1 komentář

Byl komunistický pendrek jiný, než je ten pařížský?

komentář

Témata: , , , ,

Je nějaký rozdíl mezi mlácením demonstrantů během Palachova týdne a mezi drsnými zákroky pařížské policie během protestů žlutých vest? Toť otázka, jež se občas nyní vynoří. Je asi čím dál víc lidí, kteří řeknou nikoli, v té tzv. demokracii je to vlastně stejné, možná ještě horší. A vždycky to tak bylo. I tehdy se v „kapitalistických zemích“ policisté s demonstranty nepárali, obušky svištěly, vodní děla stříkala, slzný plyn leptal spojivky. Každý režim se nějak brání, policie je brutální ze své podstaty, rozbité hlavě je jedno, jestli je rozbita na Východě, nebo Západě. Nemají si co vyčítat.

Po třiceti letech se ty rozdíly pomalu vytrácí a je možné, že se blíží čas, kdy se bude špatně vysvětlovat, v čem byl ten zásadní rozdíl a v čem bylo jít demonstrovat před rokem 1989 úplně něco odlišného od toho, rozdat si to s policií v pořád ještě svobodném světě. 

Ten rozdíl byl v tom, že před listopadem ’89 si to s policií nikdo rozdat nechtěl. Nenásilnost předlistopadových demonstrantů nebyla ani tak projevem slabosti nebo ustrašenosti jako spíš zásadního fungování systému. Monopol na násilí měl jen režim a ten ho tvrdě uplatňoval. Překročit tu hranici znamenalo ocitnout se v jiném světě. Proto se na rozdíl od západních (dejme tomu francouzských) pouličních střetů čeští demonstranti chovali zásadně nenásilně. Jen zcela výjimečně si demonstrant troufl bránit se policistovi fyzicky, tím spíš ho napadnout, k tomu snad nikdy vážněji nedošlo. Zdejší demonstrant se choval tak „gándhíovsky“, tak mírně, až poddajně, že by se tomu „žlutá vesta“ musela srdečně smát. Existovali samozřejmě výjimeční jedinci, kteří říkali, že „do toho“ půjdou, a snad i byli k tomu odhodláni – třeba Petr Placák –, ale podmínky jim k tomu nenahrávaly. Sebrali je dřív, než se o to mohli pokusit. 

Od prvního náznaku, že by lidé byli ochotni veřejně demonstrovat, na jejich potlačení nasazoval režim prostředky, které zcela překračovaly přímé či potenciální „nebezpečí“, jež mu z těch pár tisíc lidí hrozilo. Volání „máme holé ruce“ se jevilo jako docela bezzubá, ale svým způsobem přirozená reakce na těžkooděnce, na vozy s vodními děly (v říjnu 1988 dokonce na obrněné transportéry, které se – nejspíš z psychologických důvodů – objevily na Staroměstském náměstí). Volalo se tak – vedle řady jiných volání – znovu při palachiádě, v srpnu téhož roku a pak skutečně i na Národní třídě. Potom většinou následoval úprk či něco na ten způsob. Po novém zformování houfu pak bylo volání doplněno skandováním „gestapo, gestapo!“. To již mělo poněkud konfrontačnější charakter. Ale znělo to spíš jako žaloba – co nám to děláte?! 

To je právě ten rozdíl se Západem. Při všem respektu k francouzským policejním obuškům, těmi (případně slzným plynem) to končilo a doufejme, že pořád ještě končí. Člověk tam byl – a zůstal svobodným a nezávislým, rvačka s policií do jeho dalšího života obvykle nijak nezasahovala: možná pár hodin na stanici a tím to končilo. I násilné demonstrace byly součástí svobodného, tedy i divokého a chaotického světa, kde každý byl zodpovědný sám za sebe. I za své podlitiny. 

Jedince v českých zemích za normalizace naproti tomu obklopoval do poslední chvíle svět uzavřený, spoutaný strachem a rigidními pravidly, sešněrovaný do striktních vzorců chování. Střet s režimem, s jeho vnějšími a viditelnými reprezentanty, jakými byly policejní síly, byl – nebo se tak aspoň jevil – osudový. Člověk v okamžiku konfrontace překračoval hranici do prostoru sice možná svobodného, ale takového, z něhož už bylo těžké podniknout cestu zpět – do „normality“. Jedině v ní bylo například možné dostudovat, najít nějaké aspoň trochu slušné zaměstnání, požádat o byt a tak dále. Například v případě člověka studujícího, tedy v mém případě, by konfrontace (zadržení spojené třeba s tím, že bych se bránil) znamenala přinejlepším vyhazov ze studia, dva roky vojny a následky prakticky na „celý život“. Byly to zcela jistě přehnané obavy, ale člověk tehdy samozřejmě netušil, zda a kdy režim padne. 

Bylo jich stále nepatrné množství. Avšak v prostředí totální kontroly každého veřejného projevu a potlačování každého (nedohodnutého) kritického vystoupení nezbývalo režimu než sáhnout po násilí a v rámci jisté sebekontroly (režim si zcela jistě nepřál krveprolití) je použít. Režim si tím skutečně kopal hrob, ale nic jiného mu nezbývalo. Násilí mu bylo vlastní. Byl totiž na násilí, nikoli nutně fyzickém(!), založen. Jakákoli skulina či trhlina na jeho monotónní fasádě byly pro něj smrtelně nebezpečné. To si uvědomoval a také se podle toho choval. 

K tomu má přece jen Francie ještě dost daleko. Doufejme.
 

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Digitální Týdeník Echo + komentáře Echo24.cz

od 199 Kč

Získejte plnou verzi jedinečných komentářů, esejí, exkluzivní analýzy a rozhovory s inspirativními osobnostmi a další klíčové texty Echo24.cz

Více info

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.