Ve stínu bezlisté lípy v Litni

FOTOBLOG

Ve stínu bezlisté lípy v Litni
Mohutnost novorenesanční hrobky rodiny Daubků/Doubků naznačuje, že Liteň nebyla jen tak obyčejnou vesnicí. Přítomnost Svatopluka Čecha na návsi také není náhodná. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Odsun z Gazy jako odsun ze Sudet?

KOMENTÁŘ

O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou. ...

00:01

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora.

To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých. Lípa je z jakýchsi dobrých důvodů český národní strom, což lze vysvětlit tím, že má měkké dřevo, listy ve tvaru srdce a v době květenství vydává lepkavou šťávu, tedy je to takový ženský strom ženského národa. Ve skutečnosti jde o plod dendrologické rivality s německým dubem, která se vedla v 19. století, jež milovalo takové symboly – a rozumělo jim.

 

Tedy, ony i tady na tom plácku rostou jiné stromy, ale ta liteňská lípa tu má roli literární, nebo přímo kultovní povahy: i když už po ní zbyl hlavně název zdejší hospody, která se jmenuje jako Čechova básnická sbírka – Ve stínu lípy. Bohužel už to není ta stará venkovská hospoda, jak jsem ji ještě zažil před takovými patnácti lety. Je banálně „modernizovaná“, to znamená zbavená patiny a otlučené útulnosti, k nimž patřila jistá zaplivanost a hajzlíky páchnoucí po moči starců, nikoli po hygienických sajrajtech do klozetu. Ale tuhle idylu vzala doba, její ztráta vždycky nejvíc vyvstane, když už je pryč a nelze ji vzkřísit. Jako už nikdy nebude vzkříšeno literární dílo Svatopluka Čecha (snad s výjimkou Matěje Broučka, jehož výlet do XV. století je vtipná šovinistická agitka), jehož socha sedí právě na místě, kde prý stála ta pravá původní stoletá lípa, u níž se jako u totemu odehrával vesnický duchovní život, neboť to odtud bylo stejně daleko do kostela jako do hospody, jen ten hřbitov je kousek stranou.

Sochu Svatopluka Čecha, jenž tam sedí v pozici odpočívajícího kmeta, lze pak považovat za dovršení pračeskosti tohoto místa. Důvod jeho výskytu je ten, že Svatopluk Čech v Litni prožil tři roky, když mu bylo mezi sedmi a deseti léty: v letech 1853 až 1856 tady chodil do školy: jeho otec tu měl místo správce na statku u rodiny Doubků (či Daubků, jak se dřív psali), k nimž se ještě dostaneme. Ale stačilo to tady na něj asi udělat dojem, takže když po letech sepisoval veršovanou idylu Ve stínu lípy (poprvé vyšla roku 1879), ze které zbyl v povědomí asi jen ten název, myslel možná na tu lípu, na jejímž kamenném pařezu nyní zkameněle sedí a cosi, ve stínu lípy, škrábe do kvádru: nejspíš Ve stínu lípy. Literární historik a pedant by nás ještě poučil, že spolu s Litní si na inspirační zdroj může činit nárok také rodný Ostředek u Benešova nebo Vrané u Slaného, kam se Čechovi přestěhovali posléze a kde Svatopluk šel do puberty, ale pravděpodobné bude, že tento bestseller našich prapředků je mixem všech možných návsí s lípou, kterých byly na českém venkově mraky a pod nimiž se tvořilo jakési české politicko-kulturní vědomí, ať už v dobrém, či zlém.

A je také docela pravděpodobné, že dnes už to zkusí číst jen podivín, což jsou ovšem nejlepší čtenáři. Nejspíš ale i ten má potíž dostat se dál než přes pěkný tklivý úvod „Jak vlny osením po tobě hrají / mé vzpomínky a touhy, rodný kraji“, v němž smutný básník v odcizeném městě, v té „hluché vřavě požitků a muk“ myslí na venkov, kde jako „hejno křepelek tu vzlétá pro mne z každičké brázdy upomínek dav“. Nejspíš toho čtení nechá, čímž přijde o bizarní úseky, třeba o historku o vojákovi, kterému při bitvě svěří jeho umírající velitel závěť, voják si ji strčí do boty, vtom přiletí dělová koule, nohu mu utrhne, voják je odnesen na obvaziště, pak se vzpamatuje, vzpomene si na nohu – a vydá se ji na bojiště, kde stále probíhá bitva, hledat. Nohu najde i se závětí, za což je vyznamenán, a má pak po zbytek života o čem vyprávět – pod lípou. Dobré, že.