To mi byl čert dlužen, narodit se v Rusku

To mi byl čert dlužen, narodit se v RuskuESEJ
Úhel pohledu

ÚHEL POHLEDU

Jiří Kratochvil

Od roku 1945 až do konce osmdesátých let jsme byli de facto sovětskou kolonií. Přesněji řečeno ruskou, protože přívlastek sovětský nepojmenovává kolonizátora, ale pouze jeho tehdejší státní uspořádání. Podoba té kolonie má své specifikum, na němž bych se asi neshodl s historiky, kteří mají vlastní terminologii, již vnímám jako s prominutím roušku, co má zabránit šíření nákazy pravdivostí a opravdovostí. Chci o jednotlivých etapách této kolonie mluvit jako spisovatel, tedy osobněji a literárním jazykem, za což se předem omlouvám.

Už od roku 1949 a už od čtvrté třídy se stala azbuka povinnou součástí školní výuky. Žádná škola si nemohla zvolit jiný jazyk, tak jako každá kolonizovaná země se vedle mateřštiny povinně učila především jazyku kolonizátora, aby byla snadnější komunikace s kolonizovanými. Když jsem se jako syn emigranta obtížně dostával na gymnázium (na tehdejší tzv. jedenáctiletou střední školu), měl jsem jedinou možnost: třídu s rozšířenou výukou ruštiny. Když jsem se ještě obtížněji dostával na filozofickou fakultu, měl jsem jedinou možnost: kombinaci čeština-ruština. Jsem tedy rovněž rusista, který si přitom zamiloval to nejlepší z ruské literatury, od Puškina až třeba po Sorokina, a jenž si troufá tvrdit, že právě v ruské literatuře jsou ty nejcennější literární klenoty, jaké kdy smělo lidstvo poznat. Toho si je vědom i současný vládce Ruska. Putin má z dávných časů zkušenost, že se nakonec spálili všichni, co se pokoušeli velkou ruskou literaturu nějak spoutat. Dokonce ji svým způsobem taky ctí a nezkříží jí cestu ani stéblem slámy, ale zato obrací svůj nelítostný hněv na nekonformní publicisty a aktivisty. Ale tady musím dodat, že můj vztah k Rusku se projevuje i v mé beletristické tvorbě a mé dva romány a několik povídek a esejů vyšlo v Moskvě, a díky tomu jsem směl poznat skvělou překladatelku, paní Ninu Šulginu. Už bohužel nežije. S ní jsem vedl dlouhé hovory o současném Rusku, a porozuměl tak ledasčemu z ruské mentality. (A od ní mám taky citát z Puškinovy korespondence, jímž uzavřu tuto svou hříšnou úvahu.) Ale zpět k počátkům naší kolonizace.

Když vrchní velitel, generalissimus Stalin, hnal Rudou armádu Evropou, měl dva záměry. Chtěl, aby Rudá armáda byla v Berlíně dřív než armády spojenecké, protože měl na rozdíl od Spojenců nevyrovnaný osobní účet s Hitlerem. Nejenže Hitler zdevastoval Rusko tím nejbestiálnějším způsobem, který snad nemá obdoby v celých dějinách, ale především Stalina zradil a predatělstvo je pro Rusy ten nejtěžší hřích. Stalin ho chtěl doslova za každou cenu živého, anebo aspoň mrtvého. A tou každou cenou byly i hekatomby rudoarmějců. Vždyť německá armáda moc dobře věděla, jakých přízračných zvěrstev se dopustila v Rusku a že Rudá armáda přináší teď užasnoje otmščenije, a tak v hrůze z té pomsty co nejzoufaleji a co nejzuřivěji bojovala na život a na smrt. A tu mě napadá, že cestu Rudé armády na konci války by dokázal nejpřesvědčivěji popsat pouze Isaak Babel. Mně bylo na konci války pět roků a viděl jsem Brno poznamenané tím strašlivým střetem dvou armád, střetnutím topícím se v krvi i chlastu, a slyšel jsem o tom, jak rudoarmějci, snad v zablužděniji, že už jsou v Germaniji, taky v Brně zběsile rabovali a znásilňovali i české ženy.

