Česko, 32 let po Listopadu. Volby 2021

ÚHEL POHLEDU

Česko, 32 let po Listopadu. Volby 2021 1
Úhel pohledu

Michal Klíma

Po roce 1989 převládla ve světě euforie. Očekával se nezadržitelný, nevratný a zákonitý přechod od komunistické totality k demokracii. Přední americký politolog a filosof Francis Fukuyama psal o „konci historie“. V roce 2021 už víme, že žádný lineární vývoj ke šťastným zítřkům se nekonal. V postsovětské Eurasii došlo až na výjimky k návratu diktatur a autoritářství. Rovněž v regionu střední Evropy se podemílají základy demokracie. Svědčí o tom vývoj v Orbánově Maďarsku a částečně i Kaczynského Polsku.

Také v Česku panují obavy z eroze demokracie. Po sněmovních a prezidentských volbách v letech 2017 a 2018 posílili političtí aktéři, kteří preferují orientaci na autoritářské velmoci Ruska a Číny. Neskrývají, že při první příležitosti by demontovali institucionální pilíře demokracie, v prvé řadě nezávislost veřejnoprávních médií a autonomii státního zastupitelství.

Pokusme se nyní osvětlit příčiny, proč je tu demokracie křehká i 32 let po konci komunistické totality. Vyplývá to ze samé podstaty přechodu k demokracii. Jedná se totiž o unikátní společenský manévr, který skrývá hluboce rozporuplné impulsy. Na jedné straně pád železné opony umožnil nebývalý rozkvět politických a ekonomických svobod. Na druhé straně došlo k rozvoji klientelismu, korupce a organizovaného zločinu, což vyústilo v uchvácení politických stran a státu. Výsledkem byla nedůvěra vůči politické elitě, krize tradičních stran a poté vznik nových uskupení a nástup autoritářských tendencí.

Postkomunistické Eldorádo

Při přechodu k demokracii se kladl hlavní důraz na vytváření formálních institucí. Centrem pozornosti byly politické strany na levopravé škále, volební pravidla, základní parametry parlamentní formy vlády, systém brzd a protivah. Je nepopiratelné, že institucionální prvky byly klíčové pro stabilitu demokracie. Ovšem došlo k podcenění významu historického a kulturního dědictví 41 let komunistické totality. Zejména došlo k podcenění dimenze neformálních vztahů v zákulisí politiky.

Na jedné straně tu po roce 1989 zůstaly predátorské struktury z pozdně socialistického období, na straně druhé absentoval právní stát, funkční administrativa a občanská společnost. Unikátní politická a ekonomická transformace, jakož i rozpad Československa, poskytly neopakovatelnou příležitost, jakési „historické okno“, pro nástup těch, kteří na přelomu 80. a 90. let disponovali finančním, sociálním a zpravodajským kapitálem.

Na společné startovní čáře se ocitly nesourodé shluky aktérů z řad normalizačních komunit. Sem spadaly skupiny z šedé ekonomiky či kriminální zóny jako například veksláci, šmelináři, amnestovaní podvodníci a násilníci, provozovatelé prostituce a zábavních parků či poutí. Dále k nim patřily privilegované profese s klientelistickým potenciálem, tedy zelináři a řezníci, číšníci a vedoucí pohostinství, ředitelé hotelů, představitelé průmyslu a zahraničního obchodu, komunističtí a svazáčtí funkcionáři, činitelé tajných služeb.

Novodobí zlatokopové nemohli nevyužít historickou šanci. V podmínkách rozkladu totality, počáteční neuspořádanosti a absence právních pravidel se začaly vzájemně propojovat a vytvářet neformální sítě vztahů. V počáteční fázi akumulace kapitálu, kterou lze označit za postkomunistické Eldorádo, tak vznikly skryté struktury klientelismu, korupce a organizovaného zločinu.

Tento vlivný sektor šedé a černé ekonomiky, označovaný souhrnně za „netransparentní byznys“, vyžadoval k zajištění svých zisků a bezpečnosti politické krytí. Proto pronikal nejdříve do politických stran a poté jejich prostřednictvím do ustavujících se institucí parlamentní formy vlády. Netransparentní byznys zplodil netransparentní politiku. A opačně: nekalá politika privilegovala nekalý byznys. Účelem bylo společně parazitovat na privatizaci obrovského státního majetku, ale i na veřejných zakázkách a později na evropských fondech.

