5 komentář

Sifonová melancholie v Rábu

genius loci

Ráb je opravdu hezké město, zvlášť když tam přijedete navečer uprostřed léta na kole, což jsem udělal před osmi léty. Domy měly tehdy nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a dvě řeky se jemně stýkaly pod zdmi barokní pevnosti, o kterou jsme se kdysi prali s Turky. Výrazně vynikl jistý žoldnéř císařských vojsk Adolf z Černé Hory, který byl díky svému udatenství povýšen Rudolfem II. na říšského hraběte. Hlava Turka od Rábu se pak dokutálela do jeho schwarzenberského znaku, kde se k ní přidal havran, neboť německy se město jmenuje Raab čili havran.

Teď jsem tam přijel v únoru z druhé strany od Vídně vlakem, vystoupil na nádraží, které vypadá jako opuštěná křižácká pevnost ozdobená socrealistickou plastikou a nápisem Györ. Byl už večer, tma, pokoj jsem měl rezervovaný v blízkém městském hotelu, kde celou noc hučela klimatizace, nebo to byl možná vodovodní systém, a z blízké radnice znělo každou půlhodinu místo odbíjení podivné troubení. Do toho se z parku vkrádalo krákorání heraldických havranů, kteří se asi domlouvali na Turka.

Ta neobarokní radnice z konce 19. století je mohutná jako Escorial v Madridu nebo místodržitelský palác v Bombaji. Nebo parlament v Budapešti, který je o pár let starší, jen místo kopule tady trčí vysoká věž. Maďaři nebyli žádní troškaři, a když to šlo, stavěli monumentální paláce, které demonstrovaly jejich velmocenské sebevědomí a postavení Uher jako mocné síly evropského významu. Vedle přerostlých budov zůstaly jako památka z těch ztracených časů nostalgické mapy Zemí koruny svatoštěpánské, které visí v rámu v každé druhé hospodě. Současné Maďarsko se v tom obřím lívanci skoro ztrácí jako takový ze všech stran okousaný krajíček chleba. Ani po sto letech od toho tragického Trianonu to pro ně nejspíš není bezbolestná věc, asi jako kdyby nám sebrali Sudety i s Moravou (Sedmihradskem), kde navíc, na rozdíl od těch Sudet, žilo dost Maďarů.

Já proto Maďary chápu a mám pocit, když se na ně dívám, že v těch jejich širokých tvářích tam ten smutek trianonský vidím a tu jejich hunskou tesknotu poznávám. Oni by se asi divili, kde se ve mně ten soucit s nimi bere, a možná by o něj ani nestáli, nebo by si poklepali na čelo. Ale já si nemůžu pomoct, já s nimi soucítím, mně jsou právě tím jejich historickým smutkem, tou nezacelitelnou ranou, o které přitom v Evropě vědí jen někteří, blízcí. Cítím ho, když přikusuju jejich bílý chleba k rybí polívce halászlé, kterou si okamžitě objednávám, jakmile do Maďarska přijedu. Slyším ho v té jejich zádumčivé řeči plné podivných temně melodických zvuků. Čichám ve vůni papriky, toho základního odéru Hungarie, chutnám v sladké melancholii lahodných závinů z taženého těsta s makovou či višňovou náplní. Vidím v oprýskaných zdech kdysi noblesních domů, z jejichž povlávajících záclon zněla teskná melodie písně Szomorú vasárnap, Smutné neděle, té slavné hymny sebevrahů.

Ale ráno byla sobota, svítilo slunce a maďarské výrazy ve tvářích se příliš nelišily od těch, které by člověk viděl třeba v Brně. Stejně jako před těmi osmi lety jsem vplul do rušného středu města, ovšem z druhé strany. Tehdy jsem kupodivu nedošel k divadlu (Nemzeti szinház: Národní divadlo Györ), protože bych si jeho brutalistní nádheru musel zapamatovat. Taky tedy macek… Beton a sklo, extravagantní konstrukce, která vynikne z odstupu, kdy střecha jeviště vypadá jako obrovská rampa na skate. V lidovém Maďarsku měli evidentně také zákon o několika procentech na umění ve veřejných stavbách a můj dojem je, že se tady ujal ještě víc než u nás, a také, že jsou ty jejich „vetřelci a volavky“ v lepším stavu. A asi též se tady uměli investoři víc odvázat. Divadlo v Györu, které postavili koncem 70. let, je ze dvou stran obalené obrovskou mozaikou, kterou jim navrhl slavný opartista Victor Vasarely, kvůli níž, předpokládám, nebyly nějakou dobu v Maďarsku, možná v celém východním bloku, dlaždičky. Náš Zdeněk Sýkora, který určitě tuhle stěnu znal, musel tiše závidět, takovou příležitost v Čechách nedostal.

