Smrt Jaromila, který udal. Kunderův román Život je jinde se vrací na místo činu

Od roku 1970 vedla Státní bezpečnost na Milana Kunderu jako na „nepřátelskou osobu“ svazek s názvem Elitář. V úvodním textu vypracoval pověřený estébák, podepsaný jako mjr. Dufek, zprávu o chování sledované osoby během pražského jara a po srpnu 1968. Konstatuje tam docela věcně, že Kundera patřil k „organizátorům pravicově oportunistických vystoupení“ na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, že pak vystupoval „v duchu událostí“ roku 1968, že nyní „udržuje styky s VC („vízoví cizinci“) a emigranty“, takže na „základě jeho informací vyšly v zahraničí články, v nichž jsou nepravdivě líčeny poměry v ČSSR“. Příslušník StB pak dodává, že „pro tuto činnost byl propuštěn z vysoké školy, kde přednášel jako profesor“.

Běžná fízlovská agenda dále zachycuje běžný život prominentního („Elitář“) spisovatele v likvidaci: sděluje se, že střídá rodné Brno s Prahou (tam bydlí v Bartolomějské ulici č. 1); že jeho manželka Věra, televizní hlasatelka, je rovněž vyhozená; že se stýká s některými kolegy (především z Brna, Jan Trefulka, Vladimír Blažek, Milan Uhde...); že se při svých pochůzkách po Praze zastavuje často v Supraphonu a v Krásné jizbě (což byl asi jeden z nemnoha obchodů, kde se dalo koupit něco pěkného...). Z jedné zmínky asi z roku 1972 vyplyne, že manželům docházejí peníze a že Milan Kundera uvažuje o tom, že by se nechal zaměstnat jako topič ve „výzkumném ústavu“. Možná že to však byl jen žert.

Začátkem normalizace se Kundera ocitá v situaci, která se příliš neliší od řady podobných. Doma je zcela umlčen, knížky jsou staženy z obchodů i knihoven, zbaven je i jen práva se hájit, je zahnán do soukromí, do nějž nahlíží fízlovské oko. Na jaře 1969 mu seberou i pas. Život úspěšného a známého intelektuála se změnil, jako by se ocitl u dna, nebo spíš v nějakém bodě nula, v bodě, kdy je ale naděje, že se z něj zrodí nějaký nový počátek.

Kunderovi bylo po čtyřicítce a život byl, s Dantem řečeno, v půli se svou poutí. Byl sice slavný (těžko mohl být zapomenut autor ve statisícových nákladech vydaných Směšných lásek a Žertu – jeho proslulost byla podpořena i výborným Jirešovým filmem), ale byla to jiná sláva než ještě před pár lety. V roce 1984 v rozhovoru s Philipem Rothem (silně pak kritizovaném v prostředí čs. disentu) řekne, že se „nikdy už necítil tak svobodný jako v oněch několika letech po ruském vpádu… Prvně jsem psal absolutně svobodně, protože jsem věděl, že tyto knihy v Čechách nikdy nevyjdou a nebude je číst žádný cenzor“.

Byl to život, který byl už skutečně „jinde“.

Romány na rozloučenou

Kunderův druhý román Život je jinde byl v té době – tedy začátkem 70. let – už napsán. Kundera nyní v poznámce ke konečně zdejšímu vydání píše, že ho „dokončil“ (to znamená, že ho mohl psát už v roce 1968, možná i dřív) v roce 1969: svědčí o tom ostatně zmínka o Palachovi a narážky na studentské bouře v Paříži v roce 1968.

Na začátku 70. let se mu podařilo rukopis dostat do zahraničí (estébáci se divili, jak se mu to povedlo), záhy byl přeložen do francouzštiny, v roce 1973 u Gallimarda vyšel a téhož roku La vie est ailleurs získal významnou cenu Médicis za nejlepší zahraniční román: do policejního hlášení zanesl informátor sdělení, že Věra Kunderová se svěřila, že příští cena by mohla být Nobelova… V každém případě se Kunderův pobyt ve vlasti schyloval k závěru, k čemuž úspěch románu Život je jinde (a samozřejmě Žertu, který ve Francii vyšel v roce 1968 s předmluvou Louise Aragona a pak rychle dvakrát znovu) výrazně přispěl.

Celý text Kunderova vivisekce na Narcisově těle si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Pábení a naděje. Koupit si ji můžete zde.