V plynových komorách v Hadamaru zavraždili nacisté 10 tisíc postižených

V plynových komorách v Hadamaru zavraždili nacisté 10 tisíc postižených
Svět

NACISTICKÝ MASAKR

Echo24

V plynových komorách nenápadného hesenského městečka Hadamar zemřelo za pár měsíců roku 1941 přes 10.000 duševně nemocných. Nacistický režim je nepovažoval za schopné produktivní práce, a tudíž za hodné života. Rozsudek smrti nad oběťmi podepisovali lékaři ve více než 500 kilometrů vzdáleném Berlíně, aniž by je kdy viděli. Tragický osud zavražděných dnes ve dvanáctitisícovém Hadamaru připomíná muzeum a památník obětí vyhlazovacího programu nacisty zvaného eutanazie.“

„Cílem programu bylo zabíjet lidi, kteří byli údajně nevyléčitelně nemocní, kteří měli duševní postižení nebo psychickou nemoc,“ říká historička Laura Mieteová o programu nazývaném také akce T4, během něhož od října 1939 do srpna 1941 nacisté metodami použitými posléze i při vyvražďování Židů zabili na 70.000 lidí.

Oběti, které vraždili v plynových komorách šesti zařízení na území Německa, nacisté vybírali z řad postižených umístěných v léčebnách, které měly povinnost do berlínské centrály programu posílat informace o svých pacientech. Na formuláři velikosti A4 vyplnili místní lékaři krátký dotazník s údaji o zdravotním stavu, práceschopnosti dané osoby a také o tom, jestli ji někdo chodí navštěvovat.

„To byla jedna z věcí, která mohla rozhodovat o životě a smrti,“ vysvětluje Mieteová, proč byla tato otázka do dotazníku zařazena. „Když mě někdo bude v ústavu často navštěvovat, tak se rychleji přijde na to, že jsem najednou zmizela,“ poznamenává s tím, že se celý program podpořený nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem měl uskutečnit v utajení.

Na základě jen několika kusých informací a bez jakéhokoliv kontaktu s pacientem pak v Berlíně "znalci" rozhodovali o tom, jestli daný člověk přežije, nebo půjde na smrt. V prvním případě do jeho dotazníku zapsali minus, ve druhém plus. To se stalo i Ernstu Ueckertovi.

Vyučený pekař a otec šesti dětí byl kvůli psychickým problémů – zřejmě schizofrenii – poprvé hospitalizován v roce 1929. Od roku 1933 pak v zařízeních pro duševně nemocné pobýval nepřetržitě, když jeho ženě pohrozili, že pokud s tím nebude souhlasit, odeberou jí všechny děti. Nakonec nacisté Ueckerta zavraždili v plynové komoře ve sklepě hadamarského zařízení. „K naší lítosti vám musíme sdělit, že pacient 24. března 1941 náhle a nečekaně zemřel na akutní zánět mozkových blan,“ napsali zdejší lékaři Ueckertově manželce. Neodpustili si poznámku, že byl nevyléčitelně duševně nemocný, a proto je jeho smrt vysvobozením.

Předtím než v roce 1899 narozený muž skončil s několika desítkami dalších pacientů mrtvý ve 12 metrů čtverečních velké plynové komoře, prošel procesem, který byl pro takzvanou organizovanou část programu eutanazie typický.

Berlínskými posuzovateli vybraní pacienti byli do šestice vyhlazovacích center z okolních institucí sváženi šedými autobusy se závěsy na oknech nebo se zamalovanými skly, aby nebylo vidět ven ani dovnitř. „Lidé v autobusech se nemohli dívat ven, a nevěděli tak, kam jedou. Zdejší obyvatelé zase neviděli, kdo v autobusech sedí,“ líčí historička Mieteová, podle níž ale o tom, jak podezřele často do ústavu v Hadamaru přijíždějí šedé autobusy, věděl v městečku každý. To, že jsou jejich pasažéři zabíjeni, lidé přinejmenším tušili.

Autobusy zaparkovaly v dřevěné garáži, jejíž originál je v Hadamaru k vidění dodnes. Až když se zavřela garážová vrata, otevřely se dveře autobusu a osazenstvo mohlo projít dřevěnou ohradou, z níž nebylo vidět ven, do prostor v kopci nad městem umístěné budovy, která dříve sloužila jako léčebna.

Lidé, kterým bylo řečeno jen to, že budou přesunuti do nového zařízení, se ve velké přijímací místnosti museli vysvléknout. Dostali staré vojenské kabáty, byli změřeni, zváženi a vyfotografováni, aby pak předstoupili před místního lékaře. Jeho prohlídka ale měla už jen dvojí účel. „Jedním úkolem bylo najít příčinu smrti, která by se mohla hodit k danému případu,“ konstatuje Mieteová, podle níž lékař vybíral ze seznamu zhruba 60 diagnóz. Pozůstalí se pak často dozvídali o úmrtí na náhlý zápal plic, tuberkulózu, stařeckou slabost nebo infarkt. Někdy došlo i k omylům, třeba když jim přišel dopis o smrti kvůli zánětu slepého střeva, které přitom daná osoba už léta neměla.

„Lékař měl ještě druhý důležitý úkol. Měl stanovit, kteří pacienti budou po zavraždění pitváni, a kterým se mají vyjmout zlaté zuby,“ říká Mieteová. Pak už pacienty čekala jen cesta do sklepa budovy a do plynové komory, která byla maskována jako sprcha. Kolem 50 lidí, kteří se sem najednou vešli, po zhruba deseti minutách boje o život podlehlo otravě oxidem uhelnatým, který sem z lahví umístěných ve vedlejší místnosti pustil další z lékařů. Mrtvoly se spalovaly ve dvojici pecí umístěných jen pár metrů od plynové komory.

Celkem tímto způsobem v Hadamaru mezi lednem a srpnem 1941 přišlo o život přes 10.100 lidí. Smrt pacienta s číslem 10.000 zdejší zaměstnanci, kterých bylo na 100, podle muzea oslavili pivem a večerní party. V srpnu 1941 nacistický režim akci T4 i kvůli tlaku části Němců a církevních představitelů v tichosti ukončil. Vraždit ale nepřestal.

Mezi lety 1942 až 1945 bylo v hesenském městečku v rámci takzvané decentrální fáze programu eutanazie zavražděno dalších zhruba 4400 pacientů. Lékaři je v této době zabíjeli smrtelnou kombinací léků v injekcích. Mezi oběti vedle postižených tentokrát patřily i zdravé židovské děti ze smíšených svazků, nuceně nasazení a dokonce i němečtí vojáci – ti, kteří ve válce utrpěli tak vážná zranění, že je režim považoval za dále "nepoužitelné".