Když byly Čechy konzervatoří Evropy. Salon o božském Čechu Myslivečkovi

Výpravný filmu režiséra Petra Václava Il Boemo o životě (a hudbě) Josefa Myslivečka je vhodnou příležitostí k obdivnému hovoru o době, ve které vznikala a provozovala se tak krásná hudba jako Myslivečkova. Nejdřív bychom si měli udělat jasno v terminologii. Kam Josef Mysliveček patří? Je to ještě baroko? Je to už klasicismus? A patří do české hudby, nebo se to takhle nedá brát a Mysliveček, který od šestadvaceti let žil v Itálii a do Prahy se vracel sporadicky, patří do kultury z podstaty kosmopolitní, kde původ nehrál roli?

V Salonu Echa o tom hovořili dirigent a specialista na starou hudbu Václav Luks, muzikologové Boris Klepal a Lubomír Tyllner, historička Daniela Tinková a kunsthistorik Vít Vlnas.

Vlnas: Mysliveček je stylově jasný představitel raného klasicismu, předchůdce Mozarta, který je klasicista se vším všudy: to se stačí zaposlouchat a je zřejmé, že v Myslivečkovi je více „Mozarta“ než baroka. Pokud je otázka, kam patří, tak Mysliveček patří do české hudby asi stejně jako Václav Hollar patří do českého výtvarného umění, nebo tam patří malíři, kteří se v Čechách sice narodili, ale celý život působili v zahraničí, v Benátkách, v Drážďanech, prostě tam, kde měli příležitost k obživě, což bylo v 18. století zcela běžné. A když měli zakázku v Praze, tak se vrátili třeba na chvíli do Prahy nebo někam jinam v Čechách. To bylo v kosmopolitním prostředí umění té doby zcela běžné a nějaké nacionální okolnosti tam nehrály větší roli. Umělci byli závislí na svých mecenáších a šli tam, kam je oni poslali a kde nalézali uplatnění. Jedinou výjimkou byli Italové, neboť na sever od Alp byla nepochybně výhoda být Italem, protože se jaksi předpokládalo, že každý Ital je umělec. Přitom mnozí ti Italové, kteří tady působili, by měli švýcarský pas… Ale naopak na jih od Alp, jestli byl někdo Boemo nebo Tedescho, tedy Čech nebo Němec, to splývalo a asi málokoho to na Myslivečkovi zajímalo.

Luks: K tomu bych dodal takový příklad: když se roku 1777 naposledy potkal Mysliveček s Mozartem, tomu tehdy bylo jednadvacet, tak v dopise svému otci Leopoldovi o Myslivečkovi Mozart píše jako o svém krajanovi, tedy považuje ho za německého skladatele, za kterého se považoval i on sám. Mluví přitom spolu italsky, neboť italština byla „fachsprache“ jejich oboru. Že byl jeden ze Salcburku a druhý z Prahy, nehrálo žádnou roli.

Vlnas: V Itálii byl ten i onen Tedescho, tedy Němec, jehož domicilem je Svatá říše římská.

Luks: Z hudebního pohledu je možná zajímavé položit si otázku, jestli skladatelé té doby na nějakou hudební tradici navazovali, jestli třeba čerpali z toho, čemu říkáme lidová píseň. Já myslím, že zčásti ano, ale že to nedělali vědomě či záměrně. Určitě někdo, kdo vyrůstal třeba v Čechách, a konkrétně jako Mysliveček v Praze, tak nějakou hudbu samozřejmě slyšel a slyšel nejen italská oratoria u křižovníků, ale slyšel i hudbu Christopha Willibalda Glucka, který prožil část mládí po Čechách a stýkal se s českými muzikanty, a slyšel nepochybně i to, co bychom nazvali lidovou hudbou. Ale rozhodně si nemyslím, že v té době tito skladatelé používali motivy nebo fragmenty z lidové hudby s nějakým vědomým záměrem. To se naopak už velmi vědomě dělo později, v 19. století, které u nás máme spojené s národním obrozením.

Tyllner: Ano, celé 19. století se naopak k lidové hudbě hlásí zcela transparentně.

Luks: Tam dojde k tomu velikému zlomu. Ale v 18. století to ještě nebylo žádné téma.

Tinková: Také jde o to, že dlouho ještě neexistují ani sbírky lidové hudby: první taková vlaštovka je od premonstráta Jiřího Evermonda Košetického z konce 17. století, ale v 18. století nemáme nic, takže nejde ani empiricky dokázat, že odněkud ti autoři čerpali. Lze jen předpokládat, že nějaká výměna tam byla. Naopak lze předpokládat, že mnoho těch motivů přešlo do lidové písně z liturgického prostředí, tedy od hudby umělé k hudbě lidové.

Tyllner: Ale ne v takové míře: moc toho nebylo a těžko se to dokazuje. Ale máte pravdu, že dlouho tápeme ohledně lidové písně v temnotách a těch záznamů je jen minimálně. Změna přichází v roce 1819, kdy byl ve Vídni nařízen tzv. Guberniální sběr, ve kterém měly být shromážděny lidové písně z celé monarchie. Zásilky se opravdu začaly scházet ve Vídni, a tak vznikl zcela unikátní sběr, ze kterého pak vycházely další edice, nás zajímá ta od Johanna Rittera von Rittersberg, ten v roce 1825 vydal stovky českých i německých lidových písní ve sbírce České lidové písně. Ale to už je opravdu jiná doba než Myslivečkova.

Luks: K tomu taková spíš kuriozita, na kterou mě upozornil violoncellista Tomáš Jamník, který připravoval novou edici Myslivečkova violoncellového koncertu, v němž má být, jak kolega Jamník zjistil, mnoho nápěvů lidového charakteru. Takže přece jen nějaký vztah k tomu českému prostředí by se tam našel.

Také se mu říkalo Il divino Boemo, božský Čech…

Luks: Ano, ale pozor. To divino, tedy božský, mu tam přimyslel až o sto let později Jakub Arbes ve svém romanetu. Oni mu říkali Il Boemo, tedy ten Čech, čistě z pragmatických důvodů, aby ho odlišili, a také proto, že jméno Mysliveček se jim těžko vyslovovalo. Podobně říkali Händelovi Il Saso, tedy Sas, Němec…

Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.