1 ÚHEL POHLEDU

A co děti – víte, kde je budou brát?

Témata: ,

Jako bioetička a psycholožka nesouhlasím se současnou podobou novely Občanského zákoníku (dále OZ), obecně známou jako přístup homosexuálních párů k manželství. Důvodové zprávy obvykle nikdo nečte, jenže právě až z Důvodové zprávy je zřejmé, že plánované změny v manželství nejsou jediné (a možná ani hlavní). Píše se v ní totiž, že základním záměrem navrhované právní úpravy je: „poskytnout stejnopohlavním párům a jejich dětem stejnou důstojnost a stejnou ochranu rodinného života, jako je zákonem poskytována manželům a jejich dětem … Lesbické a gay registrované páry mají … stejné právo na ochranu s ním spojených hodnot jako je vzájemná péče, založení rodiny a výchovy dětí.“

Samozřejmě souhlasím s tím, že děti homosexuálních rodičů a homosexuální rodiče mají mít stejnou ochranu jako děti heterosexuálních rodičů. Ale nevím o tom, že by v ČR bylo nějaké dítě odebráno homosexuálnímu rodiči jen proto, že je homosexuální. Sama několik homosexuálů vychovávajících dítě znám a nevím o tom, že by se potýkali s nějakými problémy. Žijí normálně, se stejnými starostmi i radostmi jako rodiče heterosexuální. V Důvodové zprávě se však mluví o homosexuálních (stejnopohlavních) párech. Jak se stejnopohlavní páry mohou stát rodiči? Ty cesty jsou v podstatě tři:

Dítě z předchozího heterosexuálního svazku

Dítě může vstoupit do vztahu stejnopohlavního páru tak, že si je jeden z partnerů přivede z předchozího vztahu heterosexuálního. To může přinášet vážné problémy, jak popisuje i Důvodová zpráva: „Dítě vychovávané registrovanými partnery tedy vždy má právní vazby jen k jednomu z nich („právní rodič“), zatímco druhý partner („faktický rodič“) k němu nemá žádný právní vztah. Faktický rodič nemá totiž vůči dítěti rodičovskou odpovědnost, tj. např. povinnost o dítě pečovat, chránit je, udržovat s ním osobní styk, zajišťovat jeho výchovu a vzdělávání a ani vyživovací povinnost, což jsou povinnosti vůči dítěti, které by po něm bylo rozumné požadovat v zájmu ochrany dítěte.“

V ČR se rozvod dotýká statisíců dětí. Rozvedení rodiče často uzavírají nové partnerské svazky a jen nepatrná část z nich jsou svazky stejnopohlavní. Stejnou situaci, jako popisuje Důvodová zpráva, tedy zažívají i statisíce nových heterosexuálních „faktických rodičů“. V tomto se situace heterosexuálních a stejnopohlavních partnerství nijak neliší. Nelze dítě „přiklepnout“ vždy tomu partnerovi, s nímž právě žije rodič, který dostal dítě do péče (zvlášť pikantní by to bylo tam, kde je nařízena střídavá péče).

Dítě adoptované či v pěstounské péči

Další cestou je přijetí dítěte fakticky nebo sociálně osiřelého. Osvojení (adopci) dítěte homosexuálním párem OZ nepřipouští. Nepřipouští ani osvojení dítěte z předchozího heterosexuálního svazku novým homosexuálním partnerem, pokud genetický rodič dítěte třeba zemřel. Proč? Osvojení se považuje za rodičovský vztah odpovídající běžně vzniklé rodině, musí tedy respektovat biologické danosti. Žádná verze historky o čápovi a vráně neměla nikdy dlouhého trvání, děti záhy zjistily, že v ní něco nehraje. Navíc se v současné době klade velký důraz na sexuální výchovu od velmi raného věku, předpokládá se totiž, že když je dítě v této oblasti dobře informované, dřív se může odhalit případné sexuální zneužívání. Děti tedy už od velmi útlého věku ví, že je potřeba žena a muž, a v některých systémech sexuální výchovy znají i poměrně detailně postup i s odbornými názvy.

I když budou oba homosexuální partneři skvělými psychosociálními rodiči, je nepravděpodobné, že dítě o tu chybějící osobu neprojeví zájem, a jeho zájem o genetického rodiče bude pravděpodobně silnější než u adoptivního páru heterosexuálního, kde rodičovská osoba nechybí. I proto se v zemích, kde mají k adopcím přístup i homosexuální páry, přechází k neanonymním adopcím a systému, kde dítě má právo na kontakt se všemi rodičovskými osobami. Osvojení tak má v dnešní době už mnohem víc společného s pěstounskou péčí než s běžně vzniklou rodinou, jak popisuje např. Model osvojování, formulovaný Střediskem náhradní rodinné péče.

Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, při níž pěstoun o dítě osobně pečuje a je zodpovědný za jeho výchovu, nevzniká ale takový právní poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem. Dítě má právo na kontakt s původní rodinou a původní rodina má právo na kontakt s dítětem. Pěstounem může být jednotlivec (bez ohledu na sexuální orientaci) nebo manželský pár. Situace je právně jasná, řeší se tu situace dítěte v nouzi. Rodičovské kompetence jistě nesouvisí se sexuální orientací. Zde čtenáře proto možná překvapím, ale v tomto souhlasím s výhradami Důvodové zprávy, že není důvod, proč by o pěstounství nemohli společně zažádat homosexuální partneři, samozřejmě za stejných podmínek jako partneři heterosexuální. V dalších bodech se ale zase s Důvodovou zprávou neshoduji.

Dítě z umělého oplodnění či náhradního mateřství

V Důvodové zprávě k novele se opakovaně vyskytuje termín „přiosvojení“. To je jeden z kroků náhradního mateřství, což je nejkontroverznější procedura ART. A ART je třetí možná cesta k dítěti, známá spíše pod označením „umělé oplodnění“. Označení je ovšem zavádějící, odkazuje totiž k medicínským zákrokům typu „umělý kloub“, kdy se využívají k řešení situace materiály nehumánní či uměle vytvořené. Snahy uměle vytvořit vajíčko nebo spermii (artificiální gamety) jsou sice intenzivní, ale klinické použití se nedá očekávat v dohledné době (pak by bylo například možné, aby se z mužovy kůže vytvořilo vajíčko, oplodnilo se jeho spermií, transplantovala by se mu děloha, čímž by byl jediným rodičem dítěte). Zatím je ke vzniku dítěte stále nutný pár tvořený ženou a mužem v reprodukčním věku. Na umělém oplodnění tedy není nic umělého, jeho úspěch je především v možnosti manipulovat větším počtem vajíček, spermií a embryí mimo tělo, tedy i v možnosti využívat spermie, vajíčka či embrya někoho jiného než je člověk plánující rodičovství.

Zatímco ale heterosexuální páry v reprodukčním věku potřebují dárcovské buňky výjimečně, a dá se to považovat za léčbu nemoci, osamělé osoby, osoby mimo reprodukční věk a homosexuální páry je potřebují vždycky. O tom však v Důvodová zpráva k novele mlčí. A neměla by, protože to přináší komercializaci lidského těla a naléhavou otázku „Kdo je můj rodič?“

Poskytování částí těla jako prodej zahradních přebytků?

Úmluva o lidských právech a biomedicíně v článku 21 stanoví: „Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu“; dárcům se mají hradit pouze náklady spojené s touto procedurou (kompenzace), které ovšem nesmí být ve výši, která by byla motivem k dárcovství. Skutečně altruistické procedury jsou ovšem výjimečné – kde se na altruismu trvá, je obrovský nedostatek dárců, dárkyň i náhradních matek. Takže kompenzace se různě vypočítávají, ve světě sílí hlas oficiálně povolit odměnu dárcům: má-li někdo něčeho nadbytek, proč by to nemohl „střelit“ druhému za nějaký bakšiš? To ovšem etici stále odmítají, obávají se otevřeného obchodu s lidmi.

Například Výroční zpráva o lidských právech a demokracii ve světě za rok 2014, vydaná Evropským parlamentem, se k náhradnímu mateřství vyslovuje v § 114 takto: „(Evropský parlament) odsuzuje používání náhradního mateřství, které znevažuje lidskou důstojnost ženy, neboť její tělo a jeho reprodukční funkce jsou využívány jakožto komodita; zastává názor, že by se mělo zakázat a bezodkladně v rámci nástrojů v oblasti lidských práv řešit využívání gestačního náhradního mateřství, které spočívá v reprodukčním vykořisťování a využívání lidského těla pro finanční nebo jiný zisk, zejména v případě zranitelných žen v rozvojových zemích.“ Na úrovni EU už se i připravuje Úmluva k náhradnímu mateřství.

Někdo by mohl namítnout, že homosexuálních párů žádajících v ČR o asistovanou reprodukci bude bezvýznamný počet, že nemá cenu kvůli dárcovství či náhradnímu mateřství panikařit. Máme ale v EU volný pohyb pacientů. ČR je pro vysokou kvalitu medicíny a velmi liberální přístup k asistované reprodukci jedním ze světových cílů pro zahraniční pacienty hledající především dárcovství vajíček. Podle veřejně přístupného Národního registru asistované reprodukce bylo v roce 2010 provedeno 2822 cyklů s darovanými vajíčky, z toho 84 % pro zahraniční pacientky; v roce 2013 to bylo 5199 cyklů, z toho 86,9 % pro zahraniční pacientky; v roce 2015 5769 cyklů, z toho 85,8 % pro zahraniční pacientky; v roce 2016 pak 5774 cyklů, z toho 88,1 pro zahraniční pacientky. Většina darovaných vajíček je určena ženám mimo reprodukční věk (nad 40 let). Dárkyně jsou mladé české ženy, například každý den roku 2016 byl proveden odběr vajíček 15 mladým dárkyním. Podobná situace je u dárcovství embryí, 75 % těchto dárcovských cyklů je provedeno cizinkám. (Cykly s darovanými spermiemi registr neeviduje.) Bude-li ČR garantovat náhradní mateřství, dá se očekávat podobný vývoj.

