Kdo ochočí zlověstnou berušku? Rozjímání nad dějinným objevem

Můj praděd Josef Kohout, sedlák v Německém a nyní Havlíčkově Brodě, byl v poslední z bezpočtu generací, které si po staletí předávaly čtvero živlů – zemi, vodu, oheň a vzduch – spolu s koněm, krávou, kozou a stále zdatnějším pluhem.

Můj děd Kohout Jan, šéfinženýr Lárišových dolů v Karviné, jenž s první partou sfáral do hlubin po výbuších, zůstavivších na tři sta vdov a tisíc sirotů, jak to skvěle popsala paní Lednická v románu Šikmý kostel, si užil civilizačního ohňostroje tří vzpěračů – páry, plynu a elektřiny.

Můj otec Otomar si vychutnával zrození aviatiky a filmu, jeho syn Pavlík, takže já, se stal vrstevníkem rozhlasu i televize a svědkem smrtící síly atomu, můj syn Ondřej zažil příval počítačů, moji vnuci Mikuláš, Lukáš, Petr a Vincenc dorostli z plenek na Sítě a mé pravnučky Bela a Mila jsou rodnými sestrami tajemné Neznámé, o níž bude řeč dál.

Během pěti pokolení byl od základů změněn svět! Až potud je to óda na lidstvo, které dle Jana Nerudy, „nezná odpočinu“ a může si hrdě zapět: „My přijdem blíž, my přijdem blíž / my svatů dožijeme / my bijem o mříž, ducha lvi / a my ji rozbijeme!“ Avšak…

Před týdnem se mi pochlubila nejmladší dcera Jolana, překlenující mé rostoucí zpoždění za vývojem lidstva, čerstvým výdobytkem, prý nějakou „umělou inteligencí“. Zeptej se jí na cokoli! vybídla mě. S pohledem na zarámovaný portrét řekl jsem tedy do jejího chytrofónu: „Pověz mi, Neznámá, co nebo kdo je Jelena Mašínová.“ Ihned mi z přístroje přečetla text: Spisovatelka, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, pracovala v Československém rozhlase a napsala… Ne! přerušil jsem to, řekni jí, že tvrdí nesmysly, a vysvětlil proč. Vyřídila to a pravila: Ptej se znova! Poslechl jsem a vzápětí mi bylo tlumočeno: Opravuji nesprávný údaj, vystudovala Filmovou akademii múzických umění a v rozhlase nikdy nepracovala, ale napsala rozhlasové hry Ádaeda, Smrt motýlů a Z tajného deníku princezny Anny.

Byl jsem ohromen, avšak i vyděšen. Ty dva pocity ve mně sílily, když jsem si z mně dostupného zdroje zjišťoval, co je ta Neznámá za ptáka; pomohla mi kmotra neznalců Wiki: „Umělá inteligence (AI) je nová technologie, projevovaná stroji, zejména počítači, kupř. k zpracování psaného textu či mluveného jazyka, která má velký potenciál zlepšit život jednotlivců i celé společnosti díky schopnosti napodobovat lidské dovednosti a činnosti.“

Rozhodl jsem vystřelit od boku otázku, která mi kdysi utkvěla v paměti, ale nikdy jsem ji nepoložil: Pověz mi, kolik vlastně bylo československých umělců, kteří svým podpisem odsoudili své kolegy za podpis Charty 77, aniž by její znění znali? I teď přišla odpověď střelhbitě: Podle zprávy tehdejšího předsedy Svazu čs. spisovatelů Kozáka to bylo 76 nositelek a nositelé titulu Národní umělec, 360 umělců zvaných Zasloužilí a přes 7000 umělců bez titulu. Jenomže na to jsem nepotřeboval AI, stačila by mi ta Wikipedie. Proto jsem vyslal salvu tvrzení, k jejichž zodpovězení bylo nutné přemýšlet. A položil jsem je sugestivně: Jan Neruda nebyl český spisovatel, protože psal německy! Božena Němcová by při svém životopisu byla v naší současnosti jistě patronkou leseb, gayů a transvestitů! T. G. Masaryk by byl podle nejnovějších poznatků historiků, hodnotících jeho styky, agentem carského Ruska.

Vmžiku přišly odpovědi: Nikoli, Jan Neruda byl spisovatel český, neboť němčina nebyla v jeho době jazykem identifikujícím nacionalitu, nýbrž obecnou řečí vzdělanců. Nikoli, za dob Boženy Němcové nebyla sexualita společenským ani politickým tématem. Soudě však podle jejího života a díla, dávala by i dnes přednost citu před tradicí. Nikoli, Tomáš Garrigue Masaryk zasvětil život vyproštění Čechů a Slováků z habsburského područí, všechny jeho styky měly diplomatický charakter a nesloužily zájmu cizích mocností, tvrzení je plodem módní investigativy! Chybělo snad jen slovo howgh.

Ta přímo člověčí soudnost budí nadšení, avšak začíná vzbuzovat podezření. Každý líc má svůj rub. Co je na odvrácené straně té geniality ex machina – ze stroje? Namáhám svou představivost: Jako jsem opravil nepravdivé životní curriculum své ženy Jeleny, mohu paní Neznámé vštípit do paměti i lži! A co hůř, nebýt obyčejným spisákem, ale třeba ministrem vnitra, co kdybych jí dejme tomu uložil, aby v mém mobilu vylovila nejužívanější slova a vypátrala, s kým se stýkám a co mám za lubem? Anebo co by mě mohlo kompromitovat, kdybych se třeba chtěl stát hlavou státu? A otázky se valí dál: Kdo je té Neznámé Páníček? A kdo je Páníčkův Pán? A co když je vládce té schopnosti všehoschopný? Právě při té dovednosti napodobovat lidské schopnosti a činnosti má spíš velký potenciál život jednotlivců i celé společnosti smrtelně ohrozit. Vždyť lidé jsou dávno schopni sobě zničit celou planetu – a příslušné zbraně jsou už v činnosti.

Můj DPH, dar přidané hodnoty – dlouhého života, mi předložil řadu situací budících strach. Jelikož jsem je musel přežít, nazval jsem si jejich aktéry tak, aby byli trochu směšní. Strana a Vláda se staly Stáňou a Vláďou, Husák byl zruštěn na Gušaka, Brežněv zčeštěn na Břízu a z estébáků se stali papadoci podle „řezníka“ z Haiti Duvaliera, jehož nám tehdy přiblížil román Grahama Greena Náš člověk v Havaně.

Tu Neznámou, co tu bloudí jako Zubatá s kosou, složenou v červených kufřících hlavounů jaderných velmocí, jsem se rozhodl vybavit něžným jménem Beruška. To ve víře, že ji včas zkrotí věda, která tu Bestii porodila…