Vojna a mír. Myšlenky diváka světového spektáklu v kulisách z tajícího ledu
ÚHEL POHLEDU
Tento název prý už vynalezl jakýsi Rus (po své téměř stoleté zkušenosti dodávám ihned, že jsem právě použil humoru!), ale nepožívá už autorskou ochranu a nemyslím, že bych vymyslel přesnější. Dožívám se času, kdy stejně jako v mém dětství je sázenek na vojnu víc než typů na mír. Půlnoční utkání supertěžkých vah o titul vládce světa bylo tak napínavé, že vybudilo mysl do krajních obrátek:
Na stáří je nejhorší, že připomínat osobní prožitek se jeví mladším, kteří to nezažili, jako provokace, jež jej znovu přivolává. Starý muž si pak nemůže nevybavit z literatury zděšení zženštilých Římanů, když jejich po staletí vítězící legie v plné zbroji, ale už dávno jen osazené nájemnými žoldnéři, zmasakrovalo v lese Teutoburském téměř holýma rukama tsunami barbarů. Byl jsem v mládí sám příliš hloupý než abych dnešní mírotvorce, žádající výměnu všechnu výzbroj za tisíc klarinetů (netýká se Jiřího Suchého, ten za ně chtěl vyměnit Varšavský pakt!), nazýval hlupáky, či dokonce zrádci vlasti, když jsou prostě – neznalí. Ale stále cítím nutnost jim tu prožitou hrůzu zpřítomnit, i kdyby to mělo zbystřit jediného ze sta. (Umím i krátké věty, ale rozvité slouží líp naléhavosti tohoto textu.)
V noci na 14. únor 1945 jsem měl náletovou službu v tělocvičně chlapeckého gymnázia v Dušní, prázdného, neboť od Vánoc nevytápěného. My sextáni (septimáni už totálně nasazeni v „Rajchu“) jsme se o ni prali, tak lákavé bylo rozvalovat se s třemi spolužáky, zachumláni v nepraných houních, na potem čpících žíněnkách, svobodně kouříce a popíjejíce náhražku rumu. Noc nám zpestřilo obvyklé dunění spojeneckých svazů, letících kamsi „na skopčáky“, a z okna jsme nadšeně zdravili sněžení vloček z aluminia, rušící zaměřovače světlometů a „flagabvérkanonů“ zvaných flak. Před polednem jsme už čekali na střídu, když se bez výstrahy začal hroutit svět.
Celou Evropu zavalila mlha a radary i sonary byly ještě v plenkách. Když americký šéfnavigátor spatřil v trhlině bílé opony zámek a řeku, byl si jist, že vidí drážďanský Zwinger i Labe. I nařídil vzdušné flotile: Pal! A bomby ryly v Praze ohnivou brázdu od Radlic po Pankrác. Vzápětí ji potvrdil rozhlas. Pádil jsem za divého koncertu sirén i zvonů do Mánesovy ulice, kde bydlela Věrka Joudová, má první, ještě platonská láska. Dostal to sousední dům a hasiči se po žebřích drali do poschodí k muži, ztuhlému v sedě na WéCé.
Naši sextu si přisvojila Cé Pé Ó, civilní protivzdušná obrana. V mundurech poraženého Afrikakorpsu jsme byli dovezeni na Nový židovský hřbitov. Za hrobem Franze Kafky, jehož jsem směl poznat až za dvacet let, byla budova, kam zatímně uložili sedm set a jedno lidské tělo. Rozkaz zněl: Popadnout za rohy podložených pytlovin, vynést a přeložit do jedné ze stohu rakví. Mám v deníčku záznam:
„Poprvé jsem viděl nahou ženu. Ženská ňadra. Nepodobala se ničemu, co jsem si představoval. Byla nestvůrně velká a odporně žlutá. Na palci nohy měla cedulku z papndekklu. Na ní stálo HANA KORUNOVÁ 19 let.“
Přinesli nám „chlast na kuráž“ a my jsme se skoro vmžiku ožrali. Když pak opět zavřískaly sirény, rozutekli jsme se a k našemu údivu nás nikdo nehonil. Za pár neděl jsme měli my chlapci z Dismanova souboru v radiopaláci na Šverince (předtím Fošovce, pak Stalince a dnes konečně jen Vinohradské) natočit hru Daidalos a Ikaros. Místo toho jsme odšroubovali orientační tabulky, načež nás zaskočil prudce vzplanutý boj pražských policistů s cyklistickým oddílem Waffen SS. Přežili jsme jej za barikádou psacích stolů v jakési kanceláři. Pak už bylo mrtvol mračno. Poslední jsem spatřil devátého května, visící upálenou z lucerny na Národní třídě. Byl gestapák, tvrdili kati s páskou Revoluční gardy.
A to byla celá má Druhá světová válka, zrníčko prachu v ní, ale stačí mi dodnes. Až v sedmdesáti mě donutila napsat román Hvězdná hodina vrahů. A vracím se k ní i ve věku sto minus tři, neboť už s jistotou vím, že jediný záchranný kruh proti vojně Třetí a patrně Poslední je přesně vyjádřen latinským moudrem: SI VIS PACEM, PARA BELLUM! Chceš-li mír, připrav se na válku! Nenašel jsem v dějinách jediný případ, kdy agresor ohroženému slíbí, že už bude hodný – a taky to dodrží. Už přes deset let to potvrzuje Vladimir Vladimirovič.
Ale proč to píši, když všechno jsou to jen Hamletova „slova, slova, slova“. Protože chci připomenout ČIN. Léta Páně 1936 v den mých narozenin (jako i Staufenbergův atentát na Hitlera 1944 či Armstrongův výstup na Měsíc 1971) se cele rozhořela španělská občanská válka. Proti vzbouřenci Francovi se však nezvedl odpor evropských vlád, a tak povstali mnozí jednotlivci, kteří uhodli, co hrozí. Interbrigadisté z Československa bojovali pod heslem „U Madridu bráníme Prahu“. Nestačili však – a paní Historie nám poslala výmluvnou tečku: v březnu 1939, kdy padl Madrid a s ním i republika, kynul svým zbrojnošům z okna pražského Hradu Adolf Šíleného.
x x x
Minula pátá hodina z půlnoci. Začínám končit. Stínový tyjátr zápasu o pás Mistra světa a okolí skončil, když oba borci vybrali vstupné a zmizli. Mužná láska vítězí. Teď je vše na Evropě! A to mě nutí vyslovit nahlas, co mám dávno na jazyku:
Někdy v minulém roce vyslovil prezident Macron větu, že by mohl na Ukrajinu vyslat vojáky Francie. Vyděsil tím právem všechny voličky-matky a média ten výrok vyzmizíkovala. Já se teď ptám, proč v době, kdy ruskou frontu vycpávají desítky tisíc robotů z Ká eL Dé eR, nemůže se v zemích Evropy – a tedy i u nás – zformovat, jak k tomu vyzývá Marseilaisa, bataliony dobrovolců, kteří dobře vědí, oč jde?! Ptám se, doufaje v bouřnou ozvěnu, a končím upravenou slokou buřiče Bezruče:
Všichni vy na Sítích, všichni vy, dím, / co mně spíláte Hajzle Pavle / mám hruď krytu krunýřem ocelovým, / a marně si brousíte šavle!
Autor je spisovatel