„Je to jako živá voda“. Špičková dětská pneumoložka z Motola a její unikátní operace

Mluví jasně a stručně, vyhýbá se přílišným emocím i detailním příběhům. Špičková dětská pneumoložka Tereza Doušová z Pediatrické kliniky v Motole je ošetřující lékařkou malých pacientů z celé republiky. Stará se o děti s vrozenými i získanými vadami či nemocemi plic, průdušek a průdušnice, které často vyžadují podporu dýchání přístrojem. Právě jejímu patnáctiletému pacientovi transplantoval tým motolských lékařů 1. června 2024 srdce a plíce najednou. Stalo se tak u dětského pacienta historicky poprvé v České republice; operace byla úspěšná.

„Úchvatný počin motolské nemocnice“, jak o operaci vašeho dospívajícího pacienta psala česká média, byl proveden na Den dětí. Byla to náhoda?

Je důležité říct, že transplantace srdce a plic najednou se po celém světě provádí jen výjimečně, tím spíš u dítěte. Jde o velmi specifické diagnózy, v tomto případě to byla primární plicní hypertenze, tedy onemocnění plicních cév, které dlouhodobě vedlo k selhávání srdce. Takové srdce významně zvětšuje svou velikost, proto bylo evidentní, že samotné plíce by se do pacientova hrudníku obtížně vešly. Současně jsme v týmu vyhodnotili, že pokud budeme transplantovat pouze plíce, selhávající srdce se už ze své špatné funkce nevzpamatuje, a nebude tedy dobře fungovat. Proto bylo nutné transplantovat oba orgány najednou. Datum vyšlo náhodně, i když na hezký den, ale především z potřeb pacienta: čekali jsme na dárce, který může poskytnout oba orgány.

Kombinovaná metoda transplantace srdce a plic současně se v Česku používá od roku 2014, dodnes byla provedena u osmi dospělých pacientů. V čem je tato operace odlišná u dítěte?

Je nutné mít k dispozici velmi zkušený chirurgický a anesteziologický tým, který je schopen takový výkon provést. Orgány musejí mít určité velikostní parametry. Když to hodně zjednoduším, je důležité, aby se plíce dárce vešly do hrudníku příjemce – a musejí mít samozřejmě také stejnou krevní skupinu. Pro tým srdcařů je důležitá váha dětského pacienta a velikost srdce. Věk dárce orgánů se řeší do určité míry, je tam poměrně velká benevolence, obecně se snažíme vybírat mladé dárce. Byli jsme však už v situaci, kdy jsme na dárce čekali dlouho a obávali se o pacientův život. Někdy je třeba jednat rychle: jakmile se tedy objeví orgán, byť od staršího člověka, dítě ho dostane. V jiném případě bylo dokonce nutné plíce zmenšit, upravit do potřebné velikosti.

Zmenšit plíce?

To je možné tak, že se odstraní horní laloky původních plic a pacient dostane jen ty dolní. Obecně je ale dětských pacientů, kteří vzhledem k svému věku a velikosti potřebují malé orgány, naštěstí poměrně málo. Je výsadou jen několika center na světě, v USA, Německu a ve Velké Británii, že se tam výkony provádějí už v kojeneckém věku. V takových případech dominují velmi vzácné vrozené nemoci plic.

Jste mimo jiné místopředsedkyní Klubu cystické fibrózy, organizace pacientů a jejich rodin s touto diagnózou. Této závažné, geneticky podmíněné nemoci dýchacího ústrojí se hodně věnujete, proč?

V organizaci jsem začala pracovat v době, kdy byl průběh nemoci opravdu těžce depresivní, dětští pacienti se s velkými komplikacemi dožívali mladšího dospělého věku a jedinou léčebnou možností byla transplantace plic. Díky nové léčbě je teď situace pro většinu z nich mnohem optimističtější, je tudíž docela radostné se na tu změnu dívat. Je to obrovský průlom. Nová léčba je důvodem, proč v příčinách vedoucích k transplantaci plic u dětí začaly dominovat jiné nemoci. Od roku 2014, co v motolském transplantačním programu pracuji, máme za sebou 21 transplantací plic u dětí ve věku od 9 do 19 let. Ta z 1. června, jak víte, byla unikátní právě spojením bloku obou orgánů.

Jste s pacienty, o které se často staráte dlouhodobě, v kontaktu i poté, co vyrostou a vy je předáte do rukou specialistů pro dospělé?

Ano a je to pro mě úplně jako živá voda. Dostávám od nich třeba fotky a pozdravy. Vím, že to bude znít pateticky, ale je mi z toho pokaždé do breku. Starala jsem se třeba o dvě mladé pacientky, které se po transplantaci díky společné zkušenosti velmi skamarádily. Jedna přišla do nemocnice jako v podstatě zdravá, pak nastaly nenadálé komplikace, krizová situace, probudila se už jako transplantovaná. Tehdy jí bylo 18, teď studuje psychologii. Druhá se před transplantací dlouho léčila pro plicní hypertenzi. Když dostanu fotku se zprávou „Paní doktorko, letím poprvé na dovolenou k moři!“, „Paní doktorko, jsem na nejvyšší hoře Rakouska Grossglockner a mám normální saturaci!“, „Paní doktorko, teď jsme společně na výletě a brzy dorazíme na kontrolu do Motola!“, je to taky dojemné, protože obě u nás v nemocnici ležely ve velice špatném stavu, na hranici přežití. To, že se díky úsilí mnoha lidí i svých rodin uzdravily, se mi zdá téměř jako zázrak.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten si můžete objednat ZDE.