6 Fotoblog

Uprostřed kamenného moře sicilského. Persefoné se ztratila v Enně

Témata:

Když už se to nedalo na pobřeží horkem a žárem vydržet, stáhli jsme se do vnitrozemí, do středu ostrova. Do města jménem Enna, nejvýše položeného města Sicílie. Se svými 960 metry nad mořem zdaleka nemá na Etnu, jejíž vrcholek, ze kterého měl do jícnu sopky skočit Empedokles, je ve výšce 3232 metrů. Za jasného počasí je na ni vidět, ale nikoli na ten jícen, který je stejně věčně v mlhách, zajisté mytologických.

I těch 960 metrů Enny však stačilo na osvěžující vánek, takže jsem si večer poprvé přes triko vzal košili. Hned jsem se ale zase zpotil a sundal si ji.

Spisovatel Luigi Pirandello (Nobelova cena 1934), který se narodil ve stejném městě jako ten Empedokles, jen o dva a půl tisíce let později, tedy v Agrigentu, přirovnal sicilskou krajinu k rozbouřenému moři, které zkamenělo. V červenci je to vyprahlá scenerie připomínající kresby krajin Měsíce z verneovek. Základními barvami jsou všechny možné odstíny hnědi a šedi, přerušované vybělenými kostmi skalisek a občasnou temnou zelení odolné vegetace. Nikdo by v létě nevěřil, že ty fláky šedohnědé hlíny jsou pole, na nichž se rodí nejlepší pšenice do špaget, které jsou pak v ideální míře al dente. Přesto je to krajina krásná, i když krásná asi tak, jako může být krásná i krajina smrti. Krásné je na ní ale hlavně to, že té smrti vzdoruje, že v tom čase vysušené nehybnosti v ní už klíčí zárodek nového života, nové zeleně, která už během zimy a krátkého jara přemůže smrt a vydere se k novému triumfu. Tak to jsem si při pohledu na měsíční krajinu kolem Enny představoval.

A nikoli náhodou! Tady totiž, uprostřed Sicílie, právě v okolí prastarého města Enna, mělo dojít ke slavnému únosu, možná nejslavnějšímu únosu řecké mytologie. Sicílie byla totiž oblíbeným ostrovem bohyně Démétér, té prastaré bohyně plodnosti země, její úrodnosti. Dalo by se říct, že sem jezdila na dovolenou, neboť Sicílie byla tak úrodná, že Démétér, Matka země, se ani nemusela o zrno starat, vše hned samo vyklíčilo. A tak trávila blažené chvíle na květinových lukách kolem Enny, kde si hrála i její – a Diova – krásná dcera Koré, dívka, jíž se brzy bude říkat Persefoné. Jenže, jak to tak bývá nejen v mytologii, pohádka dětství brzy skončila a po dívce, již zřejmě zralé, zatoužil temný vládce podsvětí Hádés. Předtím se snažil získat souhlas sourozence Dia, který z toho nebyl nijak nadšený, neboť věděl, že to Démétér jen tak nenechá. Hádova touha po dívce byla však taková, že neváhal, „rozevřel před nic netušící dívkou propast, z které vyrazil podsvětní vládce s nesmrtelnými koňmi, zdvihl dívku do zlatého vozu a za jejího žalostného nářku ji odvážel“, jak to hezky popisuje Karl Kerényi ve své Mytologii Řeků.

Pokračování je známé a mnohokrát vylíčené. Démétér propadla zoufalství, zahalila se smutkem, chodila bez ducha po zemi, bloudila bezcílně Středomořím, odmítala se účastnit hostin na Olympu, vyčítala Diovi, že v tom má prsty… Nezůstalo to bez následků, neboť i země se zachmuřila, přestala rodit a plodit, nevzešlo z ní jediné semeno a celá se potáhla šedou a hnědě okrovou barvou. Tak jako vše v červenci na Sicílii.

A pak došlo k tomu mytologickému kompromisu: Zeus rozhodl, že Koré stráví tři měsíce z roku u Háda jako královna Tartaru s titulem Persefona, v jejímž jménu se ozývá vražda (fonos) a plen (persis) – a zbývajících devět měsíců u matky Démétér. Na plnění dohody bude dohlížet Hekaté, bohyně se třemi hlavami, která bude Koré neustále střežit. Tak to bylo dohodnuto – a tak to od té doby platí.

Současná Enna je v létě příjemně chladivé místo, jež se dělí na nezajímavou moderní část a zajímavou starou: ta se celá rozkládá na hřebeni táhlé hory, takže připomíná řekněme skluzavku nebo nakloněné prkno. To je vůbec na Sicílii časté, že městečka jsou na šikmé ploše. V letním žáru pak člověk přijde na to, proč je tak často stavěli na severní straně kopců: aby byl co nejdelší dobu stín, milý Watsone. Naproti Enně lze přímo do oken hledět na jedno takové místo, jmenuje se Calascibetta a během několika hodin se vizuálně úplně promění, ovšem vždycky vypadá jako město na středověkých, ranně renesančních obrazech, které bez znalosti tohoto pohledu považujeme za fantasmagorické, za něco, co si malíř vysnil v divokých snech. Tady vidíme, že to byla realita.

