„Chcete na nás střílet? Na své bratry a otce?” V Polsku krvavě potlačili vzporu dělníků

ÚHEL POHLEDU

„Chcete na nás střílet? Na své bratry a otce?” V Polsku krvavě potlačili vzporu dělníků
Jeden ze zastřelených demonstrantů Foto: Printscreen ČT24
Úhel pohledu

Grzegorz Majchrzak

Přesně před půlstoletím v Polsku došlo k nejmasivnějším dělnickým nepokojům v dobách komunismu. Byly krvavě potlačeny, nicméně paměť o událostech, odehrávajících se převážně v přímořských přístavech na severu země, sehrála klíčovou roli při vzniku hnuti Solidarita o deset let později.

V prosinci 1970 se vedení komunistického Polska rozhodlo znovu výrazně zvýšit ceny, zdražily zejména potraviny. Změny byly o to citelnější, že přišly těsně před vánočními svátky (oficiálně byly vyhlášeny 13. prosince), kdy Poláci v rámci příprav dělali větší nákupy. Nepřekvapí tedy, že následovaly protesty – stávky a pouliční demonstrace. Jako jedna z prvních – 14. prosince 1970 – přestala pracovat Gdaňská loděnice, jejíž zaměstnanci požadovali opětovné snížení cen. To vedení samozřejmě splnit nemohlo, a tak se dělníci po několika hodinách vydali směrem k sídlu Krajského výboru Polské sjednocené dělnické strany, aby si promluvili s prvním tajemníkem Alojzym Karkoszkou.

Po cestě se k nim přidávali náhodní kolemjdoucí, zejména mladí lidé. Ukázalo se však, že není s kým hovořit, protože Karkoszka odjel do Varšavy na stranickou schůzi. To vedlo k radikalizaci demonstrantů, ale – zdůrazněme – jen verbální. Vedle ekonomických a sociálních hesel se brzy objevila hesla politická, včetně protikomunistických. Útok milice vyvolal pouliční boje, které se vyhrotily nazítří. 15. prosince se už objevili první zabití a byl zapálen tzv. Reichstag, jak obyvatelé Gdaňsku říkali sídlu Krajského výboru Polské sjednocené dělnické strany. Další den se partaj rozhodla, že dělníky nepustí ven z loděnice. Když se pokoušeli vyjít na ulici, armáda a milice začaly střílet. Zemřeli další lidé.

Nejtragičtěji ale protesty skončily v Gdyni, kde se také stávkovalo. 15. prosince tam byl založen Hlavní stávkový výbor, který dokonce Jan Mariański, předseda Městské národní rady, uznal za svého partnera při vyjednávání. Po několika hodinách však byli jeho členové zbiti a uvězněni. Ačkoli v Gdyni nedošlo k pouličním bojům, právě zde se vojáci Polské lidové armády dopustili největších zvěrstev. Když 17. prosince jeli dělníci – na výzvu vicepremiéra Stanisława Kociołka – do práce a vstoupili na zastávce Gdyně-loděnice, armáda na ně začala střílet. Zemřelo přinejmenším 18 lidí.

Dělníci nesou tělo usmrceného Zbyszka Godlewského, 17. 12. 1970.
Dělníci nesou tělo usmrceného Zbyszka Godlewského, 17. 12. 1970. Foto: Wikipedia.org/ Edmund Pelpliński

Pohřby pod rouškou tmy

V Elblągu a Štětíně se situace vyvíjela obdobně. Štětín se stal 17. prosince 1970 centrem protestů. Stávkovalo se, demonstrovalo a probíhaly střety s armádou a milicí, bylo podpáleno sídlo Polské sjednocené dělnické strany. Zemřelo téměř dvacet lidí. Pouliční boje hlásila další města (mj. Białystok, Krakov, Słupsk nebo Wałbrzych), v dalších (mj. Vratislavi) dělníci stávkovali. Do 18. prosince se v zemi zastavilo více než 100 podniků nebo továren. V dalších dnech se situace uklidnila – jako poslední skončila stávka ve štětínské loděnici, a to v noci z 21. na 22. prosince 1970. Dělnické stávky byly krvavě potlačeny především armádou, které už tehdy velel ve funkci ministra obrany Wojciech Jaruzelski.

