Co plyne ze srpna? Dávat pozor a zavírat vrátka

KOMENTÁŘ

Co plyne ze srpna? Dávat pozor a zavírat vrátka
Pokud si má dětská, tříletá duše vzpomíná, tak můj prostějovský děda, který se vrátil z procházky po městě, oznámil babičce: „tož ti Rusáci só už tady“... Foto: FOTO: Wikimedia Commons/ The Central Intelligence Agency

1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Především na východě vypukla válka, jeden národ, který se tehdy okupace účastnil, napadl druhý národ, který se jí účastnil také. Ironií je, že Brežněv, stejně jako Grečko nebo Podgornyj, by dnes byli občané Ukrajiny, jenže to je příklad tzv. faktoidu, tedy idiotského faktu, faktu, který je sice pravdivý, ale nic neznamená, spíš naopak. Už tehdy bylo jasné, kdo za to může.

Pokud si má dětská, tříletá duše vzpomíná, tak můj prostějovský děda, který se vrátil z procházky po městě, oznámil babičce: „Tož ti Rusáci só už tady“, aniž by musel u toho provádět složité rozlišování. Valili se od Olomóca, směrem z Polska, kde zůstali od války. Jistě tam bylo také dost Asiatů… Možná i nějaký Mordvin, Baškirec nebo i Čečenec by se našel. Byla to prostě internacionála širokého rozptylu. Ale vedli ji Rusáci, což byla nejpočetnější a nejaktivnější etnická odrůda bolševického plemene, do kterého se měly všechny postižené národy rozpustit.

 

Brežněvova doktrína, podle níž intervence proběhla, byla forma imperiální nadvlády málo vyspělého ruského samoděržaví (i když v nějakých vybraných oblastech vynikali, například v baletu a ve vývoji raketových motorů) nad vyspělejšími podmaněnými národy, které měly tu smůlu, že se dostaly na dosah jeho nahajky. Mimochodem, ví se ještě, co to pěkné slovo nagajka znamená? Krátký bič s kovem na konci. Kozáci jej používali na krocení koní. Měli to od Mongolů.

Do téhle ruské věci byly tehdy ostatní národy zataženy, což neznamená, že se mezi nimi nevyskytovaly pěkné svině. Agilní v tom byli východní Němci, zdatní našeptávači, kteří si přitom raději na vmašírování do země netroufli. Poláci, aspoň ti lepší, mají dosud trauma, že do toho šli taky: byly doby, kdy patřilo ke slušnosti, že se za to dojemně člověku omlouvali. Vzápětí ale dodali, že oni by se bránili, oni by na čolky (czołg je tank) šli třeba se zápalnými lahvemi. Sám jsem ty hovory zažil. To samé prý říkal i Fidel Castro, který údajně několik dní čekal, co budou Češi dělat, a když viděl, že hlavně píšou po ulicích, tak nad nimi zlomil hůl a podpořil Brežněva. Ale věřte mu. Uznání si zaslouží Rumuni, i když tady šlo asi o to, že Ceaușescu už hrál svou vlastní hru.

Jestli jsme se měli tehdy bránit, je ovšem velmi hypotetická, ba absurdní otázka. Jak jsme se mohli bránit někomu, kdo měl bránit nás? A komu jsme se dobrovolně před nedávnem vydali. Otázku bránění jsme si vyřešili už v roce 1938, kdy jsme se na bránění docela připravovali, a pak jsme zjistili, že to nejde, že takový stát, kde vám najednou vypoví oddanost polovina obyvatelstva i spojenci, se bránit nedá. Zopakovalo se vlastně v mnohem horší podobě, co jsme my, tedy myslím Čechy, sami provedli dvacet let předtím vlastní monarchii. Jenže místo hodného císaře Karla tady byl lidožrout Adolf. Nejen Němci, ale i Poláci a Maďaři si nás pak rozebrali jako stavebnici. V obou případech si mysleli, že právem: do Těšínska jsme si napochodovali, když byla sotva zrozená Rzeczpospolita v úzkých a měla Moskaly u Varšavy, a co se týče Felvidéku, škoda mluvit. Teď vzbudil rozhořčení článek v orbánovském tisku, že když Maďaři intervenovali v srpnu 68 na jižní Slovensko, tak vlastně osvobozovali vlastní lidi a území. No, těžko se s tím tady smiřujeme a Slováky to vyloženě rozzuří, ale vlastně je to pravda. Chtěl bych nás vidět, jestli bychom, být v maďarské kůži, říkali něco jiného.

Ale s tou obranou je to těžké. Právě srpen 68 je příklad, že se někdy nedá asi dělat nic jiného než se ze zoufalství třeba i rozbrečet. Ale pak hned se má začít dělat něco jiného. Třeba se připravovat na to, až dělat něco jiného zase půjde. Takových lidí v téhle zemi bohužel moc nebylo, ale tím víc by se jich mělo vážit. Bez nich by se sice možná taky nějak přežilo, ale bylo to všechno mnohem trapnější. Koneckonců, ví to i současný pan prezident, který to v tomto ohledu nemá vůbec jednoduché.

Většina se do roka spíš dala do dělání, že se nic nestalo a že to tak zůstane na furt. Kupodivu nezůstalo, stal se ten zázrak, že Rusáci načas odtáhli, i když jim to hned začalo být líto. Když se to tak vezme, tak jsme měli v tom roce 89 opravdu velké štěstí, ale zase nelze říct, že se má spoléhat jen na něj.

Na dějinách je totiž nejzajímavější, že odhadnout, jak se budou vyvíjet, lze vždycky, až když se to stane. Což neznamená, že se to stát musí. A spoléhat se na to nedá už vůbec. Jaké poučení proto plyne po pětapadesáti letech z toho srpnového rána? Že je dobré dávat pozor, odkud co přiletí, a zavírat vrátka.

×

Podobné články