Kopni si do svého učitele

KOMENTÁŘ

Kopni si do svého učitele
Školákům skončilo první pololetí, což se do sdíleného prostoru propsalo dalším kolem oblíbené společenské hry „Kopni si do svého učitele“, píše Tereza Viry.. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Slaboši pod pódiem

KOMENTÁŘ

Protivládní a proprezidentská demonstrace v Praze včera byla velká. I kdyby svolavatelem Mikulášem Minářem uváděných 90 tisíc bylo hodně nadsazeno, 600 tisíc ...

00:35

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Školákům skončilo první pololetí, což se do sdíleného prostoru propsalo dalším kolem oblíbené společenské hry „Kopni si do svého učitele“. Nikdy nebylo snazší vylít si frustraci nad výsledky vlastní práce na nesprávném místě. Ve skutečnosti hodnocení českých dětí funguje poměrně dobře, kritéria jsou srozumitelná a racionální a drtivá většina učitelů je při klasifikaci korektní, ačkoli věřím, že jim to někteří studenti úplně neulehčují. Známky nejsou odměna, není to trest, je to informace.

 

Jenomže učitel dostane zleva zprava, i kdyby známkoval sám Pánbůh nebo AI, k čemuž se to stejně fofrem sune (a pak myslím budeme se slzou v oku vzpomínat na pružnost a flexibilitu kritizovaného „lidského faktoru“.) Debata se posouvá ještě jinam: od toho, jak klasifikovat co nejspravedlivěji nebo třeba vůbec ne, k tomu, jestli se má od žáka vůbec nějaká činnost vyžadovat. A pakliže se žák rozhodne nedělat nic, neboť se mu nic dělat nechce, jestli je za jeho pasivitu a ignoraci odpovědný učitel. To prosazuje třeba dost agresivně vystupující influencerka Štěpánka Cimlová, která dělá vztahům mezi žáky, rodiči a učiteli jednoznačně medvědí službu, ačkoli je určitě přesvědčená o opaku.

Je to třeskutě pitomé, ale taky zcela v souladu s vnímáním jednotlivce jako třísky vláčené sociálními okolnostmi, ubožáka vydaného napospas různým typům třídních (genderových, klimatických, majetkových) bezpráví. Tento typ myšlení si říká moderní, ale vlastně vidí dítě jako prázdnou nádobu bez vlastní vůle, vlastní odpovědnosti a vlastního tahu na branku, do které je nutné vlít látku norimberským trychtýřem či nějakým jiným typem šlahounu. Představuju si škopek, když se jedná o žáka základní školy, a barel, když už se jde k maturitě. To je zároveň i body pozitivní. I když, co se teď ve velkém rozjely ty různé ozempiky, zase všechny bývalé proponentky krásy v každé velikosti hubnou jak o závod. Na co se pak dá v životě spolehnout?!?

V takovém typu myšlení je žák svého druhu něco jako Palestinec. Vždy nevinný, vždy oběť, nenese odpovědnost sám za sebe, ostatní mu ubližují, za nic nemůže už z principu. Rozhoupat ho k činnosti lze pak jedině podlézáním. Jistě: pokud je vzdělání jenom produkt nebo služba a žák si vybírá jejího dodavatele, musejí dodavatelé (školy, učitelé) soutěžit o žákovu přízeň podobně jako mezi sebou soutěží výrobci ponožek nebo rohlíků.

Nedávno jsem shodou okolností zhlédla tiktokovou litanii jedné mladé americké učitelky, kde jsou v adoraci dětské lenosti přece jenom dál. Výcuc je přibližně následující: „Věděla jsem, že to nebude vždycky snadné – ale že budu brečet ještě hodinu po vyučování? Dnešní děti si myslí, že mají nárok na všechno, a bez odměny nehnou ani prstem. Když jim řeknu, nalistujte si stranu deset, zeptají se, co za to dostanou. Někdy nehnou prstem, ani když jim ze svého koupím motivační dárky za 100 dolarů, aby vůbec něco dělaly. Smějí se mi do obličeje a k činnosti je nepřinutí vůbec nic. A tohle je jenom čtvrtá třída. Děsím se toho, až dostanu vyšší ročníky. Snažím se být nesmírně trpělivá a nezvyšovat hlas, ale domů se vracím zlomená úplně každý den.“

Podplácet žáky se českému uchu může zdát přitažené za vlasy, ale je to jen nedostatek fantazie, potažmo zkušeností. Sama jsem zažila německého učitele, jak uplácí („motivuje“) svěřenou mládež k vyřešení několika banálních slovních úloh a zachování relativního klidu na pracovišti. Stálo ho to patnáct eur.

Opačný přístup, než že „vzdělání je něco jako houska na krámě“, nám pravda poněkud extrémním způsobem zosobňuje Pai Mei v Kill Billovi. To je ten poťouchlý kung-fu stařík s rozevlátým vousem, který nutí Umu Thurmanovou vláčet vědra s vodou po nekonečných schodech, a pokud nabyde dojmu, že ho žačka nerespektuje, je ochoten jí na místě vyrazit oko. Thurmanové postava to snáší, protože se od protivného Mistra chce něco naučit. Naprosto nesnesitelným americkým školáčkům by se v tomto modelu uvažování na jejich otázku „Co za to, když začnu něco dělat?“ (americká praktičnost a přímočarost mě nepřestává udivovat) dalo odpovědět: „Že budeš o něco menší ignorant, dutá hlavo.“

×

Podobné články