovat tzv. Národní strategickou činnost v zájmu dětí. Putin během něj prohlásil, že je třeba resetovat státní demografickou politiku a skutečně
navrhl řadu koncepčních opatření, která by k tomu měla přispět. A aby nenarušil dojem své neomylnosti, uchýlil se k již tradiční dialektické argumentaci: dnešní pokles porodnosti způsobila – jak jinak – ekonomická katastrofa 90. let.

To všechno zní sice dobře, ale jak je v Rusku zvykem již od dob knížete Potěmkina, není to víc než fasáda, za níž ruské vedení skrývá problém pro Rusko perspektivně daleko závažnější a zároveň i palčivě aktuální. A tím je úplně jiná demografická tendence – prudký nárůst ruského obyvatelstva muslimského vyznání, respektive jeho kulturní a náboženská emancipace a bezprostřední politické důsledky, které z ní vyplývají: především stupňující se požadavky na konfesionální, kulturní a národnostní práva a svobody muslimů. V dnešním Rusku jsme na jedné straně svědky jejich systematického porušování ze strany státu, na straně druhé pak bujení jejich krajních forem, tedy náboženského fundamentalismu, separatismu a terorismu, včetně toho mezinárodního.

Živelný a zkorumpovaný proces

Statistiky uvádějící počet obyvatel muslimského vyznání žijících na území Ruska se různí. Podle oficiálního sčítání lidu z roku 2016, tedy již po anexi Krymu s jeho tatarským obyvatelstvem, tvoří muslimové přibližně 20 z celkového počtu necelých 145 milionů obyvatel Ruska. Jiné odhady však hovoří o daleko vyšších číslech. Když se na začátku loňského roku předseda výboru Státní dumy pro kulturu Stanislav Govoruchin snažil zabránit předání petrohradského chrámu svatého Izáka pravoslavné církvi, argumentoval tím, že čtvrtinu ruského obyvatelstva tvoří muslimové a ti by do kostela nechodili. Podle jeho odhadu, pravděpodobně zasvěceného, to vychází na více než 35 milionů. A k podobným číslům se většinou kloní i ruské muslimské organizace. V roce 2015 zveřejnila ruská tisková agentura Islam News informaci pocházející od nejmenovaného úředníka jednoho ze silových ministerstev, podle kterého se v té době k jedné z tradičně muslimských národností hlásilo 33 % z 11 milionů obyvatel Moskvy. Takovou na první pohled divokou rozkolísanost v počtech způsobují některé neformální principy, na nichž stojí korporátní řízení ruského státu úzce propojující politické a ekonomické zájmy vládnoucí oligarchie. Jestliže počet Tatarů, Čečenců, Baškirů a dalších tradičně muslimských národností žijících historicky na území Ruska se dá spočítat poměrně přesně, údaje o imigrantech z bývalých sovětských republik jsou prakticky neurčitelné.

Státem stanovované kvóty, které mají proud přistěhovalců ze zákona omezovat, byly od 90. let pravidelně mnohanásobně překračovány. Proces to byl vždy živelný a zkorumpovaný a řídil se především potřebami silných ekonomických hráčů, kteří výměnou za loajálnost k vládnoucímu režimu požívali (a dosud požívají) privilegia dovážet pro potřeby svých „impérií“ levnou pracovní sílu ze zahraničí – legální i nelegální. Na území Ruska podle statistiky ruského ministerstva vnitra z konce minulého roku stabilně žije 10 milionů cizinců, z toho 2,6 milionu nelegálně. A vzhledem k tradičně vysoké míře korupce v oblasti přistěhovalectví je třeba tato čísla považovat za silně podceněná.

