Je Wu-chan biologický Černobyl?

KOMENTÁŘ

Je Wu-chan biologický Černobyl?
Wuchanský Institut virologie, jeden ze tří virologických institutů ve Wu-chanu Foto: wikimedia commons, Ureem2805
3
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Před 35 lety a pár týdny dopadl bezpečnostní test v ukrajinské jaderné elektrárně tak katastrofálně, že se jméno Černobyl dodnes používá jako symbol tragédie. Vědci a technici s vysokoškolskými tituly přivedli jim svěřený reaktor do natolik nestabilního stavu, že explodoval a roztrhl železobetonový blok budovy jako papírovou krabici. Společně s dýmem uniklo do životního prostředí i větší množství radioaktivních izotopů, které zamořily okolní krajinu a jež vítr roznesl široko daleko.

Jako to v totalitních státech bývá, prvním impulzem Sovětů bylo zapírat, že se vůbec něco stalo. Dokonce i oslavy Prvního máje, největšího sekulárního svátku východního bloku, proběhly obvyklým způsobem. Ale nehoda těchto rozměrů nešla utajit. Švédská jaderná laboratoř, nepodřízená pánům z Kremlu, naměřila zvýšenou radiaci a analýzou izotopů zjistila, že musí jít o palivo z jaderného reaktoru východního typu. A vševidoucí špionážní družice z oběžné dráhy vyfotily následky havárie, které nebylo možné před jejich robotickýma očima skrýt. Sovětský svaz musel přiznat barvu – a smířit se se ztrátou tváře před zbytkem lidstva. Ta ztráta tváře možná o pár let později přispěla k jeho pádu.

 

Historie se málokdy opakuje doslova, spíše má ve zvyku se zakoktávat. Jestli je skutečně pravda, že epidemii covidu-19 způsobil únik viru z wuchanské laboratoře, a jestli je navíc pravda, že na něm předtím někdo prováděl umělé úpravy, máme co do činění s biologickým Černobylem. Samozřejmě s jistými rozdíly. Pro začátek, ten původní Černobyl nezabil po světě více než milion lidí a nepřevrátil fungování celé planety naruby. Pro nás ve střední Evropě to byl problém, ale život v Brazílii nebo v Indii běžel stejně jako dřív. Tentokrát bylo postiženo celé lidstvo.

Jenomže na rozdíl od Černobylu nemáme jak to dokázat nebo vyvrátit. Epicentrum události se opět nachází v paranoidním totalitním státě, který přísně kontroluje šíření nežádoucích informací. (A nějaký čas mu v tom dokonce pomáhaly západní sociální sítě!) Je podezřelé, že netopýří nemoc se nejdříve rozšířila v milionové metropoli vzdálené přes tisíc kilometrů od jeskyní, kde příslušní netopýři žijí, a dvojnásob podezřelé, že jde o jediné místo v Číně, kde sídlí ústav specializovaný na studium právě tohoto typu virů. Ale marná práce, není to totéž jako urvaná střecha se sloupem černého dýmu stoupajícího k nebesům. Únik virové infekce tak očividné stopy nezanechává – a cokoliv, co je neočividné, se dá zakrýt dostatečně hustým předivem slov.

Foto: echo

I kdyby původní příčinou byla skutečně nešťastná náhoda, pouhá drobná chyba jednoho člověka, která měla fatální následky, Čína už ji nemůže přiznat. Ztráta tváře se ve východní Asii bere ještě vážněji než v Sovětském svazu 80. let a čínské politbyro, které pečlivě prostudovalo příčiny rozvratu sovětského bloku, ví velmi dobře, jak moc černobylská havárie podkopala základy tamního systému a jeho prestiže. Nemají na vybranou; i kdyby šlo o katastrofu způsobenou lidmi, musejí říkat, že nešlo. Souboj perspektiv, který nás kolem tohoto tématu ještě čeká, bude masivní a nebude nejspíš mít jasného vítěze. Nakonec stejně lidé zaujmou postoje podle toho, koho mají na mezinárodní scéně rádi míň.

Minulost tak jako tak nezměníme. Otázka je, zda můžeme změnit aspoň budoucnost. Biologie dospěla do fáze, kdy se kromě studia živých organismů učí je i měnit. Tento druh pokroku se nemůže obejít bez nějaké té katastrofy. Všechny předešlé vědecké revoluce (jaderná, kosmická, počítačová) měly své krize a své oběti. A ve všech případech se lidé museli z jejich následků poučit, aby nenásledovala krize ještě větší.

Jak přesně budeme v budoucnu zacházet s výzkumem typu „gain of function“, který může přivést na svět nové lidem nebezpečné patogeny? Opatrněji než dosud? Těžko říci, protože odpověď záleží na tom, kdo se vlastně míní tím slovem „my“. I když technologie smazaly mnohé hranice, politická polarizace zase rozděluje svět na sféry vlivu jednotlivých mocností. K promarnění příležitosti zlepšit stav věcí stačí, aby kterákoliv z nich dospěla k názoru, že hlavním ponaučením z dnešní krize je dělat nebezpečné experimenty tajně.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule.

Foto: Foto: kechlibar.net

 

×

Podobné články