Sexuální obtěžování v Hollywoodu spustilo lavinu, která se přelila i do Česka

Publikum v mnoha zemích fascinovaně sleduje, jak v Hollywoodu vycházejí na světlo různé sexuální prohřešky známých herců, producentů a režisérů. Co začalo odhaleními vyděračských a predátorských praktik významného a mocného producenta Harveyho Weinsteina, pokračuje dál, přičemž v některých případech se probírají prohřešky spornější povahy. Především ale vznikla kampaň #metoo, mnoho žen v jejím rámci vystupuje s vlastními příběhy o sexuálním násilí nebo obtěžování, jemuž byly vystaveny. Jejím smyslem má být upozornit veřejnost na rozšíření toho jevu. Kampaň má ale také své kritiky, podle nichž může vést snaha vymýtit i volně definované sexuální obtěžování k třeba nezamýšleným a nedobrým důsledkům. Nad kampaní #metoo i debatou, již rozpoutala, se v diskusním Salonu Týdeníku Echo sešly psycholožka Lenka Zajícová, spisovatelka Bianca Bellová, novinářka Kateřina Čopjaková a redaktorka Českého rozhlasu Plus Lucie Vopálenská.

Představuje podle vás a soudě dle životní zkušenosti vaší a lidí z vašeho okolí sexuální obtěžování v české společnosti rozšířený a vážný problém?

Zajícová: Je to rozšířený problém. Každá žena, které jsem se na to ptala, se s ním setkala.

Vopálenská: Podle průzkumů zažila každá čtvrtá až pátá žena sexuální násilí. Obtěžování je oproti násilí běžnější, takže se dá předpokládat, že ho zažila každá žena. Mně se snáze mluví o sexuálním násilí, fyzickém i psychickém. U sexuálního obtěžování si nejsem zcela jistá, jak je definovat.

A jaké jsou vaše definice?

Čopjaková: Znám definici policejní psycholožky Ludmily Čírtkové, podle ní je obtěžování každé jednání, které je vůči druhému devalvující a zároveň sexualizované. Je to volná definice, což souvisí s tím, že každý člověk má hranici, za níž jednání druhého začíná být obtěžující, nastavenou trochu jinak – a to se opakovaně ukazovalo i během té kampaně.

Bellová: Když ta kampaň začala, byla jsem zaujatá všemi těmi příběhy o setkáních se sexuálním násilím. Pak se ale začaly probírat i zkušenosti typu setkání s exhibicionistou, toho, že se nějaké ženy někdo nepatřičně dotýkal nebo před ní vedl sprosté řeči. Takové zkušenosti mám samozřejmě taky, nebyly ale pro mě nějak traumatizující. Vypořádala jsem se s nimi snadno, asi jako s tím, když mi bezdomovec nazvracel do kočárku nebo když mi na základce kradli kluci ze svačiny šunku. Na té individuální hranici asi strašně záleží. Za hlavní úskalí kampaně proto považuji, že je v něčem hodně vágní, že v ní každý mluví o něčem jiném.

Vopálenská: To, co se jedné ženy hluboce dotkne, se jiné dotknout nemusí. Třeba také kvůli tomu, že každá z nich má jinou osobní historii. Když třeba nějaká žena v dětství zažila vážné trauma a někdo na ni dnes v hospodě sprostě pokřikuje nebo ji plácá po zadku, může v ní taková situace spustit úplně jinou reakci než v ženě, která podobným traumatem neprošla.

Čopjaková: Taky je důležitý kontext. Je něco jiného, když se to stane v hospodě, kde se mě někdo nešikovným, divným způsobem snaží balit. Tam to můžu čekat. A něco jiného, když se to stane v práci a ten muž je vůči vám v nadřízeném postavení a třeba naznačuje, že vám bude škodit, jestli se postavíte na odpor.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Týdeníku Echo.