Velký solitér Viktor Šlajchrt

Jméno Viktora Šlajchrta se pod články, recenzemi a esejemi začalo v kulturních přílohách novin objevovat začátkem devadesátých let. Byl jsem tehdy začátečník v podobném oboru a vzpomínám si, s jakým zájmem jsem ty texty četl, ale zároveň jaký jsem při tom pociťoval respekt, ba jisté zahanbení. Tak tohle bych neuměl, říkal jsem si, takhle pěkně a přitom do hloubky, erudovaně a vždy s jistým decentním vtipem spojeným s elegancí bych to nenapsal. Kdo je ten Viktor Šlajchrt, kde se to naučil, co předtím dělal, kde se vzal takový hotový autor?

Pak jsem ho poznal. Několik let jsme sdíleli stejnou redakční místnost, kterou v těch ještě svobodných a těla huntujících dobách Viktor svědomitě zadýmovával. Jednalo se o časopis Respekt, který byl tehdy dost jiný časopis než je nyní. Ony pocity respektu (nomen omen), které jsem tehdy na začátku míval, mě nikdy úplně neopustily.

Poznal jsem, že Viktorova zralost se nevzala po převratu v roce ’89 jen tak zničehonic, že za sebou měl školy života, které v něm daly vzniknout osobitému a charakteristickému vidění světa, a také společnosti, ve které zaujal místo solitérské, poněkud samotářské, které přitom bylo plné přátel, veselosti a hovorů.

Dozvídal jsem se, že vinou rodinného původu (dědeček byl legionář, babička z rodiny polských vyhnanců na Sibiři) mu bylo odepřeno studovat v Praze, že po regionální škole nastoupil jako učitel v krušnohorských Vejprtech, že tam s manželkou vychovával dcery, maloval, psal básně, snažil se žít plně navzdory poměrům. Po návratu do Prahy uklízel nějakou dobu metro, pak našel koncem 80. let místo v nakladatelství Odeon, kde měl na starosti distribuci knih.

Knihy se, vedle těch nešťastných cigaret, se staly Viktorovým osudem, málokdo jich přečetl tolik jako on, přičemž on byl poslední, kdo by to dával okázale najevo. Okázalost byla ostatně tím posledním, co by si kdo mohl s Viktorem spojoval. Neokázalé byly i jeho texty, které léta psával každý den do Neviditelného psa a které vypadají jako ty nejpřirozenější a nejlehčeji napsané zápisky, které by třeba zvládl každý. To je však velký omyl, neboť lehkost a elegance, s níž Viktor píše i o nejsložitějších věcech, byla v této humpolácké zemi vždy podceňována a přehlížena. Já jsem však přesvědčen, že jednou se bude o Viktorovi psát jako o velkém píšícím solitérovi. A až se bude hledat originální obraz doby, nalezen bude v něm.

Viktor Šlajchrt zemřel včera ve věku sedmdesáti tří let.