Polský osud. Hitler si byl jistý, že může na Polsko zaútočit

„Aby se Hitler ujistil, že se Velká Británie a Francie v poslední chvíli nepostaví na obranu Polska, uzavřel 23. srpna 1939 pakt o neútočení se Stalinem. Od té chvíle měl jistotu, že západní velmoci budou ,hrát divadýlko‘, jak říkal, ale válku mu nevypoví,“ píše prof. Richard Overy v revue Wszystko, co Najważniejsze. Text nyní přináší i Echo24.

Všeobecně panuje přesvědčení, že válka proti Polsku, která vypukla za úsvitu 1. září 1939, byla odjakživa zamýšlenou součástí Hitlerova velkého projektu Lebensraumu ve východní Evropě. Realita je však úplně jiná. Do jara 1939 počítal Hitler s tím, že se Polsko podaří začlenit do orbity Třetí říše a proměnit ho na základě protisovětské koalice v satelitní stát po vzoru Maďarska a Slovenska. Názor změnil teprve právě na jaře 1939, kdy polská vláda odmítla jeho návrhy na změnu statusu Svobodného města Gdaňsk a vytvoření exteritoriálního koridoru do Východního Pruska. Polsko se tak doslova přes noc stalo v Hitlerových očích nepřítelem na život a na smrt, jehož existenci nebylo možné déle tolerovat. Proto dal v dubnu 1939 generalitě rozkaz připravit invazi, která se uskuteční na podzim.

Změna postoje k Polsku měla i další příčiny. Hitler byl frustrovaný tím, že se mu kvůli intervenci Velké Británie a Francie nepodařilo vyvolat „malou válku“ proti Československu na podzim 1938. Po mnichovské krizi nenechal nikoho na pochybách, že až se mu zachce válčit příště, zadržet se nenechá. Chtěl, aby Wehrmacht ochutnal krev, než dojde na větší výboje na východ, a když to nevyšlo s Českem, doufal, že to podaří s Polskem.

Snaha o vytvoření německého životního prostoru na východě byla neměnným bodem Hitlerovy strategie.

Během konference v listopadu 1937 sdělil členům svého štábu, že budování Lebensraumu plánuje zahájit anexí Rakouska a obsazením Československa (o Polsku řeč ještě nebyla). Na jaře 1939 informoval generály, že Gdaňsk je součástí životního prostoru, nikoli cílem agrese. Zdá se, že se někdy na jaře 1939 rozhodl, že Rakousko a Československo jednoduše nestačí. Ožila tím dlouhá tradice německé imperiální koncepce, podle níž má problémy Německa vyřešit neurčitě definovaný „východ“. Koloniální region a kolonizovaná pracovní síla – tak od tohoto okamžiku viděl budoucnost Polska a Poláků.

Přehodnocení postoje k Polsku se rozhodující měrou odrazilo v rozhodnutí zahájit válku. Další kompromis podobný tomu, k němuž byl přinucen v roce 1938, totiž Hitler nepřipouštěl. Rozhodl se proměnit Polsko v kolonii tím, že rozdrtí jeho kulturu a povraždí jeho politické, intelektuální a kulturní elity. Bez ohledu na to, co by se odehrálo v mezinárodní aréně a na jaké ústupky by Poláci přistoupili, byl odhodlaný se do své lokální imperiální války pustit. Aby se ujistil, že se Velká Británie a Francie v poslední chvíli nepostaví na obranu Polska, uzavřel 23. srpna 1939 pakt o neútočení se Stalinem. Od té chvíle měl jistotu, že západní velmoci budou „hrát divadýlko“, jak říkal, ale válku mu nevypoví. Tento předpoklad byl zcela mylný, ale Hitler byl podle všeho neochvějně přesvědčen, že válka proběhne na lokální úrovni, a to tím spíše, že vyloučil riziko případné sovětské intervence ve jménu udržení míru.

