1

Svět knihy: Co právě čtu? Ptali jsem se za vás

Témata: , ,

Při příležitosti pražského veletrhu Svět knihy 2019 jsme se obrátili na několik známých osobností s otázkou, jakou knihu právě čtou – bez ohledu na žánr, jazyk či dobu vydání. Jejich odpovědi mohou posloužit k lepší orientaci na trhu či ve veřejných knihovnách. 

Právě čtu Šošu Isaaca Singera, v osmdesátých letech jsem to četl v samizdatovém vydání (vydal tenkrát Pistorius v Krameriově expedici, teď to mám ve vydání v Odeonu), je to pořád nádherná kniha, taková, na jaké se nezapomíná, mazl tov, jak praví Židé.

Jiří Kratochvil, spisovatel

Robert Wright: Proč má buddhismus pravdu. Autor ve své předchozí knize skvěle vyložil vývoj od judaismu přes křesťanství po islám a ukázal, že vědecký pohled nemusí popřít víru. Ve svém nejnovějším spisku ovšem dokládá, že náboženství, které nejlépe odpovídá poznatkům moderní vědy, není žádné z těch tří, ale buddhismus. Název by mohl budit nedůvěru, zvlášť kdyby obálku zdobil třeba buddha v záři zlatých paprsků, ale nejde o žádnou primitivní recepturu pro hledače ztracené v chaosu nesrozumitelného světa. Kniha přináší, stručně řečeno, potvrzení toho, co popsali dávní buddhističtí myslitelé, teorií přirozeného výběru a současnými poznatky o lidském mozku. Vyšla v USA v roce 2017, české vydání se chystá a já mám v ruce rukopis překladu, abych ho přehlédl, než ho dostane nakladatel. Těšte se.

Tomáš Smetánka, diplomat a publicista

Právě jsem dočetl knihu Tonyho Judta Zapomenuté 20. století. Osobnost, události, ideje (přeložil Jan Petříček, vydal Prostor). Je to intelektuálně lahodné, ale nejenom intelektuálně. Ten člověk – věren anglosaské tradici – umí psát, je arcimúzický. A přitom bychom si řekli: soubor recenzí a příležitostných článků – takový plevelný žánr! Tony Judt zvládá jak portrétní umění několika výrazných osobností (například Hannah Arendtové nebo Leszka Kołakowského), tak i umění analytických soudů na témata velmi současná (vztah mezi Amerikou a Evropou, návrat sociální otázky). Nebojí se formulačně zariskovat, aniž by se při tom předváděl; nepodléhá polemické neuróze a snaze po laciné sugestivnosti. Po dlouhé době kniha, v níž čtenářsky pobývat bylo velkou radostí. 

Jiří Trávníček, literární historik a kritik

Po příjemném zážitku z nové knihy mého oblíbence Harukiho Murakamiho (Komturova smrt) mě potěšil také Petr Stančík (Nulorožec). V současné době čtu nadmíru poučnou knihu, kterou vřele doporučuji: Renata Červenková – Radkin Honzák: Všichni žijem‘ v blázinci. Paralelně studuji také něco z oboru: Martin Kopecký: Správní právo. Obecná část.

Vladimír Sládeček, soudce Ústavního soudu

Právě jsem dočetla nedávno pokřtěný román Projekt Gilgameš od Štěpána Kučery. Je to mimořádně erudovaný a promyšlený text, který pojednává dějiny lidstva coby souvislý příběh, ovšem nahlížený jaksi zvenčí, a sice umělou inteligencí. Prolíná v sobě poznatky přírodních i humanitních věd, kybernetiky a ekologie a vedle nadosobních témat, jako je nesmrtelnost nebo současný stav planety, obsahuje i velmi lidský rozměr. Kučerův jazyk je precizní, stejně jako jeho myšlení, a šíře jeho vzdělání je obdivuhodná. Vedle toho si po doušcích dopřávám z třídílné biografie Franze Kafky od Reinera Stacha, už jsem se dopracovala do půle druhého dílu s podtitulem Roky rozhodování. Je to vydatné čtení a raduju se i ze skvělého překladu a redakce.

Pavla Horáková, spisovatelka

Právě jsem dočetl Německo: mýtus a realita historika Aleše Valenty – ucelený portrét společnosti, kterou čeští tvůrci veřejného mínění mylně považují za ukázkovou liberální demokracii. Valenta naopak snáší řadu důkazů o tom, že kdo se v Německu ocitne mimo úzký názorový koridor postavený na tzv. antifašistickém konsensu (což dnes kromě nacistů může postihnout i tradiční konzervativce), riskuje společenskou sebevraždu. Kniha čtenáře provede historií Frankfurtské školy a německého feminismu, vysvětlí roli Zelených i zradu konzervativních východisek u křesťanských demokratů. Valentu ke studiu Německa přivedla migrační krize, není myslím až tak zcela obeznámený s německými reáliemi, na můj vkus projevuje zbytečné pochopení pro nacionalisty, které v opozici vůči merkelovskému režimu najdeme taky. Jsou to drobné vady na důležité knize.