Převážně mladí lidé z bývalých sovětských republik Střední Asie a Zakavkazska přijíždějí do Ruska a především do bouřlivě se rozvíjející Moskvy za prací již dvacet pět let. A stejně tak dochází i k vnitřní migraci uvnitř Ruska: i pro mladé Tatary, Baškiry, Čečence, Inguše či dagestánské Avary hraje Moskva v centralizovaném Rusku roli klasické metropole, doslova magnetu. Portrét imigrantů se však za ta léta
značně proměnil. V dobách vlády moskevského starosty Jurije Lužkova (tedy do roku 2010), který považoval ruské hlavní město za své feudální léno, představovali naprosto bezprávnou neviditelnou masu, více či méně nenáviděnou většinovým slovanským obyvatelstvem a více či méně šikanovanou zkorumpovanou policií a soudy, pro které představovala podstatný zdroj příjmu. Kdo v té době žil v Moskvě, nezapomene na tíživý dojem z permanentních zátahů na „barevné“ nelegály, převážně muslimy (v tehdejší běžné mluvě Moskvanů hanlivě „čurki“, „ponajechavšije“, „chači“), které byly natolik systematické, že by se daly nazvat neformálním apartheidem. Přistěhovalci se báli jezdit metrem, protože na přestupech byly šťáry nejčastější, počty vražd motivovaných národnostní nenávistí na území Ruska šly do stovek – v kritickém roce 2007 bylo zavražděno 690 lidí.

To se změnilo až v roce 2008, kdy dostala policie z nejvyšších míst pokyn, aby zatočila s pravicovými radikály, kteří se na rasově motivovaném násilí podíleli nejvíce. O moc lépe se dlouhodobě nechová ani ruský stát, který si díky oslabeným kontrolním mechanismům nemusí brát servítky. Vlny divokých deportací imigrantů přicházely průběžně, většinou v souvislosti vývojem situace v Čečně a na Kavkaze obecně a také po teroristických útocích. Často však stačilo i méně. Například v létě 2013, po rvačce na moskevském Matvejevském trhu, spustily úřady masové deportace nelegálních migrantů, přičemž na předměstích Moskvy za tím účelem dokonce vyrostly speciální detenční tábory. Po podobných spektakulárních akcích sahá vláda vždy, když je potřeba u části ruské společnosti, pro kterou jsou migranti ztělesněním zla, získat politické body. V tom se od nás ostatně Rusko příliš neliší, až na to, že v Rusku na rozdíl od Česka muslimští imigranti skutečně žijí. Poslední podobně rozsáhlou deportační akci ruské úřady rozjely v roce 2016, ale na pokyn Vladimíra Putina byla na poslední chvíli zastavena.

Ruské muslimské obrození

Ruští muslimové, ať již ti domácí, nebo přistěhovalci v druhé generaci, zároveň již dávno přestali být onou trpěnou mlčící masou, která s povzdechem ohýbá hřbet. V Moskvě je to vidět už na první pohled. Obrázek mladého, pěkně oblečeného, hrdě se držícího a nezřídka vzdělaného moskevského Tatara, Uzbeka či Ázerbájdžánce mířícího do mešity nebo na univerzitu je již léta zcela běžnou záležitostí. Stejně tak se běžnou součástí moskevského života stala „východní elegance“ – muslimské studentky či podnikatelky draze oděné v šatech s orientálním vzorem a zahalené do šátků od luxusních firem se ve městě dávno pohybují s naprostou suverenitou. Otázky materiálního charakteru ustoupily do pozadí a dnešní mladí muslimové demonstrují své sebevědomé postavení v ruské společnosti včetně zájmu o kulturní a náboženské záležitosti. S ním přišlo také uvědomění si svých práv a svobod daných ruskými zákony. A tady nastává problém.