Tím dalším Stalinovým záměrem byla poválečná kolonizace části Evropy. Rakousko z toho nakonec (ale až po Stalinově smrti) vyklouzlo, ale Československo nemělo šanci. Na našem území padlo obrovské množství rudoarmějců, jejichž věčnaja pamjať si zaslouží naši nikdy nehasnoucí účast, to je přece samozřejmé i bez všech smluv mezi námi a Ruskem. Ale taky je dobré vědět, že Stalin byl mocichtivý masový vrah, který paranoicky zlikvidoval dokonce i svou nejlepší vojenskou elitu v čele s Tuchačevským (takže měl pak k dispozici už jen druhou garnituru) a pro kterého vojáci byli pouze materiál pro jeho imperiální posedlost, a tak nakonec uvítal ty tisíce mrtvých rudoarmějců na našem území, protože jejich prolitá krev tak posvětila Stalinovo právo na naši následnou kolonizaci, rozšíření stalinského impéria. Německá armáda (vyjma její fanatickou část, soustředěnou bohužel právě v Praze) si na konci války, po Hitlerově smrti, přála vyhnout střetu s Rudou armádou a jít vstříc americkému zajetí, což by ovšem zhatilo Stalinovy čudoviščnyje mečty, a tak tomu zabránil diplomatickými finesami s demarkační čárou.

A tady stojí za připomenutí, že kolonizaci českých zemí velice napomáhaly už obrozenské panslavistické ideje. Verš Jana Kollára z jeho Slávy dcery „k velikému přichyl tomu tam se dubisku“ patřil v mých školních letech ke sloganům, které jsme málem nosili povinně vyšité na hrudi. Dvacáté století přineslo pak silné pochyby o panslavismu opřeném o slavjanofilství, například ve svědectvích intelektuálů, kteří Rus navštívili, Havlíčka, Masaryka, Mrštíka.

Reportáže Cesta do Ruska Viléma Mrštíka (Listy z Nižního Novgorodu) směly knižně vyjít až v roce 1992. Tam totiž Mrštík na konto panslavismu doporučuje poslat celý český národ na zkušenou „na Rus a možno-li přímo na Sibiř“. Navzdory tomu panslavismus stále ještě žil, například zásluhou prvého českého premiéra Karla Kramáře a jeho koncepce tzv. novoslovanství, a taky díky jeho citovým poutům k předbolševickému Rusku, zhmotněným v jeho manželství s Naděždou Nikolajevnou. A ještě před první světovou válkou začíná malíř Alfons Mucha na zámku Zbiroh dlouholetou práci na své velkolepé Slovanské epopeji. Ale jak nepopíratelná je její mimořádná malířská hodnota, tak stejně nepopíratelné je, že Epopej je bohužel velký hold panslavismu. Což je pochopitelné v letech, kdy Mucha Epopej tvořil.

A tak konec druhé světové války jako by naplnil panslavistický sen: ruské dubisko bratrsky zastřešilo českou lípu (a promiňte mi tu hloupou metaforu). Ruské Osvobození se stalo a stále je svatým pojmem, který nikdo nesmí znesvětit například tvrzením, že Rudá armáda přijela do už de facto osvobozené Prahy a že si na to stačili Pražáci sami, a dokonce snad za účasti vlasovců. To je kacířská drzost zpochybňující svátost Osvobození a zasluhující nelítostný inkviziční zásah. Osvobození bylo totiž úhelným kamenem kolonizace českých zemí, počínaje rozhodným posílením vlivu komunistické strany a bezměrnou láskou ke Stalinovi osvoboditeli, což pak umožnilo odmítnutí Marshallova plánu a hladký průběh únorového puče, po němž následovala kriminalizace velitelů Pražského povstání, kteří přece neměli právo sami si Prahu osvobodit. Naše poválečná cesta potom už jen otrocky kopírovala tu ruskou. Stalin se připravoval na třetí světovou válku a český uran tu byl žádoucí, taktéž orientace českého průmyslu na ten těžký, v podstatě vojenský, a k tomu náleželo i to, že jsme měli být válečným předpolím, kde nezáleželo ani tak na neschopnosti naší armády, jako na její ochotě padnout v rámci Varšavské smlouvy hned v prvním sledu.

Okopírovali jsme taky Stalinovo makabrózní šílenství, jakým byly šibeniční procesy, v jejichž oprátkách skončili nakonec i věrní služebníci komunistického režimu. A po Stalinově smrti jsme zas okopírovali i ten sovětský „dvacátý sjezd“ s Chruščovovým útokem na Stalinův kult. Ale jak v naší panslavismem vycepované dušičce jen pozvolna zrála ochota zbourat na Letné „frontu na maso“, tak stejně zvolna i u nás dozrála ottěpel, jak to nazval Ilja Erenburg. Jenže až potom česká interpretace socialismu dospěla do stadia, kdy český gándhismus málem zpochybnil kolonii, tak na její další trvání už musel dohlédnout sám sovětský protektor.