Sluncem prohřátý vzduch umožňoval sednout si ke stolku kavárny Pálffy na hlavním náměstí. Barokní jezuitský chrám svatého Ignáce, na který lze z této pozice civět, jako by z oka vypadl kostelu sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti, dokonce stojí na podobné místě, obklopen podobnými budovami, byť tady přece jen honosnějšími – a také staršími: v Hradišti se začalo stavět, když chrám v Rábu už víceméně stál. Na jeho stavbě se během 17. století (začalo se už roku 1636) podílela stavitelská a kamenická rodina della Torre, jíž vděčí za mnohé i barokní Praha. Dalším záchytným bodem je mariánský sloup, který tady nikdo nekácel.

Dramat a tragédií však zažil Ráb nemálo. V sídle biskupů, které tady založil v roce 1001 čerstvě pokřtěný svatý Štěpán, král, je sklep, před kterým byl smrtelně zraněn blahoslavený biskup Vilmos Apor. To není žádná postava z maďarského středověku, nýbrž z dějin moderních, györský biskup z let druhé světové války. Tenhle uherský aristokrat, který ostře kritizoval rasové pronásledování a vystoupil proti deportaci Židů („Kdo předpokládá, že lidé jako černoši či Židé mohou být týráni, musí být považován za pohana,“ kázal o Velikonocích 1944, když začala poslední kapitola maďarských Židů), zemřel 2. dubna 1945 poté, co ho dva dny předtím, na Velký pátek, zastřelil třemi ranami opilý ruský oficír. Když Rudá armáda vtáhla do Györu, nabídl biskup skupině německých žen a dětí (ve městě žila silná německá menšina), aby se ukryly ve sklepě biskupství. Doufal, že jeho autorita je ochrání. Známý hlad po německých ženách však přivedl skupinu ruských vojáků na biskupství, kde jim vstoupil do cesty sám biskup. Zastavil je, možná tím gestem, zachyceným na soše, která stojí na místě, kde se to mělo odehrát. Rusové se kupodivu nechali přesvědčit, ale na odchodu se jeden z nich otočil a zmáčkl spoušť. Po jeho smrti a po nástupu komunismu v Maďarsku měla být jeho památka potlačená, však také není divu. To se změnilo až koncem 80. let, kdy konečně byl tady v katedrále důstojně pohřben a v roce 1997 jej Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.

Zajímavé na cestování je ocitnout se ve městech, jež jsou blízká, a přece jen jim nemůže cizinec zcela rozumět. Jejich náměstí, v kterých se cítíme důvěrně a dobře, jsou ozdobena sochami s figurami, jež něco pro místní znamenají – nebo dříve znamenaly –, ale pro nás, pokud nejsme právě hungaristy, jsou to anonymní kusy kovu, lépe či hůře zformované do podoby lidské postavy. Jako tento: Kisfaludy Károly... To si člověk musí většinou najít – „spisovatel a malíř, zakladatel maďarského národního dramatu“. Žil v letech 1788 až 1830. Nejvýznamnější díla A tatárok Magyarországon – Tataři v Maďarsku a Ilka, vagy Nándorfehérvár bevétele – Ilka anebo Dobytí Bělehradu. Zajisté přitažlivé kusy. Škoda že se u nás nehrají.

Před těmi osmi lety mě na hlavní třídě v historickém centru města zaujala fontána ve tvaru sifonové lahve, z níž prýštila voda ne asi bublinková, ale v každém případě osvěžující. Až pak jsem se dočetl, že zde v 19. století působící benediktinský mnich István Ánios Jedlik prováděl nejrůznější fyzikální pokusy s elektřinou, takže už ve 20. letech 19. století zkonstruoval první elektromotor, který poháněl jakýsi malý vláček na kolejích, a už pět let před Wernerem Siemensem popsal princip dynama. Krom toho vynalezl zařízení na výrobu sodové vody, které sice nutně nebylo ještě sifonovou lahví, ale mělo k ní velmi blízko.

Jméno Jedlik zní dost slovansky a vzhledem k tomu, že se narodil v Nových Zámcích a studoval v Trnavě, lze předpokládat, že nárok na něj si mohou dělat i Slováci. Nevím, zda tak činí, a nevím, zda by z toho něco měli – patentová práva na sifonové lahve jsou již nejspíš promlčená a sifon už také není takový hit, jakým kdysi býval. V každém případě stojí za to vědět, že Maďaři vynalezli sifon a Rubikovu kostku. Mezitím jsem se dověděl, že ten sifon používají stále, ale hlavně na vinné střiky. Maďar by nikdy nelil do vína obyčejnou vodu, zato sodu ano, protože maďarská vína jsou těžká, tak to ředí. Těžkost svých vín (a vin) nadlehčují střikem. Se sifonem je melancholie lehčí.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde