1 Komentář

Kdybych já byl Štrosmajer…

Témata:

Před čtyřiceti lety, přesně to bylo 5. listopadu 1978, probudila doktora Štrosmajera, který podřimoval pod dekou na svém služebním lehátku, zdravotní sestra Huňková a on jí po krátké vyhrocené konverzaci sdělil, že kdyby hloupost nadnášela, poletovala by jako holubička. Touto zvláštní, předtím nejspíš nikdy nepoužitou, ale vzápětí velmi populární invektivou vstoupila na scénu asi nejvýraznější fiktivní postava české masové kultury, jíž může konkurovat snad jen Hurvínek, Spejbl, major Zeman a možná ještě Rychlé šípy.

Štrosmajerovi bylo tehdy asi šestapadesát, asi jako Miloši Kopeckému, který ho, jak známo, hrál, i když vypadá starší. Je zástupcem primáře ortopedie Sovy v nemocnici na kraji města, které se jmenuje Bor. Jde o město střední velikosti, mohl by to být třeba Tábor. Je asi ženatý, aspoň to v prvním díle naznačí, ale jeho žena zůstane po celou dobu zcela skrytá a ani o ní, na rozdíl od inspektora Colomba, nemluví. Starosti mu dělá jeho dospělá – avšak mentálně nedospělá – dcera Irena, která nejspíš trochu popíjí, on jí dává peníze a také jednou zbije jejího partnera (hraje ho Jiří Kodet), který přijde s nehoráznou nabídkou. Ani jemu není nic lidského cizí, ale s mírou a s vědomím, že ty nejlepší věci už má za sebou. Hraje amatérsky šachy, říká, že čte Káju Maříka, ale to není nutné brát vážně, to je bonmot pro doktora Cvacha, kterým hluboce pohrdá. Když to jde, dá si koňak, nejspíš gruzínský, neboť jiný nebyl tehdy k dostání. Též cigarety, které kouří, jsou horší kvality, v jednom záběru to vypadá na BT čili Bulgar tabac, proslulé odérem pálících se kopyt. Konzumuje velké množství kávy, zcela jistě turka, což neprospívá jeho zdraví: v dílech druhé série se již projevuje jako kardiak. Hruď na rozepnutém plášti mu zdobí prsní šediny a na levé ruce stříbrný řetízek, trochu komediantský detail, jenž ladí s operetním knírem a masivními brýlemi, které se nosily snad jen ve východním bloku. 

Jak je na tom politicky, můžeme jen odhadovat, ale nezdá se, že by byl členem KSČ, takhle totiž za normalizace komunisté nevypadali. Mohl být však ze strany vyloučen po roce 1968, což by vysvětlovalo, že zůstal upíchnutý v gubernii. Na druhé straně po odchodu primáře Sovy, zajisté navzdory svým buržoazním návykům a stylu života (obývá velkou vilu se služebnou) formálního člena KSČ, je dosazen na jeho místo, což však lze vysvětlit personální nouzí. Je rok po Chartě a lze předpokládat, že se o ní dozvěděli i v Boru, ale doktoři tvořili svět pro sebe a těžko si myslet, že by se jejich světy propojily se světem disidentů, ba že by o to vůbec stáli. Po celou dobu má přesto divák pocit, že s režimem nejspíš nesouhlasí, ba jím pohrdá, ale musí si to nechat pro sebe, protože mu to tak Dietl napsal, a také co on by asi s tím mohl udělat? Dělá svou práci, která je zatraceně náročná a odpovědná a je ji nutné dělat co nejlépe, bez ohledu na režim. Někdo to může považovat za málo či konformismus, ale na druhé straně – bez Štrosmajerů by to bylo úplně nesnesitelné.    

Je to samozřejmě postava pohádková čili mytická. Byla jí tehdy, stejně jako dnes, kdy by navíc už nemohla vzniknout. Spojuje v sobě nadpozemské vlastnosti, jako je nevyčerpatelnost ostrovtipu, starosvětský šarm, dokonalý smysl pro spravedlnost, originalitu životního filozofa, který má na všechno osobitý náhled, to vše podávané s lehkostí šprýmaře, jokera, který ho umí přesně formulovat, a ještě si to vychutnat. Je statečný a nebojácný, ale přitom též zranitelný a ohrozitelný. Vystavuje se konfliktům, ale přitom hledá klid a smír. Je to znalec života, umírněný bonviván a trochu seladon, ale přitom se nachází na pozici moudrého starce, který postupně směřuje ke smrti, jíž de facto sága vrcholí. Když Štrosmajer umírá, je to dovršení příběhu, ve kterém nemá cenu pokračovat. Vše bylo završeno a svět se zastavil. 

Dalo by se snad říct, že to byl český sen o zralém mužství. Představoval ten jeho druh, který by někdo nyní nazval toxickou maskulinitou. Hloupé ženské řekl, že je hloupá, krásnou mladou Čeňkovou po operaci pochválil, že šije jako Lada čili Žiguli. Tomu už mladší nerozumí. Byl to dvojsmysl ve dvojím významu. Kdyby ho řekl dnes, znělo by to asi trapně. Možná to tak znělo i tehdy, ale to se tak neřešilo. Každá doba má něco, tehdy měla aspoň Štrosmajera.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Tištěný Týdeník Echo

od 1099 Kč

Každý čtvrtek ve vaší schránce

Více info

Digitální Týdeník Echo

od 99 Kč

Předplatné pro web, tablety a chytré telefony

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.