První období: Devadesátky a organizovaný zločin

Na počátku nemohl existovat větší rozpor mezi všeobecným nadšením ze získané svobody a syrovou realitou nastupujících a zvýhodněných predátorských skupin. Investigativní novinář Josef Klíma charakterizoval první postkomunistickou dekádu jako éru „Divokého západu“, když uvedl: „Najednou ta stará policie se jakoby zatáhla, protože měla špatnou pověst, amnestie Václava Havla propustila na svobodu 23 tisíc zločinců bez jakékoliv záchranné sítě a teď se tu objevili noví, draví jednotlivci, kteří okamžitě vycítili svou příležitost, nebyly žádné právní mantinely. A proto ta 90. léta byla plná násilí a vražd.“

Čím více na východ a na Balkán, tím déle přetrvávala, a dosud přetrvává, výrazná role organizovaného zločinu. Co se týče Česka, organizovaný zločin zmapovali politologové Tomáš Šmíd a Petr Kupka. Mimo jiné analyzovali organizované zločiny bílých límečků, mezi kterými vyčnívala kauza tzv. harvardských fondů, spojená s Viktorem Koženým. Na mnoha příkladech prokázali vztah mezi organizovaným zločinem, politickou sférou a státní správou. Během prvního desetiletí se některá teritoria stala doménou vyděračských gangů ovládajících města jako Příbram, Most a oblasti Karlovarska a Sokolovska.

Druhé období: Klientelismus a korupce

V Česku se i ve druhé a třetí dekádě po roce 1989 projevovaly deformace demokracie a právního státu. Sice nastal ústup organizovaného zločinu, ovšem více se prosazovala skrytá a parazitická uskupení byznysu a politiky, založená na osobních vazbách. Nově vytvářené neformální sítě, propojující netransparentní byznys s okresními, regionálními i celostátními stupni politických stran, ovládli známí bossové a kmotři. U dvou největších vládních stran jim k tomu dopomohlo organizované najímání stovek a tisíců falešných členů, trvající minimálně do roku 2014.

Během prvních dvou dekád byly takto více či méně kolonizovány dvě ústřední politické strany, pravicová ODS a levicová ČSSD. A spolu s nimi jejich menší koaliční partneři KDU-ČSL, ODA a Unie svobody. ODS a ČSSD v součtu volebních zisků propadly z 68 % hlasů v roce 2006 na 18,5 % v roce 2017. V současnosti, před sněmovními volbami v říjnu 2021, ČSSD balancuje kolem 5procentní hranice, zatímco ODS nekandiduje samostatně, ale v tříčlenné koalici s KDU-ČSL a TOP 09 pod názvem Spolu.

Nicméně ODS a ČSSD nebyly pouze pasivními objekty, ale k formování systémového klientelismu a korupce aktivně přispívaly. V případě ODS se tak dělo zvláště za předsednictví V. Klause a M. Topolánka, v případě ČSSD pod vedením M. Zemana, S. Grosse a J. Paroubka. K zakonzervování uvedeného stavu přispívaly jejich kartelové dohody o společném vládnutí: (a) na celostátní úrovni takzvaná opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS z let 1998–2002, (b) v rámci krajů například společný postup v ústeckém regionu, (c) na celoměstské úrovni Bémovy velké koalice v Praze, (d) v podmínkách městských částí například Jančíkovy koalice na Praze 5.

Od uchvácení stran – k uchvácení státu

Proces částečné kolonizace stran neformálními skupinami byznysu, reprezentovanými bossy a kmotry, vedl k systematickému parazitování na veřejných zdrojích měst, krajů a státu. Skrze kolaborující stranické špičky pronikal nekalý byznys do parlamentu, vlády a státní administrativy s cílem uchvátit stát i regionální a městskou politiku s místními firmami. Za fasádou demokracie se prosazovala kleptokracie, čili decentralizované uchvácení státu.

Fenomén „uchvácení státu“ popsali koncem 90. let ekonomové Světové banky, když v postkomunistickém prostředí analyzovali vážné poruchy při přechodu na tržní ekonomiku. Joe Hellman a David Kaufmann detekovali, jak úzká skupina velkých predátorských firem korumpovala a dalšími nekalými metodami ovlivňovala rozhodování těchto klíčových aktérů: politických stran, poslanců, vládních úředníků, soudců a členů centrálních bank.