Daniel Kaiser, redaktor Týdeníku Echo

Žánr, který jsem si v poslední době oblíbil, jsou texty ke starým gramofonovým deskám klasické hudby. Čtu je se zvláštním pocitem archeologa či dokonce paleontologa, který se ponořuje do vymírajícího světa a není si jist jeho pokračováním. Staré gramofonové desky se dnes dají koupit za 30 Kč, mají pěkné obálky a mnohé z nich skvělé texty. Desek vycházelo málo a vědělo se, že třeba Bachovy Lipské chorály dalších dvacet let nikdo nevydá, takže se k nahrávání, obálce a textu přistupovalo s nejvyšší pečlivostí. Berete desku do ruky, opatrně ji čistíte, čtete doprovodný text a máte přitom pocit osobního kontaktu s našimi či světovými hudebníky a jste součástí hlubokého proudu.

Václav Cílek, geolog a publicista

Mám známý syndrom intošů mé generace, tedy paralelní rozečtenost pěti až deseti knih .V posledních letech jim vévodí Pravda a metoda Hanse-Georga Gadamera. S originální hermeneutickým pojetím tohoto autora jsem se setkal už koncem 60. let. Tehdy jsem navštěvoval přednášky profesora Jana Patočky s jeho výkladem moderní evropské filosofie od Descarta po Husserla a Heideggera. Zajímalo mě zejména téma hry v pohledu Eugena Finka. Ke všem těmto inspirujícím podnětům se tedy teď vracím nad souhrnným Gadamerovým dílem, objevuji i některé hlubší souvislosti , které jsem v šíři zájmů studentského mládí nedohlédl. Gadamerův hermeneutický akcent navíc pomáhá v reflexi vlastní i jiné tvorby, třeba Obhajobě šílencově Woodyho Allena, kterou si při ranní kávě dopřávám ke Gadamerovi jako zákusek.

Jan Vodňanský, textař, zpěvák

Slovo intelektuál prochází v současné veřejné debatě snad ještě větší devalvací a matením pojmů než slovo liberál. Bývalo zvykem za něj považovat někoho, kdo vidí věci a souvislosti, kteří jiní nevidí. Takových lidí je dnes ve veřejném prostoru zahlceném pseudointelektuály opakujícími jen módní klišé chronický nedostatek. Proto hladově pátrám po knihách od skutečných intelektuálů, kteří bystře přemýšlejí a popisují svět. A narazila jsem na tyto tituly: Jordan Peterson: 12 Rules for Life, An Antidote to Chaos, Nassim Nicholas Taleb: Skin in the Game, Hidden Asymmetries in Daily Life, Roger Scruton: Beauty.

Lenka Zlámalová, redaktorka Týdeníku Echo

Zrovna cosi hledám v katalogu výstavy Charta Story, eo ipso jej svým způsobem čtu. Je to vlastně dobrodružná kniha, a to velmi vzácná. V průběhu již ukončené výstavy katalogy došly. Nové bohužel Národní galerie nedotiskla, ač na to peníze byly. I kdyby se ono druhé vydání „příběhu Charty“ neprodalo, mohlo se díky česko-anglické dvojjazyčnosti udat nyní v Lipsku, kde bude mít 10. září 2019 výstava pokračování v Městském historickém muzeu. Vždy vzdělaní Němci ovládají angličtinu lépe než britští fotbaloví fanatici. Nikdy jsem nepřestal tvrdit, že Charta 77 je stále aktuální . Jsem v pokušení začít „knihu Charty“ opisovat na stroji jako v dobách největšího kulturního útlaku. Onen katalog by při příležitosti lipského pokračování měl být prohlášen za knihu roku. Jeho editorem je jak známo moje žena Zuzana. Ani mne nenapadne se rozvádět, aby mne zlí jazykové nemohli napadat, že tu vzácnou knihu právě proto preferuji. Dobře víme, že zlí jazykové, zejména ti vyplazení, se nikdy nestanou hodnými.

Eugen Brikcius, básník a esejista

Na stole mám výňatky z deníků dvou stálých kamarádek, Františky Jirousové a Jany Bauerové, z let 1997–2011, kdy Františčin otec, řečený zde Mága, zemřel. Vybrány byly pasáže, které se nějak týkaly právě jeho osoby, pominuty zápisky osobního rázu. Na události z Prostředního Vydří, Smíchova i Staré Říše je nahlíženo čtyřma mladýma očima, které jsou sice málem srostlé, ale obě ženy mají k Jirousovi pochopitelně odlišný vztah, čímž je podání týchž událostí v paralelních zápiscích pozoruhodné: coby doklad jejich literárního nadání a zrání, jako vyznání nejhlubšího přátelství dvou žen, jako autentická zpráva o Magorovi 90. let, kterou nemohl napsat a podat nikdo jiný, o člověku, s nímž nešlo žít, vedle něhož se nedalo svobodně dýchat, ač právě on byl ztělesněním svobody, které je tak těžké dostát. Vidíme opilce, řvouna, despotu i charakterově nezlomného člověka trpícího sebou samým, který je setrvalou inspirací i autoritou všem okolo. Ale není to jen kniha-úkol, vyrovnání a rekapitulace, čte se skvěle, bez ohledu na to, jak mladé autorky v době vytváření zápisků byly. Dojímalo mě, jak dívky přemýšlely, čím se trápily a vážně zabývaly, jak strašně toužily po spisovatelském uznání od IMJ, jak zcela samozřejmě těžce manuálně pracovaly, jak silné a křehké byly – a bezpochyby jsou.

Olga Stehlíková, básnířka, prozaička, literární kritička 

 


 


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.