A na konci je Kunderova… nesmrtelnost

KOMENTÁŘ

A na konci je Kunderova… nesmrtelnost
Kunderův Žert byl opravdu románem, kterému skládali hold největší esejisti a kritici ve velkých rubrikách světových žurnálů. Foto: Profimedia.cz
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara, Příliš hlučnou samotu a Obsluhoval jsem anglického krále.“

 

Byla to samozřejmě nekrologová nadsázka a vlídné gesto vůči autorovi, který byl do jisté míry Kunderovým protikladem, ale ne konkurentem. Oba psali úplně jinak a oba vycházeli z úplně jiného prostředí, jinak i vnímali a popisovali svět, povahou, stylem života i každou větou byli vlastně úplně odlišní a jiní – a přitom oba byli velcí a jedineční a nemuseli si nijak překážet. Člověk mohl mít rád Hrabala i Kunderu, respektovat jejich um a umění, mohl právě v jejich protikladnosti oceňovat rozmanitost světa a jazyka a různé podoby člověka – či chcete-li bytí. Česká kultura v nich měla své světové autory, měla v nich svou jistotu, že velká literatura vzniká i tady, právě v té jinak poměrně nevýznamné zemi. A nebyla to iluze a sebeklam: Kunderův Žert byl opravdu románem, kterému skládali hold největší esejisti a kritici ve velkých rubrikách světových žurnálů, slavný Louis Aragon o něm napsal, že je to přelomový román, a když pak Kundera vydal už v exilu Nesnesitelnou lehkost bytí, byl to globální bestseller, ale nikoli toho typu jako Dan Brown nebo Padesát odstínů šedi či podobně, ale opravdu kniha, která se okamžitě zařadila do kánonu moderního románu a už v něm zůstane. Dalo by se říct, že jsou jenom tři opravdu velké poválečné globální romány: Sto roků samoty Garcíi Márqueze, Jméno růže Umberta Eca a pak Nesnesitelná lehkost bytí.

Zůstaňme ale ještě u toho citátu, který se na první pohled opravdu může zdát přehnaný. Copak si přejeme, aby byla zapomenuta ruská intervence nebo normalizace a zůstaly v paměti jen nějaké knihy? Takhle to Kundera určitě nemyslel. Pro něj jako spisovatele byla důležitá víra, že z politických nebo ekonomických dějin, které jsou často plné katastrof, vyčnívají díla lidského ducha. A ten duch je tím, co ty katastrofy přesáhne a překoná. Tím, že je transformuje a podá o nich svědectví. A literatura je tím úžasným nástrojem, který je dán do ruky talentovanému jedinci, aby z toho udělal dílo pro jiné lidi, pro čtenáře. Tak jako Hašek udělal z hrůzy první světové války Dobrého vojáka Švejka, jako Škvorecký popsal konec té druhé války ve Zbabělcích, jako Vaculík rozpad starého světa v Sekyře nebo jako Kundera ironizoval velký pochod pokroku v Žertu nebo v románu Život je jinde. To byla velká literatura dvacátého století. Česká a klidně i světová.

Samozřejmě že víme, že velká doba literatury pravděpodobně odchází a místo ní nastupuje cosi, co Kundera sledoval ve svých románech a esejích ve druhé polovině svého života s čím dál větší lítostí, možná i pohrdáním. Mizení krásy, mizení smyslu, mizení citu pro pomalost a bezvýznamnost, jemnost sdělení a ironie, zapomínání na kořeny a proměna všeho v účel a funkci, které vládnou a kterou určují mediální mágové…

To Kundera vnímal jako stav světa, ve kterém uvíznul a z jehož konce hleděl na dlouhou cestu za sebou. Prý už byla v posledních letech hodně zastřená, ale nepochybně se tam rýsovala… nesmrtelnost. Dokud bude existovat literatura, má ji jistou.

×

Podobné články