Tabu, konvence a Temná dcera. Nad režijním debutem herečky Maggie Gyllenhaalové

ECHOPRIME

Tabu, konvence a Temná dcera. Nad režijním debutem herečky Maggie Gyllenhaalové 3
Týdeník

Ondřej Štindl

Každá doba má své oblíbené floskule, prefabrikovaná spojení, jimiž člověk může vyvolat dojem, že něco říká, aniž by něco řekl či se obtěžoval myšlením, případně dá najevo, že je v kontaktu s duchem doby. Floskule také pomáhá udělat prefabrikát z jevu, který se její pomocí popisuje z člověka, z díla, z čehokoli. Učiní ho přístupným a srozumitelným vnímání člověka uvyklého se ve floskulích vyjadřovat, dá mu ujištění, že nebude konfrontován se zneklidňující osobitostí, napomůže, aby popisované strávil bez větších zádrhelů. Může se stát, že se umělecké dílo podaří nánosem floskulí zakrýt, vytvořit takový jeho obraz, který se s jeho skutečnou podobou prakticky nepotkává. Něco takového se stalo s režijním debutem známé americké herečky Maggie Gyllenhaalové Temná dcera, který je v nabídce streamovací společnosti Netflix. Je to výrazně zajímavější snímek, než by člověk na základě jeho mediálního ohlasu řekl.

Temná dcera je adaptace prózy slavné italské pseudonymní autorky (autora, autorského páru) Eleny Ferrante. Pro ty lepší z režírujících herců bývá charakteristická schopnost vytáhnout z představitelů před kamerou velmi dobré výkony, což se při natáčení Temné dcery potvrdilo. Olivia Colmanová i Jessie Buckleyová, které hrají starší a mladší verzi hlavní postavy, jsou skvělé. Režisérka je zároveň dokázala zasadit do světa působivě zobrazeného s jakousi intimně působící bezprostředností, která zároveň ponechává místo pro ambivalenci jednotlivých figur i jejich tajemství. Temná dcera ovšem není typický příběh s tajemstvím, jehož vyjevení všechno vysvětlí, dodá příběhu pointu a s ní i katarzi, nebo aspoň umožní divákovi vynést nad postavami a jejich příběhem nějaký soud. Hrdinka filmu ho s sebou táhne jako kouli na noze. V jejím životě se cosi stalo a ona o tom mlčí, ne nutně ze strachu, spíš jako kdyby neměla s kým o něm mluvit, a stejně by třeba nevěděla jak. Podobně jako u jiných literárních adaptací je i Temná dcera ve vztahu k předloze reduktivní a ledacos se také mohlo ztratit v překladu. Jeden velmi důležitý motiv filmu (krádež panenky) se může zdát neukotvený, snad až chtěný, podobně i nejednoznačnost konce umožňující dvojí výklad vychází spíš z autorské potřeby udělat dojem než z příběhu, jeho tématu, postav.

Úvodní záběr ukazuje hlavní hrdinku, jak se zmateně a vysíleně potácí po pláži, zhroutí se, těžko říct, zda je živá. Leda (Olivia Colmanová, v retrospektivách Jessie Buckleyová) je úspěšná literární vědkyně a profesorka, trochu snobka, ráda o sobě s nenápadným důrazem sděluje, že žije v Cambridgi nedaleko Bostonu (způsob, jak oznámit, že učím na Harvardu, aniž to působí jako chlubení).

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.