1 KOMENTÁŘ

Matěj Stropnický, neoliberální ikona

Témata:

Slovo neoliberalismus bylo dlouhá léta hloupě používáno hloupými lidmi. Sáhl po něm ten, kdo chtěl říct, že on vůbec není jen rozladěný z toho, že mu nikdo nechce dát peníze zadarmo a chce po něm, aby dělal věci efektivně – ne, on na to má filozofii. Navíc ten pojem s sebou nese taky obvinění z renegátství – zohledňuje, že někteří z nejúspěšnějších praktiků neoliberalismu, jako třeba Tony Blair nebo Bill Clinton, byli nominálně lidé levice.

S nástupem populismu jako by ten pojem obdržel určité zadostiučinění. Získal přesnější obrysy. To, co obhajují zastánci ohroženého statu quo, je vlastně neoliberalismus. Z nezbytí – nic jiného není. A zároveň někteří konzervativci v kritice statu quo tomu pojmu, jinak používanému proti nim, přiznávají užitečnost. Když oznámil svůj odchod soudce amerického Nejvyššího soudu Anthony Kennedy, známý konzervativní komentátor New York Times Ross Douthat napsal komentář k tomuto soudci, obvykle považovanému za „republikánského“, „pravicového“, velmi kritický. A mimo jiné o něm uvedl:

„Kennedy byl nejvíc „neoliberální“ ze všech soudců moderního Nejvyššího soudu. Pojal svobodu firem a sexuální svobodu jako jakousi jednotu. Útočil na omezení výdajů na volební kampaně a povinnost koupit si zdravotní pojištění ve stejném duchu jako na omezení pornografie, pálení státní vlajky či interrupcí.“

Ať už je to neoliberalismus, nebo ne, je na tom něco výstižného. Popisuje to způsob uvažování, jaký západním společnostem vtiskli osmašedesátníci, když se dostali k moci. Vzali na vědomí, že v hospodářství se revoluce odkládá. Protože začali doceňovat hezké věci, a ty se dají koupit jen za peníze, a bez trhu se peníze nevydělají a ty hezké věci nevyrobí. Takže vydělávání peněz začalo být v pořádku, pokud vyrábíte hezké věci – to pak smíte být násobně bohatší než Rockefeller.

Revoluce zato přišla ke slovu ve sféře maximální osobní autonomie – v hodnotách, vkusu, životním stylu a v neposlední řadě sexuality. Současný neklid podle Douthata naznačuje, že „Kennedyho neoliberální model potřebuje korekci – že tato svoboda kapitálu a genitálií k lidskému vzkvétání nestačí.“

V našich podmínkách se stal ideálním exemplářem „svobody kapitálu a genitálií“ Matěj Stropnický.

Ne že by on sám byl neoliberál, ale ostatním poskytl skvělou příležitost k obhajobě neoliberálních hodnot. Nejdřív když se zřejmě jako první top politik veřejně přihlásil k homosexuální orientaci. Tehdy bylo v médiích a na sociálních sítích možno pozorovat velkou vynalézavost v tom, jak říct: Ne že by Stropnický byl můj šálek kávy – jeho zelená politika je na mě moc doleva – ale to, že deklaroval menšinovou sexuální orientaci, na tom přece vůbec není nic zvláštního. Ukazuje to, jak daleko jsme došli, a jen víc takových. Přitom myslím Stropnického právo proti nikomu třeba příliš bránit nebylo, šlo o tu signalizaci

Teď když Stropnický s partnerem koupili zámek, je zase znakem zdravého rozumu říct: Politik si koupil za své, respektive rodinné peníze ruinu a chce jí rekonstruovat. Má na to právo. Nechápu, proč to tolik lidí a médií řeší. Že by lidská závist? A opět se to signalizování odehrávalo souběžně, ne-li v předstihu k oné očekávané závistivé kritice.

Neoliberalismus uspěl se svým školením, že majetková práva a zisk nejsou v rozporu s pokrokovostí, velmi dobře. V našich podmínkách pak k obecně sdíleným moudrostem patří, že nejhorší je česká závist. A když jsou navíc novináři a aktivní veřejnost nastaveni na sledování výroků Miloše Zemana a Jiřího Ovčáčka jako na svůj hlavní úkol, není divu, že se občas něco nedostane do jejich zorného pole, a oni pak upřímně nechápou.

V případě Matěje Stropnického nepochopili něco víc než jen prosté škodolibé pobavení nad tím, že si levičák kupuje šlechtické sídlo. To nám, prosím neberte, je to stejně tradiční a ve světě respektovaný žánr, jako když levičák dává dítě do soukromé školy.

V případě Matěje Stropnického jsou tu navíc velmi legitimní, velmi konkrétní důvody, proč se zajímat.

