Západ na Blízkém východě zklamal, jeho model zde nefunguje

Západní pokus importovat na Blízký východ západní systém národních států byl neúspěšný, říká v rozhovoru pro Týdeník Echo významný izraelský politolog a filozof Šlomo Avineri. Rozhovor se točí i kolem jiných témat – od Evropské unie po Rusko – přinášíme ale ukázku, která se týká právě Blízkého východu. 

Na Blízkém východě se pokusili o skok k demokracii, ale bez velkého úspěchu. Proč se to zatím nedaří?

Dějiny Blízkého východu jsou velmi složité. Systém států tam nehrál velkou roli – podobně jako ve středověké Evropě nebyl důležitý stát, ale spíše feudální systém. Na Blízkém východě existovaly dvě skutečnosti, které v posledním tisíciletí hrály důležitou roli. Na jedné straně jste měl velmi silné místní, kmenové, klanové nebo náboženské společenství. Lidé se identifikovali zejména jako příslušníci nějakého klanu nebo oblasti. Na druhé straně tu byly říše, včetně muslimských říší, jako byla Umajjovská sídlící v Damašku, poté Abbásovská s centrem v Bagdádu, ještě později Osmanská říše. Systém států, který se v Evropě po skončení středověku vyvinul, na Blízkém východě neexistoval.

Blízký východ, jak jej známe, budeme-li mluvit o hranicích a jednotlivých státech, je výsledkem 1. světové války, rozpadu Osmanské říše a toho, že britský a francouzský imperialismus si rozdělily vliv v oblasti. Dva diplomaté, Brit Mark Sykes a Francouz Francois Georges-Picot, si tehdy sedli k mapě Blízkého východu a ten si rozdělili na oblasti vlivu a mandátní území. Tyto nové státy se sice později osamostatnily, ale jejich hranice už zůstaly. Skutečnost, že vznikly státy jako Irák, Sýrie, Libanon, a to, jaké měly hranice, souvisí s tím, že o tom rozhodli Britové a Francouzi. Ti přitom zcela přehlédli otázky historie, geografie, národností, náboženství, paměti – a samozřejmě také přání tamních obyvatel. Nikdo se tam v roce 1917 lidí neptal: chcete nezávislý Irák, nezávislou Sýrii, nebo chcete žít dohromady? (...)

Západní pokus importovat na Blízký východ západní, takříkajíc westfálský systém národních států byl neúspěšný. Trval sto let, což není tak špatné, ale teď už bude těžké vrátit ho zpátky.

Na Blízkém východě vidíme velký návrat náboženství do politiky. Souvisí to s rozpadem států?

Sekularismus v západním pojetí je spojen s osvícenstvím, liberalismem a demokracií. Na Blízkém východě, nejen v arabských zemích, má velmi odlišné konotace. Pokusy zavést v tamních společnostech sekularismus vždy podnikaly autoritářské režimy – šáh v Íránu, Atatürk v Turecku, lidé jako Násir nebo Mubárak v Egyptě, Asad v Sýrii. Takže sekularismus je na Blízkém východě spojován s útlakem. Pokud dáte lidem možnost svobodně hlasovat – tak jako v Egyptě –, projeví se to, že většina lidí je konzervativní, tradiční a sekularismus vnímá jako západní import, který jim vnucovali diktátoři.   

Celý rozhovor se Šlomo Avinerim najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.