5 Týdeník Echo - Genius Loci

Uhry začínají v Šoproni

Týdeník Echo

Témata:

Do Šoproně jsem přijel pozdě večer, z rakouského vlaku, který před dvěma hodinami vyjížděl ze stanice Bratislava-Petržalka a po hodině projel Vídní, jsme vystoupili asi tři. Pěkná, čistá a už zcela prázdná souprava odjela hned do cílové stanice Deutschkreutz, která je už zase v Rakousku. Nádraží, postavené po válce na místě vybombardovaného, bylo tiché a lehce ošuntělé, na lavičce v hale sedělo pár nádražáků v oranžových vestách a něco žvýkalo. Měli široké hunské tváře, které vydávaly zvuky v aglutinačním jazyce. Já se zaradoval a zachvěl, jako pokaždé, když vstoupím na území jiného kmene. 

Sopron, jak se název města píše maďarsky, a jeho okolí tvoří malý výběžek Maďarska do Rakouska, s čímž původně železnice nepočítala. Teď je to naštěstí jedno, ale i maďarsko-rakouskou hranicí vedla železná opona, do níž se ovšem právě tady, za Šoproní, udělala v srpnu 1989 první díra, která se během podzimu rozšířila na celou iron curtain. I když jsem to před třiceti lety bedlivě a s nadějí sledoval, možná bych si na to teď v Šoproni ani nevzpomněl, kdybych do recepce hotelu Pannonia, kde jsem měl rezervovaný pokoj, nešel kolem rozpůleného trabantu.

Ten tu zůstal jako pomník Panevropského pikniku, což byla symbolická akce onoho bájného léta 1989, při níž měla být 19. srpna na pár hodin kousek za Šoproní otevřená hranice do Rakouska, jenže se o tom dozvěděly stovky východních Němců, kteří během té chvilky vzali roha, a další tisíce se následující týdny pokoušely o totéž, v čemž jim Maďaři moc nebránili. Když nakonec hranici 11. září přece jen kvůli Honeckerovým protestům zavřeli, přesunuli se Sasové a Durynkové i s trabanty do Prahy, kam si pro ně přijel spolkový ministr zahraničí Genscher a oznámil jim, že mohou odjet jako krajané do svobodné části své vlasti. Kdo u toho tehdy byl, na to jen tak nezapomene, takže se mi to v Šoproni nečekaně zase vybavilo a byl jsem rád, že na to Maďaři nezapomínají a připomínají aspoň tím trabantem. Protože není pravda, že Maďaři jen hranice zavírají, nýbrž je pravda, že je také otevírají. Ovšem je též pravda, že přitom rozlišují, komu a za jakých okolností, jako to koneckonců dělali skoro po celou svou historii, která je vlastně historií bojů na hranicích. 

Začínat cestu, byť krátkou, po Maďarsku v Šoproni má svou logiku. Především je to blízko, hned na kraji, a je to tam hezké. Má to ale také svou řekněme ironii, neboť Šoproň není úplně typické maďarské město, i když je to město „nejvěrnější“. Ten titul, civitas fidelissima, který je na městském znaku, získalo za to, že v prosinci 1921 se jeho obyvatelstvo v plebiscitu rozhodlo pro Maďarsko, když přitom podle Trianonu měla celá oblast, která se nyní jmenuje Burgenland, připadnout Rakousku. A se Šoproní, která byla ještě v 19. století převážně etnicky německá (a jmenovala se Ödenburg), se počítalo jako s hlavním městem. Ale protože už ve městě a okolí převládli Maďaři, bylo jim mezinárodním společenstvím výjimečně umožněno vyjádřit se, kam chtějí patřit: miliony jiných Maďarů, stejně jako třeba Němců, mohly na něco takového zapomenut. A Šoproňáci z pětašedesáti procent hlasovali pro Magyarozság.

Toto osudové rozhodnutí, za které možná mnozí v době komunismu nebyli svým předkům právě vděčni, je ztvárněno na portálu městské věže, kde vlast Hungaria se svatoštěpánskou korunou na hlavě přijímá hold věrného obyvatelstva. Na tu věž lze za poplatek 1100 forintů vylézt, jenže když jsem chtěl zaplatit, tak mi v pokladně řekli, že moje tisíciforintovka s Matyášem Korvínem už pár měsíců neplatí, a já, když se německy bránil, že mi jí večer rozměnili pětitisícovku (s grófem Széchenyim) v jediné csárdě, kterou jsem našel ve městě otevřenou, a že to nechápu, jen pokrčili zádumčivě rameny a pak řekli O. K., komm…

Na té věži, která byla postavena na pozorování Turků a požárů, jsem pak obhlížel město, které je sevřeno jako nějaká buňka kruhem středověkého opevnění, za nímž se roztáhlo do okolí novější město, ne však příliš, neboť mu v tom brání mírné kopce. To, co zůstalo uvnitř hradeb, je spletitá síť uliček, které jsou propojeny průchody, jež nejsou vidět, ale místní jimi procházejí jako zkušené myši v labyrintu. Domy jsou v jádru gotické, renesanční, na povrchu barokní a nesou stopy slušného zacházení. Ulice jsou úzké, dobře dlážděné a malebnými plácky přerušované. Na jednom z nich je pomník v roce 1946 tisícům vyhnaným obyvatelům „německého jazyka“, kterých tam teď už nejsou víc než tři procenta. Přesto po nich kromě rakouského rázu starého města zbyly dvojjazyčné názvy ulic a náměstí, takže ta asi nejhezčí ulice se jmenuje Kolostor utca / Klostergasse a náměstí Fö tér / Hauptplatz: znovu jsem si říkal, proč by to nešlo někde u nás. 