Rodič 1, rodič 2, rodič 3, … rodič 6

Používají-li se dárcovské buňky či náhradní mateřství, nemusí mít žadatel o ART k dítěti vztah ani genetický (není z jeho vajíčka či spermie) ani biologický (neodnosil a neporodil ho). Jediný rozdíl od náhradní rodinné péče je ten, že zde se dítě pro budoucí rodiče cíleně vytváří, kdežto v náhradní rodinné péči už tu dítě je, někdo ho nechtěl, nestaral se o něj či starat se nemohl. Počty procedur ART s dárcovstvím strmě rostou, důvodem však není neplodnost, jak nás média neustále mylně informují, ale odkládání rodičovství a provádění ART ze sociálních důvodů.

Říká-li legislativa A, tedy že ART je možné přes všechny biologické limity, musí říci i B, tedy umožnit dítěti orientovat se v situaci, podobně jako je to v pěstounské péči a v adopci. Čím dál tím víc států proto odanonymňuje dárcovství gamet a náhradní mateřství, přechází se ke sdílenému rodičovství (užívané názvy: shared parenting, multiple parenting, extended family či joint custody), kdy dítě má mít přístup ke všem rodičovským osobám. Žadatelé o ART s dárcovstvím gamet tedy jsou nakonec výhradními rodiči právně (symbolicky), ovšem nemusí být psychosociálně, prakticky, abychom použili terminologii z Důvodové zprávy. Pro zvládnutí situace existují nejrůznější kurzy a příručky.

Tomu se žadatelé o ART často chtějí vyhnout, a často ne kvůli své touze po výhradním rodičovství, ale kvůli ochraně dítěte – systému sdíleného rodičovství totiž nedůvěřují. Zamlčování se však považuje za rizikové a proti zájmům dítěte, tak se v některých státech uvažuje o zapisování všech „rodičovských“ osob do dokumentu typu rodný list. A už teď má v těch státech kterékoliv dítě možnost zajít do registru, kde mu vyhledají, zda není evidováno jako dítě vzniklé díky dárcovským procedurám ART; podobnou filosofii v sobě obsahoval i v ČR návrh na zrušení anonymity dárcovství gamet. Systém sdíleného rodičovství, v případě rodičovství homosexuálních párů či osamělých osob nevyhnutelný, má tedy dopad i do dynamiky rodin, které ART nepotřebují.

Přístup homosexuálních osob k asistované reprodukci v ČR

V ČR ale homosexuální osoby přístup k ART mají, a paradoxně je to právě díky mizení symbolického významu manželství. Ze zákona regulujícího ART (teď je to zákon o specifických zdravotních službách, č 373/2011 Sb.) zmizel požadavek na žadatele – manželský pár, protože se to považovalo za nepřijatelný zásah do soukromého života (fuj, manželství!). Nyní se stanovuje v § 6: „Umělé oplodnění lze provést … na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně….“ Není tam je­diná zmínka o sexuální orientaci či partnerském statusu žadatele, není tam žádný požadavek na trvalost či legitimitu vztahu. U nás může o ART žádat i pár, jehož členové jsou v nějakém manželském heterosexuálním svazku, ale každý v jiném. Je tedy možné, aby si v ČR osamělá osoba či osoba z homosexuálního páru s sebou pro proceduru přivedla osobu ochot­nou poskytnout gametu, případně ženu ochotnou podstoupit těhotenství, a pak se s ní dohodla na svém vlastním způsobu sdílení rodičovství.

Shrnutí důsledků povolení práva na dítě stejnopohlavním párům

Garantuje–li stát ART mimo biologické limity, k čemuž po schválení novely dojde v podstatě automaticky, implicitně tím přiznává žadatelům o proceduru právo na část těla jiného člověka. To je zásadní změna v myšlení, vedoucí k:

- pohledu na člověka jako na zdroj náhradních dílů;

- k pohledu na gamety (vajíčka a spermie) jako na zahradní přebytky;

- k vnímání dítěte jako produktu.

Bez důkladné odborné diskuse proto považuji přijetí novely v současném znění za značně problematické. Analýzu situace jsem už koncem srpna poslala všem našim 200 poslancům. Asi marně.

Mám však alternativní návrh k novele: Co kdybychom naopak zrušili manželství a zavedli pro všechny jen registrované partnerství? Pak by se páry naprosto zrovnoprávnily. Co tak kolem sebe poslouchám, podstatná část heterosexuálních párů skutečně považuje manželství za státní diktát, říkají, že ten „papír“ na nic nepotřebují.

 


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.