Proxy války 21. století

KOMENTÁŘ

Proxy války 21. století
Evropským civilizacím (té západní i té ruské) pozvolna vyrostli konkurenti, zejména pak v Asii, píše Marian Kechlibar. Foto: Vzdušné síly Íránské islámské republiky
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Velké mocnosti spolu dlouho vedly války napřímo, ale jak ničivost zbraní rostla, stávaly se takové přímé konflikty příliš nebezpečnými. Vynález atomové bomby byl pak tím posledním faktorem, který převážil poměry k opatrnosti. Novou variantou války se stala válka studená, sice nepříjemná, ale daleko míň destruktivní. Alternativy v podobě zničení celé planety, nebo aspoň všech válčících stran se vůdcové znepřátelených bloků začali bát natolik, že přímý konvenční konflikt už nadále nechtěli riskovat.

Místo toho se jednotlivé velmoci zapojovaly do menších válek na celé planetě – Korea, Vietnam, Angola, Afghánistán, Izrael – buď jednotlivě, nebo aspoň dodávkami zbraní a informací pro znepřátelené strany. Bojoval-li jeden západními zbraněmi, mohl druhý počítat téměř najisto s dodávkou zbraní sovětských a naopak. Tomu se začalo anglicky říkat „proxy“ války a šlo o jeden ze způsobů, jak si vyzkoušet nově vyvinuté zbraně v akci. (Také to byly finanční černé díry, ale to už je jiné téma. Válka požírá hmotné hodnoty takříkajíc z definice.)

 

Ukrajinsko-ruská válka je samozřejmě také proxy válka; s podporou Ukrajinců ze strany Západu se počítalo od začátku a jedinou skutečnou otázkou bylo, v jakém rozsahu ji dostanou. Zajímavé ale je, že teď se začíná stávat proxy válkou i z druhé strany, protože Rusko, považované všeobecně za zbrojařskou velmoc, dováží čím dál více zbraní z Íránu. Kromě sebevražedných dronů mezi ně nyní údajně budou patřit i balistické střely Fateh-110 a Zolfaghar. To naznačuje, že zásoby domácího vybavení Rusům pomalu, ale jistě docházejí.

Íránská účast v konfliktu vtahuje na bojiště i Izrael, který se dříve držel striktní neutrality; příležitost „osahat“ si v akci nebo po ní současné zbraňové vybavení svého vyhlášeného arcinepřítele je příliš lákavá. Poměry ve 21. století se opravdu změnily – neevropské mocnosti nyní de facto vedou proxy války na evropském území.

V jistém smyslu se to dalo očekávat. Evropským civilizacím (té západní i té ruské) pozvolna vyrostli konkurenti, zejména pak v Asii, která má mnoho obyvatel, mnoho nerostných surovin a dohnala nás mnohdy i v oblasti vzdělání a know-how. Musíme si na to zvyknout a také s tím počítat. Každopádně: pryč jsou časy, kdy se aktivita nějakého Egypta, Saúdské Arábie, Íránu nebo Pákistánu dala ignorovat. Jsou to hráči, nevyplatí se je podceňovat a jejich zájmy se s těmi našimi mohou zásadně rozcházet. A žádná mocenská konfigurace budoucnosti není příliš absurdní – ba ani taková, ve které válkou oslabené Rusko hraje nepříliš nadšeně roli pomocníka a vazala nějakého státu třetího světa, protože mu nic jiného nezbývá. Ano, dříve to bývalo zásadně naopak. Dříve.

Knihy Mariana Kechlibara
Knihy Mariana Kechlibara Foto: Marian Kechlibar

 

×

Podobné články