Celkem podle oficiálních informací zemřelo 45 lidí. V mnoha případech to byly náhodné oběti jako například šestnáctiletá Jadwiga Kowalczyk ze Štětína, kterou kulka (pravděpodobně odražená) zasáhla ve vlastním domě, když oknem pozorovala dění na ulici. Ale ani ona nebyla nejmladší obětí Prosince 1970. V Gdyni byli zastřeleni patnáctiletý Zbigniew Gliniecki a jen o tři dny starší Jerzy Skonieczka. Připomeňme na tomto místě, že vojáci dostali rozkaz střílet do vzduchu, a pokud to nepomůže – do země. Vysocí důstojníci polské armády museli dobře vědět, jak vražedné důsledky bude mít střelba do dlažby. Důležitější než lidské životy byla pacifikace protestů a „znovunastolení pořádku“.

Lidé zodpovědní za krvavé potlačení protestů na polském pobřeží měli pocit beztrestnosti – do pádu komunistického Polska nebyl nikdo za smrt tolika lidí souzen. Za úspěch nelze bohužel pokládat ani pokus o jejich potrestání po roce 1989. V prosinci 1970 bylo zatčeno více než 6000 osob. Mnoho z nich pomstychtiví funkcionáři surově zbili. Účastníci nepokojů byli postihováni i jinak – propouštěni z práce a posíláni na „převýchovu“ do armády. Pohřby obětí se odehrávaly nejčastěji pod rouškou tmy, za dohledu příslušníků tajné policie. Ne vždy si byla rodina jistá tím, koho ukládá do hrobu…

„Po ulicích tekla krev…”

O tom, co se dělo na pobřeží Baltu v prosinci 1970, Poláci mluvili a psali v dopisech státním institucím, rodině i známým – v prvním případě většinou anonymně. Měli k tomu dobrý důvod, řadu dopisů dostala na starost tajná policie. A tak například o prvních protestech v Gdaňsku anonymní odesilatel napsal: „Dnes, v pondělí, se v gdaňských ulicích mohutně demonstrovalo. Studenti a dělníci z loděnic vyjadřují svůj nesouhlas, takže miliony lidí si myslí to samé jako já.“

Šířeji popisoval ony tragické události, přinejmenším tedy jednu z nich, další anonymní autor z Gdaňsku na začátku ledna 1971. Podepsal se jako „rozhořčený a zklamaný dělník“. Píše: „V 9 hodin ráno 16. prosince 1970 poslouchali dělníci před budovou ředitelství proslovy členů stávkového výboru. Prostranství není velké a nevejde se na něj více než 10 tisíc lidí, a tak byly všechny přilehlé uličky zaplněné dělníky. Druhá brána je od budovy ředitelství vzdálena ani ne 100 metrů, takže stávkující byli těsně u závory uzavírající vjezd do objektu loděnice. Pár kroků od brány stáli v půlkruhu vojáci v polských uniformách, vedle nich milice se samopaly namířenými mezi nás. Jiní dělníci chtěli na dálku navázat kontakt s armádou, říkali jim: »Chcete na nás střílet, na své bratry a otce, třeba tu za měsíc budete pracovat?« V tu chvíli dal jejich velitel rozkaz zahájit palbu – bez varování. Zazněly výstřely, padli tři zabití a deset raněných.“ Podle oficiálních údajů zemřely dvě osoby. K podobném navyšování počtu obětí pochopitelně docházelo často. Nezměnilo to ani zveřejnění seznamů obětí v místním tisku 18. ledna 1971. Jak napsal jeden z autorů: „A kolik zahynulo lidí, kolem tisíce, a ne ten počet, co píšou a říkají. V Gdyni po ulicích tekla krev jako po dešti…”

„Střílejí na lidí, kteří prosí o chléb”

Pisatelé dopisů dění také komentovali. Například anonymní odesilatel dopisu z Gdyně napsal: „Píšou a říkají, že moc je v rukou lidu, zvolená lidem, armáda je s lidem. Ale praxe ukazuje, čeho je ta lidová moc schopná.” A dodal: „Ukažte mi zemi na Západě, kde střílejí na lidi, kteří prosí o chléb. To je možné jen v socialismu.” Autor anonymu z Poznaně, psaného hned „za tepla” dne 17. prosince 1970, zase konstatoval: „Hladoví dělníci, ženy a děti se vyhrnuli do ulic, aby se domáhali svých práv. Demonstrovali proti drakonickému zvýšení cen […] Na Pobřeží byla prolita dělnická krev. Žoldáci stříleli do davu bezbranných, hladových lidí.” Značně více se však psalo o krutosti příslušníků milice, například: „U nás v Gdyni se děly neskutečné věci, milice, to už nebyli lidi, ale dobytek, neskuteční gauneři a lotři.“ Často se objevovaly pověsti o odplatě vůči tyranům v uniformě. „V ulicích není milice. V noci chodí celé hlídky. Mají hrozný strach.”