Únos Proserpiny, jak říkali Persefoné Římané, připomíná kašna s kopií Berniniho sochy, jejíž originál je v římské vile Borghese: to je jedno z těch Berniniho geniálních děl, podobně jako příbuzné sousoší Apollón a Dafné, které když člověk vidí zblízka, nemůže pochopit, jak mohlo být vytvořeno. Ale takových věcí, které nelze pochopit, je v Itálii hodně. Kašna je ve skromném parčíku, kousek od hotelu Belvedere, tedy krásná vyhlídka, což mohu potvrdit. Nedaleko odtud se zvedá cesta, která vede přes několik náměstí, na nichž jsou úctyhodné barokní kostely, v jejichž základech jsou jiné, starší kostely, a protože město tu stálo už dávno, v antických a předantických dobách, lze si představit, že pod nimi jsou základy pohanských chrámů. Ten nejvýznačnější byl zasvěcen, jak jinak, Démétér čili Ceres, tedy Obilí nebo snad Zrno, ale je možné, že ten se nacházel až na samém cípu městského ostrohu, odkud je výhled na dálnici A19 a východním směrem na Etnu, kdyby byla přes opar vidět.

Ještě než se tam ovšem dojde, je možné prolézt Castello di Lombardia čili Lombardský hrad ze 14. století, prý největší nebo skoro největší hradní zříceninu na Sicílii: jméno lombardský dostal proto, že tu sicilský král, tehdy tu byla aragonská dynastie čili Španělé, umístil… langobardskou posádku, asi z Milána. Dějiny středověké Itálie jsou spletité jako klubko hadů. Zřícenina je impozantní, trochu připomíná hrad Rábí, jen je tu všechno vyprahlejší, spálenější, sežehlejší: to teď na Rábí bude ale taky. Před těmi Aragonci čili Langobardy tu byli Štaufové a Normané a před nimi Arabové, kteří svůj hrad nazvali Qasr Yannah čili hrad Janův, Castrogiovanni, jak se Enna jmenovala až do roku 1927, kdy Mussolini, ale možná to nebyl osobně Mussolini, nařídil návrat k antickému jménu, tedy k Enně… Z fašistických časů tu zůstala impozantní budova městského úřadu – jako ostatně v každém trochu větším městě: nejraději, myslím, italští fašisté stavěli pošty, neboť milovali vše moderní. A také antiku, to se jim musí nechat. Takže ta architektura není vůbec špatná…

Kde je Persefoné

Jak je to ale vlastně s tou Persefoné? Je teď, ve vyprahlém a suchém létě, kdy se nic nezazelená, u své matky? Nebo je v podsvětí, u svého hrozivého manžela? Vždy jsem se domníval, že Persefoné je na jaře a v létě doma, u své máti, vše se zelená a kvete, Koré s dívkami tancuje, matka tomu přihlíží. Jenže až zážitkem sicilským to člověku začne vrtat v hlavě a pak mu to potvrdí i znalci mytologie jako Ladislav Vidman v knize Od Olympu k Panteonu… A ono je to opravdu naopak: Koré totiž představuje obilí pohřbené do země, takže právě tehdy je u své matky Démétér, v půdě. Když je sklizeno, musí odejít k Hádovi: země je prázdná, pustá a vyprahlá. Je to tedy právě obráceně, než si člověk se střední Evropy, kterého to trochu zajímá, myslí…

Takhle to prý bylo odpradávna, od prvních zemědělských mysterií, které byly v rukou žen, neboť tohle je ženský příběh. O Démétér, která u Enny přišla o dceru, o zrní, ze kterého vyklíčilo obilí, jež se pak proměnilo v Persefonu, která byla zralým klasem, a nakonec ve stařenu, jímž je sláma, strniště a zorané pole. Celé věky se pak v Eleusis konala mysteria, jež založila sama Démétér, když putovala od Enny Středomořím a zastavila se v Atice. A byla to mysteria nejslavnější v celém antickém světě, ale nikdo netuší, oč v nich šlo, neboť žádný svědek pod nejpřísnějším trestem jejich obsah nesměl vyzradit. Vzdělaný erotoman Robert Graves v Řeckých mýtech píše něco o extatických obřadech, během nichž „kněžky pohybovaly falickým předmětem ve vysoké ženské botě“, ale co si pod tím představit, těžko říct. I když, samozřejmě, víme, co si představit. Stejně jde pořád o to stejné: o sílu, která všechno táhne vpřed, skrz vyprahlou zemi, která se snad zase za pár měsíců zazelená. Tedy pokud jsme Démétér něčím definitivně nenaštvali. A my víme čím.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.