Lékaři ve strachu odcházeli, říká sestra vyléčená z eboly

Mohla být jednou z mnoha obětí epidemie zákeřného viru ebola. Řádová sestra Paciencia Melgarová se však ze smrtelné nemoci uzdravila. Bez nadstandardní péče, bez experimentálních léků. Jen s paralenem a pevnou vírou. Na zkušenost s ebolou vzpomíná sestra v rozhovoru pro Týdeník ECHO. 

Když se letos v srpnu Paciencia Melgarová smrtelným virem nakazila, nebyla mezi zdravotníky jediná. Nemoc se nevyhnula ani dalším jejím kolegům. Postihla dlouholetého ředitele ústavu Patricka Nshamdzeho, který podlehl. Nakazil se španělský kněz Miguel Pajares či lékárnice Chantal Pascaline, její blízcí spolupracovníci a hlavně přátelé.

Jste zkušená zdravotnice zvyklá na krizové situace. Neměla jste přesto strach, když se ebola objevila u vás v nemocnici? Nepřemýšlela jste, že byste odešla?

Strach z nemoci byl samozřejmě přítomný všude. Byla to pro všechny nová situace, v nemocnici jsme pořádně nevěděli, co přesně čekat, jak nemoc udeří. V žádné chvíli jsem ale nepomýšlela na odchod. Byly tam zdravotní sestry, které se rozhodly raději zůstat doma, bály se kontaktu s nemocnými. Sestry z našeho řádu ale zůstaly všechny, bylo potřeba starat se o nemocné.

Bylo to poprvé, co jste se s nebezpečným virem dostala do styku?

Ano. Znala jsem případy epidemií v Kongu z dřívějších let, ale jen z doslechu. Když letos začaly přicházet zprávy o ebole ze sousedních zemí, zpozorněli jsme. Stále častěji se mluvilo o tom, že by se nemoc mohla rozšířit i do Libérie. A to se také nakonec stalo. Poprvé jsem se tak ocitla v blízkosti nebezpečné nemoci.

Připouštěla jste si, že byste se mohla nakazit? Měla jste při ošetřování nemocných strach?

Byla jsem si vědoma rizika nákazy. Člověk na to myslí, ale nakonec vlastně ne zase tak moc. Bojíte se, ale zároveň děláte rutinně svou práci. Ve chvíli, kdy se objeví podezřelý pacient, člověk má tendenci myslet na nejhorší, říká si, jak to celé dopadne, obzvlášť pokud přicházejí další a další. Všude byla cítit nejistota z nové situace, nevěděli jsme toho tolik o způsobech nákazy. Je to těžké, když toho o nemoci moc nevíte, ale musíte se jí postavit.

Jaká byla atmosféra v nemocnici, když se nemoc začala šířit?

Všude panoval zmatek, personál byl vyděšený. Nejhorší bylo vidět, jak někteří zdravotníci raději odcházejí a jak na chodbách zůstávají opuštění nemocní. Pro mě osobně pak bylo nejtěžší, když onemocněl bratr Patrick, který byl ředitelem nemocnice. Vždyť si to představte! Všichni jsme měli najednou pocit, že nemocnice skončí, že se všechno zhroutí. Nevěděli jsme, co bude dál. Pak se ale znovu všichni nadechli a začali pracovat, protože nemocných přibývalo a potřebovali naši péči.

Celý rozhovor a další informace najdete v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.