6 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Ředitel rozhlasu se schovával pod psacím stolem, vzpomíná redaktorka

NOVÉ

Témata:

Ve vyprávění paní Věry Heroldové-Šťovíčkové není místo pro nadbytečný sentiment, v jejím hlase zní ráznost a odhodlání, vlastnosti, díky kterým si kdysi vydobyla místo v zahraniční redakci Československého rozhlasu. Zvládla náročnou roli africké zpravodajky i dramatické vysílání z utajeného studia v někdejším kině během srpnové okupace v roce 1968. Trest v podobě vyhazovu ze strany i rádia se dostavil záhy. Ale jak sama Věra říká, laskavá ruka Páně jí v téže době seznámila s budoucím manželem, a tak kariérní sešup „ani nestihla oplakat.“

Věra Heroldová-Šťovíčková se narodila v roce 1930 do chudých dělnických poměrů. Tatínek taxikařil s pronajatým autem, později řídil autobus či nákladní auto, maminka byla posluhovačkou. Nejútlejší dětství strávila Věra na okraji Žižkova, pak se Šťovíčkovi přestěhovali na Fügnerovo náměstí na Vinohrady, kde maminka dostala práci domovnice. Celá rodina bydlela v jediné úzké místnosti s oknem k popelnicím.

Přechovávají židovského psa!

Výběr střední školy byl pro Věru prostý. Obešla pražská gymnázia a přihlásila tam, kde u přijímací zkoušky nevyžadovali přítomnost rodičů. Studium si totiž prosadila přes tatínkův silný nesouhlas. „Spolužačky ze základní školy nosily domů v šestnácti plat, ale já chtěla studovat. Doma byl kvůli tomu ale hodně velký virvál. Rodiče nakonec souhlasili, že mě budou živit, pokud si vydělám na knihy, sešity a tak,“ vypráví paní Věra.

A tak zatímco spolužačky z Reálného dívčího gymnázia Charlotte G. Masarykové v Dušní ulici chodily do tanečních, na tenis, na večírky a návštěvy, Věra si vydělávala. Dávala kondice mladším žákům, ale také třeba za 20 haléřů na jednu cestu venčila psa Luci Taussigové, staré slečny ze sousedství, která jako Židovka nesměla za války ven. „Když slečna musela do transportu, zůstal milý jezevčík Mumina u nás. Maminka mu strčila polštář pod stůl a bylo to.“ Jedni sousedé ovšem Šťovíčkovy udali, že přechovávají „židovského psa“, a tak jednoho dne stálo ve dveřích gestapo. „Náš byt byl tak maličký, že nedalo žádnou práci ho prohlédnout, bylo to jen pár metrů. Pochopili, že jezevčíka přechováváme z dobrého srdce, pomysleli si, že jsme pitomci, a zase odešli,“ vypráví pamětnice.

Z války paní Věra paradoxně radostně vzpomíná na nálet, který zbořil část jejich domu na Vinohradech. „Já jsem jásala, protože přitom totiž zmizel košíček s mým šitím, které bylo povinné do ručních prací do školy a které mi ale vůbec nešlo a skoro to vypadalo, že z nich propadnu,“ vypráví s úsměvem Věra Heroldová-Šťovíčková. Nutno dodat, že při náletu se nikomu z obyvatel domu nic nestalo. Zatímco šití pro Věru představovalo pekelná muka, objevila v sobě nadšení a talent na jazyky. Němčina byla za války povinná, francouzsky se naučila z ruské učebnice, a tak se vlastně cvičila v obou řečech najednou.

Příběhy 20. století

Věra Heroldová-Šťovíčková své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.
Post Bellum ve spolupráci se sdružením Pant také vyhlašuje dokumentaristickou soutěž Příběhy 20. století pro širokou veřejnost od 13 let. Přihlaste se na www.pribehy20stoleti.cz, nahrajte vyprávění babičky, dědy, souseda nebo známého, zpracujte jejich příběh a můžete vyhrát iPhone 6 nebo 50 000 Kč.

Už jsem byla chycená drápkem…

Věra se už za studií netajila levicovým smýšlením, odmaturovala v roce 1949 a se samozřejmostí vstoupila i do KSČ. Na začátku prázdnin se dostala na brigádu do tehdejšího Československého rozhlasu s tím, že na podzim nastoupí na vysokou školu ke studiu filosofie a jazyků. „Ale už jsem byla chycená za drápek, protože kdo jednou pozná rozhlas zblízka, ten ho miluje, a já jsem si po dvou měsících neuměla představit, že bych někdy odešla. A tak jsem tam uvízla, dokud mě rozhlas nevyhodil,“ vypráví paní Věra.

