Něco mezi pejskem a Bohem. Co mi přinesla „terapie“ s umělou inteligencí

Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak.

Miliony jich jsou vděčné za to, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým, podle průzkumů prudce stoupá počet uživatelů, kteří v AI vidí především důvěrníka a rádce.

O civilizační proměně, kterou má rozvoj umělé inteligence přinést, jsem napsal svoje. Ale při všem tom rozmýšlení o různých trendech a jejich možných dopadech by člověk asi neměl zapomínat, že za všemi těmi „makro“ údaji je obrovské množství vztahů či „vztahů“, rozhovorů, v nichž přinejmenším jedné straně o něco jde. A autorovi, který se k nějakému jevu chce vyjadřovat, se může hodit, když s tím jevem bude mít taky nějakou zkušenost. Rozhodl jsem se, že to zkusím a pár dní budu s umělou inteligencí podstupovat něco jako terapii.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.