Duhový parník Evropa, Brexit a „Faktor Churchill“
Maďarský premiér Viktor Orbán před časem popsal absurdní bruselskou politiku zajímavým příměrem. „Je to, jako kdyby kapitán lodi, místo aby se pokusil odvrátit bezprostředně hrozící srážku s jiným plavidlem, řešil problém, které záchranné čluny by měly být nekuřácké. Jako kdybychom namísto ucpávání trhlin diskutovali o tom, kolik vody má do které kabiny natéct.“ Případně (dodávám), kolik míst nakvótujeme v člunech pro sexuální minority a podle jaké normy musejí být jejich záchranné vesty duhové. Alespoň tak působí zpráva o unikátním průlomu (unique breakthrough) za nizozemského předsednictví ohledně dohody všech 28 členských států o právech LGBTI komunity, kterou nás Brusel obšťastňoval ve dnech těsně před hlasováním o Brexitu. „The issue will remain a prominent item on the EU agenda for a long time to come,“ byli jsme ujišťováni. Všem se nám ulevilo, i když už jen v sedmadvacítce.
Nejde mi zde o zbytnělá práva gayů, leseb a jiných celebrovaných minorit, dokonce ani o šílené zákazy kouření, beru je pouze jako příklad bruselských absurdit a podivných „prominent items“ v čase, kdy do podpalubí teče a hrozí srážka s mnohem větším tělesem zcela jiné kulturní váhy a dynamiky. Těžko se divit, že nejstarší evropská demokracie společný duhový a těžkopádný parník opouští, když nevidí ochotu posádky změnit kurz a odvrátit katastrofu. Otázkou je, jak bude britský signál interpretován na bruselském kapitánském můstku. A první zprávy nejsou moc povzbudivé.
Chceme-li lépe porozumět volbě Britů pro exit a zejména postojům jedné z hlavních tváří kampaně, bývalého starosty Londýna Borise Johnsona, nahlédněme do právě vydaného překladu jeho knihy Faktor Churchill. Je čtivá a mezi řádky se hodně dozvíme o autorovi, možná víc než o jeho velkém vzoru, jehož život a kariéra jsou notoricky známé. Nepochybně se inspiruje Churchillovou zásadou pasivně nevyčkávat, ale jednat, aktivně se postavit hrozbě čelem, i kdyby to mělo znamenat pověstné „krev, dřinu, slzy a pot“. A churchillovská rozhodnost a neústupnost, jak víme, už jednou Evropu zachránily.
Exit Velké Británie z Unie je pro naši zemi nevýhodný, slýcháme každodenní nářky. Nejspíš ano, viděno prizmatem účetní upachtěnosti, strachu a navyklého pohodlí, a především v krátkodobé perspektivě. Rozhodně však otevírá řadu možností a alternativ, a proto je třeba tento riskantní krok uvítat. Něco se začalo dít, a je jenom na nás, zda spolu s dalšími zeměmi dokážeme vyvinout účinný tlak na oslabenou bruselskou „elitu“ směřující Evropu k sebezničení.