Stropnický vysvětlil financování své koupě takto: „Usmlouvali jsme ho na dvanáct milionů, čili na cenu čtyřpokojového pražského bytu. A kde jsme na to vzali? Ukecal jsem mámu, že prodá pražský byt koupený z dědových peněz za Draculu a Monte Crista, který pronajímala, a my jí ho budeme do konce života splácet z pronájmu mého bytu v Praze.“ Bytu, který mu rovněž koupila maminka, dodejme.

Proč to pro paní Stropnickou není špatný deal? Protože ceny nemovitostí v Praze se v posledních letech šplhají závratným tempem do závratných výšek. Rostou v celé zemi, ale nejvíce v Praze, kde, vztaženy k průměrnému příjmu, už předstihují nejen Německo či Holandsko, ale i Irsko a Londýn. Z údajů ČSÚ vyplývá, že za poslední tři roky vzrostla cena bytu v ČR o 30 % ale v Praze o 40,7 %.

A proč tak rostou? Jistěže dnes každý ví, že na tom může mít svůj podíl kurzový závazek ČNB. Ale ten by sám o sobě nestačil na to, aby u nás ceny rostly nejrychleji v Evropě, rovněž ovlivněné mnohem masivnější monetární politikou kvantitativního uvolňování. Nevysvětluje, proč ceny rostou dlouhodobě, ještě před Singerovou devalvací – za posledních dvanáct let o 64,2 %, v Praze o 76,5 %. A nevysvětluje, proč o tolik víc v Praze (a v Brně).

Protože se nestaví. Tedy něco se staví, ale do Prahy směřuje čím dál tím víc lidí. Možná by neměli, ale nedají si říct, chtějí sem, podobně jako chtějí pořád Stropnickému navzdory létat letadlem na dovolenou.

V roce 2006 bylo v Praze vydáno 9034 stavebních povolení. V každém následujícím roce jich bylo vydáno méně než v předchozím, až jich v roce 2017 bylo jen 3945.

V Irsku či Španělsku se úvěrová bublina promítla do kvanta nových bytů, které najednou nemají kupce, a developer se stal synonymem pro nebezpečného, korumpujícího magora, jehož zkrachovalé projekty teď musí zatáhnout daňový poplatník. U nás jsme to vzali zkratkou – udělali jsme z developerů škodnou, aniž by toho stačili moc postavit.

Nestaví se kvůli byrokratické složitosti – je na to známá studie Světové banky, podle níž je ČR v rychlosti stavebního řízení na 127. místě ze 185 porovnávaných zemí. Ale nestaví se i kvůli politikům a konkrétním lidem. Třeba kvůli Matěji Stropnickému.

Říká to sám. „Zakládal jsem dvě občanská sdružení a obě se věnují bydlení v širším slova smyslu. Druhé z nich – Tady není developerovo – vzniklo přímo s cílem bránit současné obyvatele s jejich nemovitosti a také veřejný prostor, zeleň a architektonicky cenné stavby i ráz území, zkrátka hodnoty současného města, před deklamovanými budoucími hodnotami, které však dle naší zkušenosti s novou výstavbou nepřicházejí. Snažili jsme se účastí v nesčetných územních řízeních zastavit, nebo aspoň zbrzdit a zmenšit navrhovaná monstra – a byli jsme v mnoha případech úspěšní,“ napsal v roce 2015. Bylo to v textu věnovaném návrhu nového územního plánu. Proti tomu se stavěl, protože neskýtal dostatečné možnosti k blokování developerů a byl projevem „neoliberálního urbanismu“. A nedělal to jen publicisticky, ale i z pozice náměstka pražské primátorky, jímž byl od roku 2014. A byl v tom úspěšný, nový územní plán se stal předmětem politických bojů a silám, jimž nevyhovoval (pravda asi z jiných důvodů než Stropnickému), se podařilo ho vykolejit.

Takže Stropnický si vlastně na svůj zámek vydělal. Jen je smůla, že kvůli tomu musí mít drahé byty všichni ostatní.

Jedním z periodicky vracejících se motivů od vypuknutí velké krize a sociálních hnutí, které ji provázejí – Occupy, Indignados a jim podobných – je konflikt mezi insidery a outsidery. Mezi těmi, kteří mají vysoce chráněná stálá pracovní místa, a těmi s krátkodobými úvazky. Mezi těmi, kterým vzdělaní rodiče od dětství zametají cestičku na elitní univerzity, a těmi ostatními. Mezi těmi, kteří mají majetek a akcie, jež za ně samy pracují, a mezi těmi, kteří žijí jen ze mzdy. Ti „uvnitř“ nejsou žádní privilegovaní oligarchové. Jsou to pragmatici – vždy umějí racionálně vysvětlit, proč je správné kočírovat systém tak, aby shodou okolností fungoval výhodně zrovna pro ně. Chcete symbolickou postavu takového příběhu pro naši zemi a naše hlavní město? Matěj Stropnický, zelený radikál, který považuje squating za „společenskou kritiku společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota.“ Ale taky umí docenit, že se ta nedotknutelná hodnota okotí o čtyřicet procent za tři roky. A trochu tomu pomoci.

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.