Predátorské firmy si tak za pomoci „velké legální korupce“ zajišťovaly schvalování pravidel a zákonů, které jim garantovaly privilegovanou pozici na trhu, a tedy exkluzivní zisky a beztrestnost. Výsledkem byl pokřivený trh, v němž určující roli zastávaly monopoly a oligopoly, vytlačující domácí a zahraniční konkurenci.

V kontextu popsaných jevů narůstala nedůvěra občanů vůči politickému establishmentu, zejména vůči vládním stranám. Vedle tradičních stran se od roku 2010 formoval sektor nových politických stran a hnutí, kterému se podařil průlom do parlamentu a vlády. Ve sněmovních volbách v roce 2017 se prosadilo ANO, Piráti, SPD a STAN, jejichž společné zisky činily 56 % hlasů. Hnutí ANO s téměř 30 % hlasů získalo dominantní pozici v koaliční vládě, včetně premiérského postu pro svého zakladatele – byznysmena Andreje Babiše.

Třetí období: Oligarchické a autoritářské tendence

Jak charakterizovat nejnovější vývoj po roce 2013, kdy v poslanecké sněmovně a vládě zaujal hlavní roli jeden z největších podnikatelů v zemi? V případě Andreje Babiše jde o specifického aktéra, který v roce 2011 založil hnutí ANO jako privátní firemní stranu, jako politickou divizi svého byznysu, tedy holdingu Agrofert. K tomu si před svými prvními volbami v roce 2013 pořídil mediální divizi, když koupil společnost Mafra se dvěma celostátními deníky a internetovými portály a také vlivnou rozhlasovou stanici Rádio Impuls. V roce 2018 rozšířil své mediální vlastnictví o vydavatelství Bauer Media s třiceti volnočasovými a lifestylovými časopisy zaměřenými hlavně na ženy.

Ustanovilo se tak byznysové, politické a mediální impérium jediného člověka, který zastává funkci premiéra a ovládá 39 % poslaneckých mandátů. Jím vlastněný holding Agrofert, až dosud ovládaný skrze svěřenské fondy, zahrnuje více než 200 firem. Jeho součástí je i bezpečnostní divize s potenciálem shromažďovat strategické informace o konkurentech.

Celkem vzato jsme svědky takové míry koncentrace moci a střetu zájmů, která v demokratickém světě nemá téměř obdoby. Za výjimku a současně vzor lze považovat oligarchu Silvia Berlusconiho, který se svou firemní stranou Forza Italia uspěl v 90. letech, a to v kontextu zhroucení italské První republiky, rozdírané klientelismem, korupcí a mafií.

Komplexní koncentrace moci

Nejdříve netransparentní byznys v úvodních letech postkomunismu vnikal do vládních stran, aby je postupně kolonizoval. V další fázi nekalý byznys pronikal prostřednictvím těchto stran do státní správy, do vedení policie a státního zastupitelství, ale i do mediálních rad, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a zpravodajských služeb. Odtud pochází zmíněný fenomén uchvácení politických stran a následně státu.

Ovšem ve třetím polistopadovém desetiletí se situace kvalitativně změnila. Jeden z největších byznysmenů Česka se totiž rozhodl nepůsobit na politiku nadále prostřednictvím tradičních stran, ale přímo vstoupit do politické arény se svou privátní stranou, opřenou o vlastní bezpečnostní divizi a vlastní média. V případě Babiše proto jde o takovou koncentraci politické, ekonomické, mediální a bezpečnostní moci, která logicky vede k označení daného politika za oligarchu a která objektivně ohrožuje systém brzd a protivah v politice.

Jestliže v počáteční fázi postkomunismu působily neformální klientelistické a korupční uskupení decentralizovaně, pak ve třetí dekádě vyvstala hrozba pyramidálního uchvácení státu, tedy jediným oligarchou.

Systém brzd a protivah

Problém hnutí ANO spočívá v tom, že při vstupu do politiky působilo alespoň v rétorické rovině protestně, antikorupčně a reformně, zatímco v pokročilé etapě svého vládnutí, zvláště po roce 2017, se zaměřuje stále více na konzervaci moci.

Jaké brzdy a protiváhy působí v Česku proti tomu, aby se příliš koncentrovaná moc jednoho politika či jednoho úřadu nepřeklopila do stavu oligarchického uchvácení státu a v jistou formu autoritářství? Mezi institucionální bariéry se řadí nezávislá média, nezávislé soudnictví, autonomie státního zastupitelství a aktivní občanská společnost. Za klíčový prvek lze rovněž považovat volební systém poměrného zastoupení, uplatňovaný ve volbách do Poslanecké sněmovny, který limituje možnost sestavit vládu jedinou stranou. Dále mezi důležité vyvažující instituce patří Senát jako druhá komora parlamentu a také přímo volený prezident.

