Ringhofferové: Jak fungovalo propojení podnikání a politiky

Rodina velkopodnikatelů

Ringhofferové: Jak fungovalo propojení podnikání a politikyROZHOVOR
František Ferdinand ďEste v družném rozhovoru s Františkem Ringhofferem III. Foto:

Foto: Státní oblastní archiv v Praze

Domov

Rodina Ringhofferových více než 150 let formovala podnikání v českých zemích. Byli velice všestrannými velkopodnikateli, vyráběly vagony, tramvaje i pivo. Letos na konci dubna uplyne 200 let od narození nejznámějšího člena rodiny Františka Ringhoffera II. Podnikatel a zároveň starosta se mimo jiné zasloužil o rozvoj pražského Smíchova. Jak říká v rozhovoru pro Echo24 historik Pavel Bek, který se historií této rodiny dlouhodobě zabývá, nebylo tehdy úzké spojení podnikání s politikou žádnou výjimkou.

Letos 28. dubna uplyne 200 let od narození Františka Ringhoffera II. Byl to úspěšný podnikatel a později i politik. Jak se tehdejší společnost dívala na propojení byznysu a politiky? Nebáli se střetu zájmů?

Bylo to běžné, už jeho děda, taktéž František Ringhoffer, se zapojil do komunální politiky, když byl členem městské rady. Teď se však dostáváme na tenký led. Ještě jsem o tom nic nečetl, ale předpokládám, že jejich propojení s politikou a s lidmi, kteří se na politice podíleli, jim samozřejmě pomáhalo. Dnešní pohled na věc je úplně jiný, uplynulo už dvě stě let, kdy se nějak vyvíjela jak politika, tak podnikání.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

A v čem je ten pohled jiný?

Tehdy bylo docela obvyklé, že lidé, kteří byli v politice, si zároveň dovedli vytvořit i podmínky pro lepší podnikání. Třeba železniční stavitelství, tam to svého času bylo docela obvyklé. Dokonce v 60. letech vznikl obrovský skandál, když vyšlo najevo, že domluva mezi politiky na nejvyšší úrovni s lidmi, kteří železnici jak stavěli, tak provozovali, byla naprosto běžnou záležitostí. To, co my dnes trestáme, bylo samozřejmě trestné i tehdy – např. úplatky, přenechávání všimného. Ale u soudu někteří vysoce postavení politici vypovídali, že to bylo naprosto běžné, a naopak se divili, že je někdo za to stíhá.

Ale Ringhoffery nikdo nestíhal.

Ne, tam k ničemu nedošlo. Ale vzhledem k tomu, kolik zakázek dostávali od státních drah v 90. letech 19. století, tak tam ty kontakty na ministerstvu železnic v Předlitavsku museli na sto procent mít. Když jste jeden z největších výrobců vagonů ve střední Evropě, tak si ten prostor musíte nějak obhospodařovat. Nemůžete hrát na to, že ty zakázky zůstanou na rozhodnutí úředníků. Nefungovalo to tehdy, a bohužel to tak nefunguje ani dneska.

Členové rodiny Ringhofferů byli všestrannými podnikateli. Nejvíce si je lidé spojují s výrobou vagonů a strojírenstvím, že?

Nejde jen o vagony. To je právě na jejich rodinném podnikání velice zajímavé. Měli dlouho rodinnou tradici v řemeslné výrobě, která se postupně rozšiřovala. Dělali zařízení pro pivovary, lihovary, později i cukrovary. Další část svého podnikání založili na Smíchově, kde vyráběli i parní stroje a parní kotle. Pak začali vyrábět vagony, tramvaje, tendry pro parní lokomotivy. Vedle toho koupili v padesátých letech i čtyři panství – Štiřín, Velké Popovice, Kamenice, Pyšely. Tam pak samozřejmě začala zemědělská výroba. Na příběhu rodiny Ringhofferů je vidět vývoj od městského řemeslného výrobce až po velkého statkáře a zároveň jednoho z největších strojních výrobců ve střední Evropě.