Dostala práci nejprve v propagačním oddělení, kde se psaly upoutávky o třech řádcích, ale protože byla podnikavá a průbojná, dosáhla hned po roce přeložení do zpravodajství a jen o málo později díky jazykovému vybavení a talentu obratné tužky do vysněné zahraniční redakce, jíž tehdy šéfoval Ludvík Aškenázy.

Mladých a nezkušených redaktorů byl v té době rozhlas plný, protože vedení vyhodilo řady zaměstnanců, kteří odmítali vstoupit do strany a nebyli jí nakloněni. Muselo pak nabrat nové redaktory, kteří by pokryli třísměnný zpravodajský provoz. Dostal je na starosti zasloužilý redaktor František Gel. „Dělal nám rozbory, vysvětloval, vtloukal do nás teorii zpráv. Vyřadit kecy a dát tam fakta, sekýroval, nutil nás to dělat tou nejefektivnější metodou,“ vzpomíná Věra na to, jak František Gel vychoval celou generaci zpravodajů po roce 1948. V jejím pragmatickém vyprávění zaznívá jen málo emotivních vzpomínek, ale právě František Gel takové vyvolává: „Byla jsem celý život jeho oddanou přítelkyní a Pánbůh mě měl rád, že mi dopřál Gela jako přítele.“

Revidoval, redigoval

S podobným respektem vzpomíná Věra i na Milana Weinera, vedoucího zahraniční redakce, který nastoupil, když se Ludvík Aškenázy rozhodl naplno věnovat spisovatelské kariéře. Weinera paní Věra popisuje jako talentovaného, organizačně schopného, vybaveného velkým rozhledem a schopností jednat s podřízenými, díky čemuž se časem stal „zbožňovaným šéfem.“

V zahraničním oddělení se dělaly komentáře a poznámky do rozhlasových novin a přehled tisku ze zahraničí. Vládlo tam tehdy heslo: „Už jsem si přečetl Pravdu, už můžu napsat komentář.“ I běžné zpravodajství podléhalo několikastupňové kontrole. Směnař rozhodl, kolik řádků se bude věnovat jaké zprávě, redaktoři ji v písárně zpracovali. V podstatě šlo výhradně o zprávy z ČTK, které do rozhlasu připutovaly potrubní poštou v zavřené kovové bombě. „Vzala se první a poslední věta a prostředek zhustil,“ líčí paní Věra. Výsledek pak znovu viděl směnař, zařadil do složky s razítkem „revidoval/redigoval“ a složka pak v rukou zřízence putovala po rozhlasu k podpisům, nejprve nadřízeným, pak na hlavní správu tiskového dozoru, takzvaný „gavlit“. Až pak ji mohl dostat hlasatel a v hlasatelně jí načíst. „Takhle se dělaly denní zprávy. Samozřejmě to trvalo věčnost, takže bylo zaručeno, že zprávy byly staré a nic v nich nebylo,“ podotýká paní Věra.

Ideologické zaměření zpráv jí prý nejprve nevadilo. „Byla jsem mladá a blbá, neměla jsem potuchy, jak se má co psát, jak má vypadat svobodné zpravodajství. Člověk může být kritický, když má trochu rozum. A ten já ve dvaceti ještě neměla,“ vysvětluje Věra, proč jí alespoň z počátku na způsobu práce v rozhlase v padesátých letech nepřipadalo nic zvláštního. Postupně jí prý začaly být některé věci podezřelé, osobně byla zděšená především z antisemitisticky laděných zpráv. „Jednou jsem zbaběle onemocněla, abych o tom nemusela psát,“ líčí paní Věra a dodává: „Oči mi víc otevřeli až Poláci, kteří nebyli zdaleka tak příchylní k Sovětskému svazu.“ Naráží tak na svou stáž v polském rozhlasu ve Varšavě, kterou začalo její několikaleté putování po světě v roli zahraniční zpravodajky.

Polsko, Albánie, Guinea, Madagaskar

Věra Šťovíčková-Heroldová strávila v zahraničí mnoho let. Začalo to výměnným programem v roce 1956, kdy polský redaktor vyrazil do Prahy a ona na oplátku do Polska jako zahraniční zpravodajka Československého rozhlasu. „Koupila jsem si učebnici a v hotelovém pokoji jsem se asi za dva týdny naučila polsky,“ vzpomíná Věra. Do Prahy posílala především politické zpravodajství na objednávku, jehož cílem bylo vylepšit obraz Polska v ČSSR. Režim v Polsku byl o něco volnější a tak „chvíli trvalo, než jsem našla takovou cestu, aby to ještě byla pravda, ale už se to dalo vysílat v Praze, což nebylo jednoduchý.“

Do Prahy se Věra vrátila po dvou letech. Ani v Československu už tou dobou nebyl režim tak tuhý jako na počátku padesátých let, a tak i další média začala vysílat do zahraničí své zpravodaje a korespondenty. Věře práce v zahraničí zachutnala a s cílevědomostí sobě vlastní si prosadila nejprve pozici v socialistické Albánii a později v roce 1959 mohla vyrazit dokonce do Afriky.