Ono Hlavní náměstí je vlastně také jen větší plácek, ze kterého se vám ovšem nechce odejít. Nádherný trojiční sloup, mezi jehož svatými nemůže chybět „náš“ Jan Nepomucký, vedle benediktinský klášter s gotickým Kozím kostelem – Geißkirche, protože znak s kozou (die Geiß) patricijské rodiny Kozů má zdobit podloubí. Bylo však zavřeno, takže jsem to nemohl zkontrolovat. V kostele byly v 17. a 18. století slavnostně dosazováni uherští palatinové, což byla druhá úřední funkce po králi, takový premiér: maďarsky se té funkci říká nádor, takže častý název ulic Nádor utca není věnován obětem rakoviny, nýbrž státnímu úřadu. Takových legrací je v maďarštině víc… Náměstí bylo v pondělí ráno liduprázdné, jen sem tam nějaký úředník zašel do városházy, tedy radnice. Těžké šedivé nebe viselo nad městem, které v létě musí být plné turistů, čemuž se zkušený flanér čili zevloun snaží vyhnout. Claudio Magris, jehož knihu Dunaj čtu při cestách oním směrem už skoro třicet let, Šoproň odbyl dost nejasnou poznámkou, že „město není zvlášť výstavné, ale je solidní a neproniknutelné, jako by za svou trochu oprýskanou výzdobou něco skrývalo“. A pak líčí setkání s mentálně postiženým „slintajícím mladíkem“ s „cikánskou tváří, znetvořenou prázdným, nikoli však nepřátelským výrazem“, který něco nesrozumitelného mele. Výmluvnému Italovi to poskytne záminku k tirádě na téma záhadných poselství, která nelze rozluštit, ale jsou stále na cestě, což je metafora „fikce a ironické přetvářky podunajské civilizace“. 

K ní možná patří i drobný podvod s podstrčenou propadlou tisíciforintovkou, což je oboustranná banalita, naprosto zbytečná, možná ale výmluvná. Blbeček přejede do města, jde si večer dát halászlé (bohužel rybí polévku neměli), tak co mu nevrátit neplatnou bankovkou? Jde o nějakých sto korun, vůbec nic podstatného, v první bance nebo poště vám ji vymění. Ale možná to bylo magrisovské poselství, že člověk má být trochu na pozoru, že nemá hned všemu důvěřovat, neboť mu pak tupnou smysly. 

S tím jsem se vracel do hotelu, který byl nečekaně levný, a přitom staromódně luxusní. V hotelové hale jak z Plukovníka Redla jsem při snídani (do míchaných vajíček se dává klobása) hleděl na sochu muže s licousy, jenž si prohlíží jakési plány, z nichž vylézá model známého řetězového mostu v Budapešti. Nemusel jsem se ani ptát personálu, kdo to je, neboť to byl onen muž z pětitisícovky, hrabě István Széchenyi, kolem jehož patetického pomníku jsem před chvílí šel: stojí skoro v každém větším maďarském městě, tady má jeho kult zvláštní důvod, neboť na zámku v nedaleké vesnici Nagycenk je tento „největší Maďar“ pohřben. Zatímco já jsem snídal, on si prohlížel plány na zavedení paroplavby na Dunaji nebo na vybudování železniční sítě, která je díky němu nejhustší v Evropě, nebo na systém veřejných lázní, jenž by naučil lid hygieně, kterou u něho postrádal a kterou mu doporučoval stejně jako třeba bruslení, veslování nebo závodění na koních. Széchenyi byl totiž génius reforem, nejčinorodější člověk 19. století, možná nejen v maďarském rámci. Protože poznal západní Evropu a viděl, jak moc jsou poměry v Uhrách zaostalé, vložil do pokusu je změnit svou vášnivou maďarskou povahu. Ta se často nějak spojuje s melancholií a smutkem, jenž má příčinu ve věčné osamělosti tohoto hrdého národa. Též na hraběte Széchenyiho dolehla a po zhroucení revoluce 1848, jejíž násilné podobě chtěl předejít, a pak si to kladl za vinu, zešílel a musel být internován v blázinci v Döblingu u Vídně. V roce 1860 zemřel vlastní rukou.

Já dojedl a šel si vyměnit tu neplatnou tisícovku s Korvínem. O něm zase příště.      

  

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.