České vagony jezdily po celém světě

Ringhoffer výrobou vagonů bezesporu přispěl k vývoji železniční dopravy v českých zemích. Jak tím ovlivnil tehdejší společnost?

Ringhofferové rozvojem strojírenství obrovským způsobem pomohli pražskému prostoru. Lidé u nich našli práci a jejich přístup k zaměstnancům a dělníkům byl na svou dobu velice vyspělý. Už od začátku svého podnikání měli velice zajímavý sociální systém. Ať už jde o nemocniční pokladnu, úrazové pojištění, penzijní pojištění pro zaměstnance. Tady byli určitě napřed, jak ve výrobě, tak i v sociální oblasti.

A co postavení českých zemí v evropském kontextu?

Ano, šířili šikovnost českých rukou, a nejen českých – jejich zaměstnanci byli i Němci. Vzhledem k tomu, že jejich vozy jezdily od Ruska přes Argentinu až po Kanadu, Indii či jihovýchodní Asii, tak firma Ringhoffer měla po světě zvuk. Jejich majstrštyk byly salonní vozy, které vyráběli pro zákazníky po celé Evropě, ba i po celém světě. Firma Ringhoffer například vyrobila salonní dvorský vůz pro rakouského císaře. Ještě předtím to byl vůz, který je nyní v Národním technickém muzeu, což byla jídelna Františka Josefa I.

Ringhofferové postavili své strojírny na Smíchově, František Ringhoffer se zde posléze stal i starostou. Co chtěl jako starosta Smíchova dokázat, jaký byl jeho program?

To je právě věc, o které v současné době moc nevíme. My o něm víme, že byl starostou a že dokonce vypracoval regulační plán města, který pak městu daroval. S českou parní dráhou pak jednal o zakončení dráhy na Smíchově. Ale vzhledem k tomu, že archivní prameny z tehdejší doby týkající se radnice Smíchova byly úspěšně skartovány, tak toho více nevíme. Někdy je skartační řád nad chápání historika i některých archivářů.

František Ringhoffer II. se narodil 28. dubna 1817 v Praze. PO smrti svého otce převzal podnikání, které dále rozšiřoval. V roce 1852 koupil pozemky na dnešním Smíchově a vybudoval tady strojírenské továrny, které vyráběly především vagony a tramvaje. V dalších letech se začal specializovat na salonní vozy. V roce 1871 začal s výstavbou pivovaru ve Velkých Popovicích. V roce 1861 se stal starostou Smíchova, několikrát byl také zvolen do Českého zemského sněmu. Roku 1872 se pak stal baronem. Zemřel 23. března 1873 na Smíchově.

Jak významný byl pivovar ve Velkých Popovicích, který rovněž Ringhofferovi založili?

Ve své době byl třetí největší v Čechách. Ringhofferové přenesli výrobu piva ze Štiřína, kde byl pivovar, do Velkých Popovic. Postavili si ho a zařídili podle svého. Jednalo se o velmi moderní výrobu.

Měli Ringhofferové vůbec nějakou konkurenci?

Ano, jistěže měli. To, co se dneska nesmí – tedy uzavírat kartely – bylo běžné. Uzavřela se kartelová smlouva, kde se rozdělila výroba, a z toho plynoucí zisk. Ringhofferové byli činní v několika kartelech na tendry, na vozy. Konkurencí byla například Tatra Kopřivnice, Studénka, vozovka v Kolíně, České Lípě. Po roce 1918 se ze závodů Ringhoffer, a.s. nicméně stal největší výrobce a v podstatě hegemon v Československu, pokud jde o výrobu železničních vozů, tramvají a tendrů. Protože Ringhoffer někdy v roce 1923 finančně vstoupil do Tatrovky, postupně i do Studénky a do ostatních vozovek, byli Ringhofferové vždy ti, kteří při rozdělování zakázek udávali tón. V roce 1936 se kompletně spojili s Tatrou a vzniká Ringhoffer-Tatra, a.s. To funguje až do roku 1945, kdy došlo ke znárodnění.