„Podmínka byla: mužský, znalý jazyků a ochotný jet do Afriky. Hledali, ale nenašli, tak se půl roku čekalo a pak jsem jela já,“ říká prostě Věra. Cílovou destinací nové africké zpravodajky bylo Konakri, hlavní město Guinei, která patřila mezi spřátelené státy, byla tam československá ambasáda a v zemi se právě rodila nezávislost. Základ práce v Africe tvořilo především politické zpravodajství, stranické konference a státní rozhodnutí, prostor byl ale i na zajímavější reportáže z terénu.

Nechtěla bych dát panu ministrovi facku

„Mám takovou povahu, že nestojím v koutě a nečekám, kdo ke mě přijde. Celej ten svět mě vzrušoval, tak jsem viděla témata na každém rohu, jako nováčka mě zaujalo všechno,“ říká o sobě Věra s tím, že nikdy nebývala závislá na prostředí, ani se jí nestýkalo. Ani obavami z toho, jak si jako samotná žena povede ve zcela cizí zemi, prý netrpěla. Rychle si vypracovala autoritu a mužskou ochranu nepotřebovala. „Jednou mě někam pozval místní ministr a dal mi ruku kolem ramen. Já mu řekla: Buď pan ministr tu ručičku sundá a bude všechno v pořádku, nebo nesundá a v pořádku to nebude a já bych nechtěla dát panu ministrovi facku. No a on jí sundal. Já jsem se o sebe uměla postarat,“ vypráví stále pevným a sebevědomým hlasem paní Věra. Díky své přátelské povaze se snadno sblížila s místními obyvateli i ostatními zahraničními zpravodaji či zaměstnanci ambasády, chodila na tržiště, nebála se vyrazit sama autem do divočiny. „Zastavila jsem ve vesnici, popovídala si s náčelníkem, on přikázal ženám, aby mě daly najíst a nechaly přespat v jejich chýši,“ líčí Věra své reportáže jednoduše, jako by se jednalo o výlet na Máchovo jezero. Zároveň ale tvrdí, že u ní nešlo o žádnou mimořádnou odvahu, protože si přes mladický zápal do práce a suverénnost žádné možné nebezpečí prostě neuvědomovala.

Vybavení, které do Afriky Věra Heroldová-Šťovíčková od rozhlasu dostala, odpovídalo době. Měla k dispozici auto – škodovku, stacionární magnetofon o rozměrech velké skříně a přenosný reportážní magnetofon. Vše se namluvilo na kotouč, ten se zabalil do krabice a poslal do Československého rozhlasu běžnou poštou nebo letadlem. Posluchači je pak mohli slyšet ve slavné relaci Zápisník zahraničních zpravodajů. Důležité, tedy především politické zprávy se posílaly telegramem.

Z Guinei pak Věra vyjížděla také na stáže: do Zanzibaru, na Madagaskar nebo do Alžírska. Právě tam jí zastihlo Pražské jaro a Věra se rozhodla, že o tuto atmosféru změny nesmí přijít a vyrazila domů.

Ředitel pod stolem a vysílání z kina Skaut

V noci na 21. srpna 1968 měla Věra Heroldová-Šťovíčková noční směnu. „Vysílala se zpráva o zradě politické reprezentace a do rádia začali chodit herci, někteří posluchači, funkcionáři, protože chtěli zjistit, co se děje. Když skončila moje relace, tak jsme šli do ředitelny o patro výš zeptat se, jak máme postupovat. A tam jsme našli pana ředitele – a to je nesmrtelná vzpomínka – jak seděl ve výklenku svého stolu skrčený na zemi. Schovával se pod svým vlastním psacím stolem,“ vzpomíná Věra. Ráno se odešla domů vyspat. Když se pak chtěla vrátit do rádia, dostala zprávu, že má jít do bývalého kina Skaut, dnešního divadla Minor ve Vodičkově ulici. Tam se sešla s kolegy Čestmírem Suchým a Karlem Hrabalem a vytvořili ilegální vysílací studio. Stejně jako oni vysílalo z utajených míst po celé Praze několik dalších skupin.

