Jak umíral Josefův otec

KOMENTÁŘ

Jak umíral Josefův otec
A protože Chuchma fotografovat umí, jeho snímky přesahují pouhou dokumentárnost, která by byla navíc morbidní, ale jsou to „plátna“ z konce života, portréty stáří a zániku, který je neúprosný, tragický a neodvratný, píše JIří Peňás. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě…

Josef Chuchma vystavuje v pražské Leica Gallery ve Školské ulici fotografie z posledních let života svých rodičů, tedy přesněji svého otce, protože maminka (zemřela v roce 2006) se fotit nechtěla: fotografie je tam jen jedna, navíc se zakrytou tváří. Hlavním objektem je ovdovělý a stárnoucí a pak už i odcházející pan Chuchma starší.

 

To byla postava, kterou v Praze před dvaceti třiceti lety znal aspoň od vidění možná každý návštěvník především fotografických výstav. Jeho velká lysá hlava byla ozdobou vernisáží, jeho zdravice psané velkým kaligrafickým písmem zdobily úvodní listy galerijních knih, byl to prostě fanoušek a zapálenec fotografie a umění vůbec v nejlepším slova smyslu. Pracoval přitom v ČKD, tedy jakoby prostý člověk, ale s obrovskou vášní pro kulturu a samozřejmě především fotografii. To přešlo na syna Josefa, který ovšem již z amaterismu přešel do profesionálního, odborného a intelektuálního „módu“, což možná, jak naznačuje v textech k fotografiím, mohlo vést k jistému odcizení. Vazby přesto zůstávaly pevné a zdá se, že se s přibývajícími léty mohly zesilovat a prohlubovat.

Josef mladší se o otce staral, navštěvoval ho – a fotil. Nejdříve u otce doma, v bytě na Spořilově, pak, poslední rok v seniorském útulku, když byl otec už odkázán na lůžko. Postupně tady vznikala série fotografií, které dokumentovaly otcovo „odcházení“, byť to není vlastně přesné slovo, neboť většina „od-chodů“ se odehrává v nehybnosti a vleže. A protože Chuchma fotografovat umí, jeho snímky přesahují pouhou dokumentárnost, která by byla navíc morbidní, ale jsou to „plátna“ z konce života, portréty stáří a zániku, který je neúprosný, tragický a neodvratný.