Následné dvacetiletí sovětského protektorátu, tzv. normalizace, mělo nejen znovuupevnit ruskou kolonii, ale zároveň taky v české duši vychovat ovčí povahu. Padesátá léta se svými procesy, pracovními tábory, stále svištící ruskou nagajkou a ostnáči zadrátovanou zemí bylo cosi tak obludného a příliš připomínajícího nacistický koncentrák, takže to nebylo pro většinu národa přijatelné. Naproti tomu normalizace, která měla pro většinu mírný průběh a kdy základním přikázáním bylo pouze neprovokovat, držet zobák a krok, se stala přijatelnou na věčné časy. Tenkrát se totiž už málem s jistotou vědělo, že tohle je holt už navždy, a právě ta jistota, shora hlídaná neměnnost, nehybnost, která jinak není lidskému bytí vlastní, přestože po ní prahne, skýtala jakous pohodu, po níž se podnes kdekomu zasteskne. To dvacetiletí normalizační trenirovky způsobilo, že i po třiceti letech ve značné části národa dosud přežívá
„normalizační povaha“, do níž je snadné zasévat všechna ta fake news ruských a čínských agentů. A tak se nám stále daří jednou nohou vězet, trčet v tom, čemu Rusové říkají žopa.

Případ s maršálem Koněvem je tady teď příkladným, přímo karikaturním obrázkem. Je to totiž pomník, který tady byl v roce 1980 vztyčen jako hold sovětské okupační armádě, která tomu vztyčení slavnostně přihlížela. Je v něm tedy i symbolika tehdejšího znovuobnovení pořádku, znovuobnovení kolonie, tedy něco pro ruskou stranu zásadního. A proto taky ta inkviziční pohrůžka.

A tu je třeba říci, že ač jsme taky Slované, mezi českou a ruskou mentalitou je základní rozdíl. Ruská nátura je, zjednodušeně řečeno, patetická a sentimentální, česká spíš ironická. A ta ruská nevyniká příliš smyslem pro humor, přestože právě ruská literatura má nejgeniálnějšího groteskního vypravěče, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, jehož nesmrtelný humor poodhrnul ten těžký závěs ruského patosu a sentimentu. (Jenže on to nebyl Rus, nýbrž Ukrajinec.) A nepochybujme, že carská, sovětská a Putinova Rus má tutéž náturu.

Když Lenin dal příkaz k vyvraždění carské rodiny, nebyla to odveta za to, že v roce 1905 souhlasil car Mikuláš II. se střelbou do pokojné demonstrace, nýbrž Lenin se tu odvolal na Robespierrovu premisu, že bez teroru není revoluce. V současném Rusku je zároveň carská rodina vyhlášena za svatou a zároveň Lenin zůstává posvátnou krávou, a už brzo sto roků mumifikovanou. Na ruské Wikipedii najdeme fotografii Putina modlícího se ve společnosti pravoslavných mnichů a budovatel nového ruského impéria je už za života považován za pravoslavnou ikonu. A přitom tatáž církev dala na index Lva Nikolajeviče Tolstého, autora Vojny a míru, nesmrtelné oslavy vítězství ruské armády nad dobyvatelem. To všechno nám může přijít jako ponurý groteskní teátr, jenže ve skutečnosti je to kletba, zlé prokletí, poročnoje proklatije, co už z dávných carských časů stále leží na Rusi a jímž Rusko odedávna infikuje taky okolní země. Teď například i informační válkou, kterou Rusko vede s obdivuhodnou vynalézavostí někdejšího důstojníka KGB.

Jenže musíme vzít na vědomí, že ono velké dubisko svými kořeny stále prorůstá do naší pochvy (a promiňte mi to hloupé přirovnání). Zatím musíme dál žít v tom, co normalizací kdys vytrénovaná část mého národa přijala jako neměnné, a nesmíme ruského medvěda radi Boga moc provokovat, držet zobák a být moc rádi, že jsme se nenarodili v Rusku.

To mi byl čert dlužen, narodit se v Rusku. A. S. Puškin.

Související články