Kontroverzní spojení s nacisty

Mnichov a druhá světová válka znamenala konec jedné éry.

Ringhofferové tehdy požádali o říšské občanství, které dostali, nechali si vypracovat i árijské osvědčení, které také dostali. Všichni se stali říšskými Němci. Již někdy v září 1939 arizovali svého konkurenta Bechera v Roudnici nad Labem. Podíleli se na arizaci židovského majetku, což je jim po druhé světové válce přičteno na vrub. Z lidského hlediska to samozřejmě nemuseli dělat, z podnikatelského je to odůvodnitelné. I když těžko, ale odůvodnitelné.

Jak odůvodnitelné?

Že chcete udržet fabriku a že ji chcete rozšířit. Ale mělo převládnout to lidské hledisko, vždyť oni ty Bechery znali. Arizace probíhala tím způsobem, že to byla taková oficiální krádež. Existoval vázaný účet, na který vám zaplatili sumu, která samozřejmě vůbec neodpovídala hodnotě firmy, vy jste ale ty peníze nikdy neviděli, protože jste si je odtamtud nemohli vybrat. Sice s vámi podepsali smlouvu, vše mělo legální znaky, byla to však ve své podstatě krádež. Bohužel se na tom Ringhofferové podíleli, což jim bylo přičteno a spadli do prezidentských dekretů v roce 1945. Majetek jim byl zabaven a většina členů rodiny byla odsunuta do Rakouska nebo do Německa.

Čtěte také: Ringhofferové. Zapomenutá rodina, která pozvedla české země

Někteří členové rodiny však také vstoupili do NSDAP, že?

Ano, máte pravdu. Hans Ringhoffer požádal o vstup do NSDAP a byl přijat, přestože musel žádat asi na dvakrát. Hans Ringhoffer argumentoval, že byl vždy Němec, že mluvil německy, že v době mnichovské krize ochraňoval své německé úředníky tím, že je odvezl na Štiřín a do Velkých Popovic. Proti němu však mluvili někteří němečtí zaměstnanci, kteří naopak tvrdili, že Hans Ringhoffer vždy mluvil česky. Vždy také prý protežoval české zaměstnance. Je pravda, že Ringhofferové uměli česky a že národnost u podniku Ringhoffer nebyla zárukou služebního postupu. Nakonec ho vzali, v roce 1942 nebo 1943 ho však zase vyloučili.

Proč ho vyloučili?

Zdůvodňovali to tím, že jim zatajil, že byl čestným legionářem a že byl honorární konzul Norska v Československu. Jestli za tím bylo něco jiného, tak to není jasné. V období války byl pro zaměstnance schopen leccos dohodnout na gestapu, případně přes své kontakty v Berlíně oddálit popravu. Například elektroinženýrovi Sousedíkovi Ringhoffer dvakrát pomohl, když ho zatklo gestapo. Potřetí při zatýkání však byl Sousedík zastřelen. Ringhoffer se setkával i se zastupujícím říšským protektorem Heydrichem. Jeho manželka si na Ringhoffera vzpomínala a měla vždy prý pocit, že má dotyčný napojení na pana prezidenta v Londýně. Je možné, že ti opravdu velcí podnikatelé byli do těchto politických záležitostí zataženi, ani vlastně nemohli jinak, nebyli by pak velkopodnikateli.

Ringhofferové dodávali pro císaře, československou armádu i wehrmacht. To neměli žádné politické zaměření? Byl to pro ně opravdu jen byznys?

Abych řekl pravdu, zatím netušíme, jakého politického vyznání dotyční byli. Toho materiálu je obrovské množství a zatím jsem nenarazil na informaci, která by ukazovala na jejich politické zaměření. Předmětem našeho výzkumu s panem profesorem Hlavačkou byla hlavně firma jako taková a jejich rodinné podnikání. Ale do budoucna mě tyto věci samozřejmě zajímají.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.