„Nebinárním lidem jako lékařka neumím pomoci, nejsou doporučené postupy“

Autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková vyzpovídala přední českou psychiatričku a sexuoložku Hanu Fifkovou. V knize Budeme, kým jsme? se bavily i o problematice nebinárních lidí.

Pochopila jsem, že vy sama nebinaritu jako lékařka neřešíte. Ale existují kolegové, kteří o tyto klienty pečují. Asi víte, jak se v těchto případech postupuje. Proč ti pacienti sexuologa vůbec vyhledají?

O nebinární lidi se skutečně nechci a neumím starat. Z lékařského hlediska se nejedná o exaktně definovaný stav. Nemáme žádné doporučené postupy, o které by bylo možné se opřít. Jestli tomu správně rozumím, ti lidé, kteří přicházejí, mívají nejrůznější požadavky, jako například nízkodávkový testosteron nebo nejrůznější chirurgické zákroky.

Takže z biologického hlediska se jedná převážně o biologické dívky, které chtějí „neutralizovat“ femininní vzhled, nebo naopak o biologické chlapce, kteří nechtějí působit mužně. Cílem je mezistav.

Ano, takto to chápu, převážně se sice jedná o dívky, ale i chlapci mohou vyjádřit tuto potřebu.

Z toho, co jsme si již řekly, jsem pochopila, že je medicínsky riskantní zatěžovat testosteronem vaječníky, zvláště u dívek, které se ještě vyvíjejí.

Jednoznačně. Od aktivistů jsem dostala nálepku, že mám snad něco proti nebinárním lidem. To je nesmysl. Je rozdíl odmítat na lékařské rovině nebinaritu, tedy tvrdit, že lékař nemá k nebinaritě co říct, a přesměrovat klienta k psychologovi, a mít něco proti těm lidem. Já proti těmto lidem nic nemám, ale jako lékařka jim s dobrým svědomím pomoct neumím. Neznamená to, že se tímto problémem vůbec nezabývám. Snažím se tomu porozumět. Nedávno jsem se několika kazuistikami týkajícími se nebinárních lidí zabývala.

Jak s těmi kazuistikami pracujete? Co z nich chcete vyčíst?

Zajímalo mě, jak se nebinární identita utvářela a jak se projevuje. Zaujala mě třeba jedna kazuistika, v níž osoba, která se považuje za transfemininního nebinárního člověka, poznamenává, že chce být, teď cituji, „nefiltrovaně sama sebou“, že není ani mužem, ani ženou. Dodává, že „nikdo o ní nebude rozhodovat, ani stát, ani společnost, ani lékař“. Hovoří o „nátlaku okolí, o až zběsilé touze druhých někoho někam řadit“. Tranzici chápe jako hledání svého „nejlepšího já, které není zatížené společností“.

Proč se obrací na lékaře?

Má za to, že i nebinární lidé potřebují hormonální terapii. Vyjadřuje nespokojenost s tím, že je v Česku péče o nebinární lidi omezená. Lékaře vyzývá, aby docházeli na komunitní akce trans a nebinárních lidí.

Kdykoli jsem narazila na nějaké sebepopisy nebinárních lidí v médiích, budily ve mně dojem spíše politického stanoviska. To, co zmiňujete vy, nezní jinak. Obrat, který jste zmínila — být nefiltrovaně sám sebou —, je působivý. Ale nevím, proč tuto touhu medikalizovat, tím spíše, když od dané osoby zaznívá, že nechce být určována lékařem.

Ty kazuistiky se velmi často čtou jako deklarace. Marně se pídím po tom, jestli někdo popsal vývoje dané identity a potřeby tohoto člověka. Ale to je obecný rys, který se s touto tematikou pojí. Když se podívám do nejnovějších standardů WPATH pro trans lidi, setkám se zde s tezemi o nebinaritě, které jsou opravdu spíše politické než lékařské. Nevím, co si s tím mají lékaři počít. Obecně se snažím lidi, kteří ke mně přijdou, motivovat, aby zvážili psychoterapii a ujasnili si, kým jsou a zda jím jsou definitivně. Už proto, že za těmito nálepkami se skrývá někdy obyčejné tápání nebo postoj ke společnosti, potřeba se vymezit a tak podobně.

Ukázka je z knihy Budeme, kým jsme? Koupit si ji můžete zde.