Mohla se situace vyvinout jinak? Západní pozorovatelé tehdy tvrdili, že pro Polsko by bylo lepší, kdyby s ohledem na udržení míru souhlasilo s ústupky ve věci Gdaňsku, exteritoriálního koridoru i Slezska. Podobně jako v případě Česka o rok dříve by i zde Hitler jistě své požadavky neustále dále stupňoval, takže do podzimu by ze svého pohledu získal důvody, proč Polsku vyhlásit válku. Tentokrát neměl v úmyslu ustoupit a stát se terčem posměchu elity NSDAP a generality. Polská vláda měla dozajista pravdu, že Gdaňsk by byl pouze první ze série požadavků a že kdyby Polsko Hitlerovi vyhovělo, osud Československa by ho neminul.

Dalo se konfliktu vyhnout, kdyby Britové a Francouzi jednoznačně dali najevo, že narušení suverenity Polska povede k válce?

Jak ve Francii, tak ve Velké Británii dominoval postoj Hitlera všemi dostupnými prostředky chlácholit a válce se za každou cenu vyhnout.

Po celé období od konce března, kdy Neville Chamberlain v Dolní sněmovně poskytl Polsku záruky, až do dramatických dní konce srpna 1939 dělala britská vláda všechno pro to, aby Hitlerovi dokázala, že záruky znamenají přesně to, o čem se v nich hovoří. Historici jsou na Chamberlaina přísní, není však důvod se domnívat, že by slovo dané Polsku chtěl vzít zpět. Velké Británii i Francii scházela vůle poskytnout Polsku vojenskou podporu, o Polsko jim ostatně v podstatě vůbec nešlo; důležité pro ně bylo najít cestu, jak zadržet Hitlerův imperialismus dřív, než ohrozí jejich globální velmocenské postavení.

V měsících před válkou nikdy nenastala chvíle, kdy bylo možné z tohoto patu uniknout. Polská vláda oprávněně vzdorovala zastrašování; Hitler byl rozhodnutý svést svou malou válku o životní prostor; Velká Británie a Francie měly své závazky a nemohly se z nich vymanit, když začalo být jasné, že Hitler chce válčit. Ve výsledku vypukla světová válka, o kterou Hitler nestál a se kterou nepočítal. Dobytím Polska získal, co potřeboval – koloniální životní prostor, likvidaci polských elit (operace Tannenberg a Inteligenzaktion) a území určené pro deportaci a koncentraci Židů. O totální válku rozsahem podobnou té z let 1914–1918, která vyžaduje plné nasazení, však zájem neměl. Kdyby se chtěl Hitler komplexnímu konfliktu vyhnout, musel by se vojensky stáhnout z polského území (takovou podmínku mu dal Chamberlain). To pro něj však bylo nepřijatelné nejen kvůli reakci veřejnosti i armády, ale také proto, že jeho labilní osobnost nedokázala prohru nebo ústup akceptovat.

Klíčové okamžiky – polské odmítnutí ustoupit německým požadavkům, francouzsko-britské záruky, Hitlerův rozkaz velení ozbrojených sil připravit se na válku – samy o sobě o válce nerozhodly, drasticky však omezily manévrovací pole.

Polsko bylo prvním státem, který se Hitlerovi postavil, a zaplatilo za to cenu v podobě dlouhé a brutální okupace nejen ze strany Němců, ale také Sovětů, kteří se 17. září 1939 k dělení polského státu připojili. Polsko bylo k tomuto osudu odsouzeno svou geografickou polohou. Nacházelo se v kleštích mezi dvěma totalitními režimy, příliš daleko od západu, než aby se mohlo dočkat reálné pomoci jak v roce 1939, tak v roce 1945, kdy bylo násilím připojeno k sovětskému bloku.

Z polštiny přeložila Anna Plasová. Článek byl původně publikován v revue Wszystko co najważniejsze a osmi dalších světových médiích v rámci projektu polského Institutu novách médií k 80. výročí 2. světové války. Více na http://1939.eu/en/

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také:VIDEO: „Vyhrajeme a vrátím se k vám.“ Vzkazy vojáků z 2. světové dojímají