To, co by se dalo v Rusku nazvat muslimským emancipačním hnutím, se podobně jako všude ve světě dělí na více či méně konzervativní a militantní proudy. Ten nejmilitantnější, z něhož se v průběhu občanské války v Sýrii rekrutovalo 2–3,5 tisíce bojovníků Islámského státu s ruským občanstvím, souvisí především s vleklou občanskou válkou na severním Kavkaze. Ačkoli nejenom. Podobně jako v jiných Evropských zemích dokázal Islámský stát radikalizovat a do svých řad naverbovat i do té doby umírněné mladé muslimy například z Tatarstánu a dalších zdánlivě klidných ruských oblastí. Velkou pozornost vzbudil případ dvacetileté studentky Filozofické fakulty Moskevské státní univerzity Varvary Karaulovové, etnické Rusky, kterou zadrželi na turecko-syrské hranici, když se snažila přidat k bojovníkům Islámského státu. Nehledě na nízký věk a další polehčující okolnosti byla Karaulovová po návratu exemplárně odsouzena na 4,5 roku do nápravného tábora. Tato nepříliš početná zradikalizovaná část ruských muslimů představuje pro Rusko bezesporu velké bezpečnostní riziko. Nicméně existuje řada dalších duchovně-náboženských a kulturních společenství, která deklarují svůj nenásilný a osvětový charakter. A právě k nim se hlásí většina společensky angažovaných ruských muslimů. Tato hnutí a organizace se také zpravidla deklarativně distancují od islamistů a jejich počínání kritizují za odklon od „správného učení islámu“ či „nenásilného džihádu“.

Velmi početné je dnes v Rusku například volné náboženské společenství Nurdžular, v němž se podobně jako jinde ve světě sdružují vyznavači proslulého tureckého islámského teologa a vědce Saida Nursiho (1876–1960), mimo jiné zastánce myšlenky interkonfesionality a muslimsko-křesťanského dialogu v duchu II. vatikánského koncilu. Dobře znám je jeden z duchovních vůdců hnutí Fethullah Gülen, žijící v Americe a v Turecku obviňovaný z pokusu o státní převrat. K nejpočetnějším a nejpopulárnějším dnes v Rusku patří o poznání problematičtější mezinárodní panislámská politická strana Hizb ut-Tahrir (Strana osvobození). K té se hlásí především mnoho mladých muslimů v Tatarstánu i na okupovaném Krymu. Jejím deklarovaným cílem je „mírné a nenásilné obnovení spravedlivého islámského způsobu života a chalífátu“. Na Západě však tato organizace bývá kritizována za anitisionistické a antiamerické postoje, kvůli čemuž je například v Německu zakázána. Jinde v Evropě ani v USA přitom zakázaná není.

Emancipace za mřížemi

Právě především tato dvě hnutí představují pomyslnou mez, na které se v posledních letech střetly diametrálně odlišné pohledy dnešního ruského vedení a emancipované muslimské mládeže na možnost soužití v jednom státě. Společenství Nurdžular bylo v Rusku v roce 2008 prohlášeno za extremistickou organizaci a Hizb ut-Tahrir v roce 2003 dokonce za organizaci teroristickou. Od té doby začali přívrženci obou hnutí pravidelně plnit nejrespektovanější seznamy politických vězňů vedené lidskoprávní sekcí společnosti Memorial. Podle představitele Memorialu Sergeje Davidise představují tyto seznamy „minimální a konzervativní zhodnocení počtu politických vězňů v Rusku“. Jinými slovy: přísným sítem seznamů mohou projít jen ti „vězni svědomí“, kteří se nedopustili žádné formy rasově, nábožensky či etnicky motivovaného násilí. Zároveň to také znamená, že v seznamech chybí mnoho jmen, která by tam být mohla a časem se tam možná i dostanou. Prověřování každého jednotlivého případu totiž Memorial
provádí velmi pečlivě, aby měl naprostou jistotu, že neporušil stanovená „vstupní“ pravidla. Zvláště v případech muslimských aktivistů tak proces verifikace často trvá i několik měsíců. V seznamech Memorialu je k dnešnímu dni evidováno přibližně 70 politických vězňů obviněných za členství v Hizb ut-Tahrir nebo z „čtení“ knih Saida Nursiho. Většina z nich je již odsouzena s pomocí „metly“ na muslimské náboženské organizace – pátého článku zákona 205 o „organizaci činnosti teroristické organizace a účasti v ní“. „Rusko je jediná země na světě, kde byla strana Hizb ut-Tahrir bez jakéhokoli zdůvodnění prohlášena za teroristickou. Dnes není žádný problém obvinit kteréhokoliv jejího člena z teroristického činu, za který mu hrozí sazba od 10 do 20 let odnětí svobody,“ říká Sergej Davidis z Memorialu.