A právě prezident Miloš Zeman zformoval druhé mocenské centrum, zvané Hrad, které dnes nejvíce vyvažuje ambice Babišova ANO. A to i přesto, že Zeman a Babiš se oficiálně podporují. Z mnoha událostí vyplývá, že jde o sňatek z rozumu, neboť některé zájmy je spojují, jiné odlišují.

Hrad – patron klientelistických sítí

Po volbách v roce 2013 se prezidentu Zemanovi podařilo vybudovat druhé mocenské centrum. Z politických spojenců za ním v letech 2017–2021 stojí dvě sněmovní strany, prorusky orientované KSČM a SPD o celkové síle 16,5 % mandátů. Jejich prostřednictvím prezident vykonává tlak na vládu premiéra Babiše. K prosazení zájmů používá blízké vztahy s vybranými politiky z ČSSD a kruhy exprezidenta Klause. Zeman svým vlivem prosadil do Babišovy vlády po roce 2017 spřízněné politiky – ministryni spravedlnosti a ministra zemědělství.

Z ekonomických spojenců jsou pro Zemana klíčové vazby na polostátní firmu ČEZ a na největší privátní společnost PPF. V případě ČEZ to symbolizovala účast generálního ředitele D. Beneše na povolební oslavě v roce 2018, kam mělo přístup jen několik VIP osobností. V případě největší byznysové skupiny PPF jde o pragmatického spojence. Jestliže Zeman preferuje vztahy s autoritářskou Čínou, pak PPF tam realizuje své obchodní zájmy prostřednictvím firmy Home Credit. Rovněž se stalo běžným jevem, že prezident Zeman zval na své zahraniční cesty zejména reprezentanty klientelisticky spřízněných firem.

Prezident Zeman se tak stal nekorunovaným představitelem klientelistických sítí, zrozených v 90. letech a v navazujícím kartelovém období mezi ČSSD a ODS v letech 1998–2002. Zeman se tím ujal neformální role patrona, který drží ochrannou ruku nad všemi klienty z prostředí netransparentního byznysu a politiky, kteří o to projeví zájem.

Novinkou a zároveň hrozbou je fakt, že expanze domácího klientelismu, režírovaná z Hradu, nabývá mezinárodní rozměr. Nekalý domácí byznys se propojuje s pochybnými subjekty, působícími v autoritářských zemích. Jde o svého druhu politický a ekonomický doping, z kterého vyrůstá mocenský potenciál Hradu. Na druhé straně Zemana omezuje věk a zdraví.

Dvě liberální uskupení

Vedle dvou největších mocenských center – Babišova impéria a Zemanova Hradu – existují ještě vedlejší uskupení, případně solitéři. Nejvlivnější je liberálně demokratická skupina pěti opozičních stran ve Sněmovně – ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, jež disponuje 35 % mandáty ve Sněmovně a většinou v Senátu. Z nich se před sněmovními volbami, pořádanými v říjnu 2021, zformovaly dvě koalice: tříčlenná konzervativně liberální formace ODS, TOP 09 a KDU-ČSL a středově liberální duo Pirátů a STANu.

Tato dvě uskupení navazují na havlovskou tradici. Kladou důraz na pojetí demokracie jako institucionálního systému brzd a protivah, na zakotvení Česka v západních strukturách Evropské unie a NATO, na uplatňování morálních hodnot v domácí a zahraniční politice a na aktivní občanskou společnost. Zaměřují se jak proti Babišově oligarchismu a jeho střetu zájmů, tak proti Zemanově klientelismu, autoritářství a orientaci na Rusko a Čínu.

Tři strategické chyby

Za největší slabinu této opozice lze považovat tři strategické chyby po roce 2015: (1) nesmiřitelný přístup k oběma mocenským centrům bez rozdílu; (2) neschopnost aktivně uchopit téma národních zájmů a státní suverenity, a to zejména v kontextu migrační krize; (3) v období pandemie v letech 2020/2021 – absence prozápadní demokratické strany, která by prosazovala strategii „naučit se s virem žít“, a tedy odmítla bezprecedentní šíření strachu a  příliš radikální proticovidová opatření, mající nezamýšlené devastační účinky na životy a zdraví spoluobčanů, na ekonomiku, politiku, kulturu, vzdělání a sport.

