Těžký úder českým rusofilům

KAUZA VRBĚTICE

Těžký úder českým rusofilům
Policejní snímek z Vrbětic po výbuchu. Foto: Policie ČR
Politická aréna

Rudolf Baránek

V listopadových dnech roku 1989 byly na náměstích po celé republice statisíce nadšených lidí, kteří zvonili klíči. Byl jsem mezi nimi. V listopadu 1989 ani v následujících pár letech by nás nikdy nenapadlo, jaká je přesto po 40 letech komunismu skladba obyvatelstva v naší společnosti. A už vůbec by nás nenapadlo, že 31 let po tzv. sametové revoluci stojíme před situací kdo s koho!

Proč to tak je? Vezmu si na pomoc statistická čísla, která jsme v listopadu 1989 a určité období po něm neměli. Od roku 1945 do roku 1989 prošlo, tedy bylo členy KSČ, 7 milionů našich spoluobčanů z Čech, Moravy a Slezska. Slováků bylo o hodně méně. Pokud si vypočítáme procento komunistů na počet obyvatel, byli jsme druzí na světě. 1. KLDR, 2. ČSSR, a až 3. SSSR. To je údaj, který nám hned odpoví na to, proč v roce 1946 vyhrála KSČ se 40 % poslední svobodné volby, a za 2 roky byl únorový převrat. To nám odpoví i na to, proč na své přátele a sousedy celých 40 let donášelo tolik registrovaných spolupracovníků StB. To nám odpoví i na to, proč byl krátce po roce 1989 takový zásadní odpor proti restitucím, privatizaci, navracení ukradené půdy, lustračnímu zákonu atd.

Tyto zásadní procesy jsme bohudík velkému nasazení zvládli. Výše napsané nám ale odpoví i na to, proč je možné, aby v čele republiky byl předseda vlády, který podle slovenského Ústavu paměti národa byl agentem StB a komunistou. No to proto, že ho volilo více jak milion voličů, kteří věděli, koho volí.

Nepoučitelnost značné části našeho národa je dlouhodobá a stále se opakuje. Po atentátu na Heydricha svolal protektorátní ministr Emanuel Moravec na Václavské náměstí tzv. manifestaci věrnosti národa fašistickému Německu. 150 000 Čechů hajlovalo, řvalo a „přísahalo“ věrnost vůdci. Za 6 let plný Václavák opět nadšeně vítal Klementa Gottwalda, který se právě vrátil z Hradu. Opět řvali a „přísahali“ věrnost vůdci. Když se podíváte na dobové filmové týdeníky, stále stejné tupé, ale nadšené ksichty.

Když se přeneseme do dneška, opět zjistíme, že velmi výrazná část našich spoluobčanů je nepoučitelná. Události jako je opravdová aféra kolem výbuchu muničního skladu vytáhnou na povrch, kolik je zde poblouzněných rusofilů. Jim prostě nestačí, že k ruskému folklóru patří vyvražďování vlastního obyvatelstva prostřednictvím hladomorů, gulagů apod. Jim prostě nestačí, že 40 let zotročovali národy v půlce Evropy.

Od momentu jejich říjnové revoluce, co byla v listopadu, a vyvraždění carské rodiny se chovají stejně doma i v zahraničí a bude to tak na věčné časy. Orientální krutost a záludnost je jim vlastní. Můj děda říkal, že každé zlé je na něco dobré. Aféra kolem výbuchu muničního skladu způsobila, že Rus nedostane dostavbu Dukovan a že alespoň určité procento lidí se zamyslí.

S velkým potěšením sledují estrádního umělce, jako je Karel Havlíček, který před pár dny vyhodil z „jaderného“ úřadu Jaroslava Míla, protože byl proti zařazení Rusů do výběrového řízení a dnes rozhořčeně panáčkuje proti nim. S potěšením sleduji, jak se trápí Babiš s Hamáčkem, když situaci vysvětlují a vědí, že jim nikdo nevěří. Naopak s velkým smutkem jsem si před pár dny večer přečetl na zdech Pražského hradu, v místě, kde kdysi svítilo Havlovo srdce, VELEZRADA. Až sem jsme to dopracovali. Snad ještě není pozdě.