A tresty, s nimiž od soudu odcházejí členové této organizace, skutečně vyrážejí dech. Jen v prosinci minulého roku padly v případě osmi obviněných z tatarské Kazaně tresty od 16 do 19 let odnětí svobody a o dva týdny později bylo v Ufě dosouzeno pět baškirských členů „Hizbu“ k 11 až 16 letům. Řečeno slovy Ivana Martina Jirouse z Magorových labutích písní: „… lidi zde mají hrozné flastry.“

Kdo bude zvyšovat porodnost?

Pronásledování muslimských aktivistů dopadá v poslední době obzvláště těžce na krymské Tatary. Na Krymu pod ukrajinskou vládou byla totiž činnost organizací Hizb ut-Tahrir, Nurdžular a dalších povolená, zatímco pod ruskou vládou jsou její četní členové vystaveni systematickému pronásledování. Co je však ještě podstatnější, atmosféra pronásledování a strachu se přenáší na celou ruskou muslimskou komunitu, která je i tak krajně popuzená ruským vojenským zásahem v Sýrii. V Rusku totiž žijí z valné většiny sunnité a spojenectví Vladimira Putina s šíitským Íránem a hnutím Hizballáh zklidnění situace rozhodně neprospívá.

Pokud má vymírající Rusko do budoucna počítat se svými muslimy, a demografické prognózy ukazují, že se bez nich zkrátka neobejde, bude muset resetovat nejen státní demografickou politiku, ale především své vztahy s Tatary a dalšími významnými muslimskými komunitami v zemi. Každé silové řešení, včetně toho velmi riskantního, které Putin zvolil v Čečně, kde vratký klid udržuje jeho prakticky nekontrolovatelný „náměstek“ a stalinista Ramzan Kadyrov, zemi vzdaluje náboženskému a etnickému smíru a hrozí vážným nábožensko-politickým konfliktem.

V podstatě přesně, ačkoli v dnešní situaci poněkud naivně, zní formulace z již citované zprávy k problematice demografického vývoje, kterou pro Vladimíra Putina zpracoval „prognostický ústav“ Alexeje Kudrina: „Současné migrační pohyby formují podmínky pro to, aby se Rusko díky své vysoké integrační kapacitě stalo novým ‚tavicím kotlem‘. Řešení dilematu, před kterým Rusko stojí, si vyžaduje ‚přenastavení‘ řady sociálních, ekonomických i právních norem i praxe.“ Jinými slovy: perspektiva udržitelného demografického vývoje v Rusku vyžaduje smír s ruskými muslimy a ten je zase podmíněný zásadními systémovými změnami ve vedení státu. A tak se dá očekávat, že Rusko bude i v příštích letech utěšeně vymírat.

Z nového čísla Piráti se chystají sestřelit ANO. Rozhovor s volebním lídrem Zdeňkem Hřibem

Echo týdne: Se sirotky máme zkušenosti ● Téma: Zhoršení naděje dožití ● Komentář: Urážka majestátu ● Svět: Bavorská zkouška ohněm ● Esej: Česká pšenice a čínská rýže

Klausovy semináře pod dohledem StB Jak se v 80. letech rodila nová ekonomická elita
Beznaděj hororu Děsivé dědictví a jiné hrůzy

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.