V dopisech nechybějí ani informace o represích, které následovaly po prosincových událostech, o zatýkání či pohřbech obětí. Například autor anonymu, který byl poslán z Gdyně 3. ledna 1971 (podepsal se jako „dělníci z loděnice”), kladl řadu otázek, třeba „proč během manifestace a po jejím ukončení byli zatýkání nevinní lidé a proč byli zbiti v celách v Gdaňsku, Gdyni a okolních městech?”, „proč jsou dodnes lidé zadržováni ve vězeních, kde jsou vystavováni nelidskému mučení?”, „proč jsou oběti nelidského systému pohřbíváni po nocích?” a „proč do dnešního dne nebyl zveřejněn plný počet obětí zavražděných při masakru?”

A anonymní autor, který svůj dopis podepsal „obyvatelé Elblągu”, se dne 22. prosince 1970 domáhal pomoci pro „nevinné lidi, kteří byli chytáni na ulici a vytahováni v noci z postele, ty lidi, kteří se na tom nepodíleli, a mají na to svědky, že v těch dnech vůbec nevycházeli ze svých domovů“. A dodal: „Jsme už všichni vynervovaní, když slyšíme, že sebrali matky a otce od dětí, a nejen je, dokonce i invalidy, mrzáky po šedesátce.“ A aby neobviňoval bez důkazů, připojil také konkrétní příklad, „protože byste možná nevěřili, my sami jsme nechtěli věřit, ale když jsme viděli čtrnáctiletého chlapce, který šel poklidně ulicí, přijelo auto milice a násilně ho sebrali. Po nějaké době se vrátil domů polomrtvý, zbitý, a vyprávěl, co se tam děje, ani se nedá věřit, že by Polák dělal Polákovi takové věci.“

Často se v dopisech objevovaly požadavky na potrestání viníků prosincového masakru. Například pisatel anonymního dopisu z Poznaně ze 4. ledna 1971 prohlašoval: „Domáháme se trestání válečných zločinců – a to je správně! Trestejme i mírové zločince. Kdo se bude zodpovídat za masakr v Gdyni? Tam se přece nepodpalovalo ani nerabovalo, jak tvrdily pokusy o omluvu počínání pochopů v Gdaňsku a Štětíně.“ Viníci byli někdy uváděni i jmenovitě. Například autor anonymu z Poznaně ze 17. prosince 1970 napsal: „Gomułka, Cyrankiewicz a Spychalski se třesou před hněvem zoufalých davů. Jedinou jejich »obranou« je střílení ze samopalů a tanků na Poláky. Ale blíží se trest pro krvavé vládce a uchvatitele Lidového Polska.“ A dále neznámý pisatel z Trojměstí ke konci ledna 1971 tvrdil: „Dělníci požadují především vyloučení [ze strany – pozn. autora] čelních představitelů – Moczara, Kociołka, Cyrankiewicze a dalších.“

Vzpomínka na prosinec 1970 zůstávala živá i v následujících letech. Nejprve neorganizovaně, později v rámci místně působících opozičních uskupení, se konaly připomínky tragédie. Ne náhodou v roce 1980, po vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita, byly z iniciativy svazu vybudovány pomníky v Gdaňsku, Gdyni a Elblągu, ve Štětíně byla odhalena pamětní deska. Vše se odehrávalo v atmosféře „karnevalu Solidarity“ – po vítězství stávkujících dělníků v srpnu 1980 režim začal rychlé ztrácet kontrolu nad společnosti, včetně vlivu na historickou paměť. Nejznámější z těchto památníků jsou tři kříže v Gdaňsku, které tvoří Pomník padlých dělníků z loděnice. Tento pomník byl odhalen na desáté výročí – v prosinci 1980 a symbolicky tak propojil význam tragédii z roku 1970 s klíčovým pro pád komunismu ve střední Evropě příběhem Solidarity.

Autor působí v Ústavu národní paměti IPN.