„Hlásili jsme zprávy z úřadů a oficiálních zdrojů, ale také odsouzení okupace a podporu pro Dubčeka od různých pracovních kolektivů a organizační informace, co se kdy a kde bude dít,“ popisuje Věra s tím, že celé vysílání z kina mělo dosti absurdní nádech, neboť všude kolem stály kulisy jakési televizní pohádky. S ostatními náhradními studii si předávali vysílací štafetu šest dní, až do defenzivního projevu Alexandra Dubčeka, kdy se všichni mohli vrátit do hlavní budovy rozhlasu.

Návrat k normálním podmínkám ale po několika měsících vystřídala plíživá normalizace. „Byl velkej smutek a taky bylo hned jasný, že jsme provinilci,“ vzpomíná na tu dobu Věra Heroldová-Šťovíčková. Začaly prověrky, vylučování z KSČ a výpovědi pro ztrátu důvěry. Na Věru došlo s novým vedením rozhlasu v květnu 1969. „Vůbec nevím proč, ale vzala jsem ze stolu hrnek od kafe a s ním v ruce odcházela mezi kolegy stojícími na chodbě,“ vzpomíná na poslední chvíle v rozhlase legendární zpravodajka.

Skladnice s kyselinou sírovou

„V duchu jsem si říkala, no bože, tak budu dělat něco jinýho,“ vzpomíná Věra na to, jak se snažila nedělat si z vyhazovu těžkou hlavu. Ukázalo se ale, že sehnat nové místo nebude tak snadné. Chvíli pracovala v trafice, než jí ale některý uvědomělý soudruh udal, že svou známou tváří na veřejnosti údajně provokuje. Krátce poté se dostala také do Náprstkova muzea, kde měla na starosti třídění fotografické sbírky a kde se seznámila s tehdejším ředitelem muzea Erichem Heroldem. Nejprve je spojoval zájem o Afriku, později se sblížili i osobně a stali se z nich manželé.

Ani práce v muzeu ale neunikla pozornosti soudruhů a Věra musela opět odejít. Na radu Petra Pitharta se nechala zaměstnat v ústředních skladech, které zásobovaly hlavní město všemožným materiálem. Distribuovala kyselinu sírovou do čistíren a prádelen, Petr Pithart měl na starosti sortiment železa. V pracovní době měli zákaz se v podniku potkávat, tak se scházeli v nedaleké restauraci U Zlaté štiky. V Ústředních skladech pracovala Věra až do důchodu, ale díky přátelům nakonec ani v době normalizace nemusel její talent pro psaní a cizí jazyky přijít vniveč.

Zlatá ratolest jako manželská radost

„Někteří kolegové ke mě chovali sympatie, ale obava z pomsty bolševika byla větší. Odvahu podat mi pomocnou ruku měla velmi charakterní dr. Eva Kondrysová z nakladatelství Odeon, která mi nabídla možnost překládat,“ vypráví paní Věra, která v překladatelství našla novou profesní vášeň. Jako první její překlad vyšla v roce 1971 detektivní povídka G. Simenona Přízraky kloboučníkovy. Následovala pak celá řada překladů beletrie zejména z francouzštiny a angličtiny. Jeden z nejdůležitějších překladů, na nichž pracovala s manželem, byla Zlatá ratolest Jamese Frazera, která vyšla v jejich českém překladu roce 1977. Věra vzpomíná, jak nad knihou strávili s manželem krásný tvůrčí společný čas. Oficiálně však byla pod překladem podepsána přítelkyně Libuše Boháčková.

Laskavá ruka Páně

„Nikdy jsem si neuměla představit, že budu chodit po jiných chodbách než rozhlasových. Milovala jsem to a sama bych nikdy neměla v plánu rozhlas opustit. Byla to ale laskává ruka Páně, která mě právě v té době svedla dohromady s mým mužem, takže jsem po tom rozhlasu vlastně ani nestihla plakat.“

Erich Herold zemřel v roce 1988 a smutek z jeho odchodu zastínil všechny politické a společenské události té doby. Ačkoli byla paní Věra v kontaktu s disentem a patřila k signatářům Charty 77, listopad roku 1989 ji citově minul. Odmítla návrat do rozhlasu a dále se věnovala překladům, jichž nakonec zpracovala přes 120.

Věra Šťovíčková-Heroldová zemřela 31. října 2015 ve věku 85 let.

Z nového čísla Otroci ideologických balíčků. Ztráta schopnosti vybočit ze svého davu a svobodně myslet

Echo týdne: Kluzký svah, třetí poločas a pracovní úraz ● Esej: Koněv v San Franciscu ● Svět: Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace ● Civilizace: Jak dobře vydělávat on-line ● Recenze: Ke hvězdám raději mlčky

Všude hledám Tolkiena Varování politologa Patricka Deneena
Mučení, které jen tak neskončí Václav Marhoul a jeho adaptace knihy Nabarvené ptáče

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.