Co se týče nesmiřitelného přístupu vůči Babišovi i Zemanovi, je zřejmé, že tato taktika nejen selhala, ale představuje nejvážnější chybu demokratických sil za 32 let. Jak jinak hodnotit, že již čtvrtým rokem svou nepružností umožnily bezprecedentní podíl komunistů na vládě i vliv proruské a nacionalistické Okamurovy SPD a zejména prezidentova Hradu?

Slepá ulička – antiBabiš

Místo toho, aby po sněmovních volbách v roce 2017 vstoupily demokratické strany do vlády jako koaliční partneři Babišova ANO, tak si ještě dnes libují ve „skvělé izolaci“, zaslepené rádoby morální převahou. Přitom se jim nabízely dvě základní varianty: dvoučlenná koalice ODS s ANO, opírající se o 103 poslanců, nebo staronová tříčlenná koalice KDU-ČSL a ČSSD s ANO, podporovaná také 103 mandáty. V úvahu připadaly i jiné aritmetické varianty.

Svou amatérskou nesmiřitelností se samy vyloučily z podílu na vládě, a tím vehnaly Babišovo ANO do politického sevření Zemanova Hradu. Pragmatismus a schopnost vstoupit do vlády, a tedy spolupracovat s ANO ve vládní koalici na základě kompromisů, se stále považuje za zradu, a nikoliv za povinnost ve smyslu ochrany základních demokratických hodnot. Nejenže si strany demokratické opozice nepomohly, ale především vypustily džina z láhve, když poskytly komunistům prostor podílet se na vládních rozhodnutích a umožnily oživení struktur bývalé STB, manipulovatelných z Moskvy, a to vše pod záštitou prezidentova Hradu. Slepá ulička politiky antiBabiš je zřejmá.

Volby 2021: Kompromis není zrada

Podobně jako oligarcha Berlusconi, který se udržel na politickém výsluní Itálie téměř 20 let, bude také Babiš po určitou dobu ovlivňovat politiku v Česku. Pravděpodobně i po sněmovních volbách v říjnu 2021 bude mít vliv na formování vlády. Možná vstoupí i do prezidentských voleb v roce 2023.

Zdá se, že zmíněná konzervativní a liberální opozice není ani před volbami v roce 2021 schopna reflektovat základní rozdíly mezi Babišovým ANO a Hradem. Není schopna rozklíčovat, kdo z nich představuje větší hrozbu pro demokracii. Je skutečností, že Babiš je trestně stíhaný, má obří střet zájmů a představuje riziko pro jednotlivé institucionální pilíře demokracie. Avšak Babiše nelze hodnotit černobíle. Podstatné je, že koná ve prospěch zakotvení Česka v euroatlantickém společenství. Zároveň podpořil demonstrace v Bělorusku proti zfalšovaným prezidentským volbám.

Přehodnotit „skvělou izolaci“

Po volbách v říjnu 2021 bude demokratická opozice stát opět před výzvou přehodnotit „skvělou izolaci“ a převzít vládní odpovědnost se všemi riziky, souvisejícími s kompromisy. Případný vstup do koaliční vlády s Babišovým ANO lze ospravedlnit za podmínky stanovení nepřekročitelných požadavků spjatých s polistopadovým demokratickým vývojem.

V prvé řadě jde o požadavek udržení Česka v koridoru euroatlantického prostoru, a to v kontextu vyjednávání o dobudování jaderné elektrárny v Dukovanech a o komunikační infrastruktuře páté generace. Dále je možné definovat požadavky ve smyslu udržení či posílení autonomie státního zastupitelství, nezávislosti mediálních rad a potažmo veřejnoprávních médií.

V neposlední řadě některé tradiční demokratické strany nejsou křišťálově čisté. Platí to hlavně o ODS, která by měla najít odvahu se veřejně omluvit, a tím se nejen symbolicky odstřihnout od zdivočelé éry postkomunistického klientelismu a korupce. To samé se týká levicové ČSSD. Současně platí, že nezastupitelnou roli má aktivní občanská společnost, která je trnem v oku všech autoritářů.

Michal Klíma, politolog, Metropolitní univerzita Praha

Detailní analýzu postkomunistického vývoje poskytuje kniha autora s názvem INFORMAL POLITICS IN POST-COMMUNIST EUROPE. Political Parties, Clientelism and State Capture, která vyšla v roce 2020 v britském nakladatelství Routledge.