Evropská unie a Spojené státy: dvě logiky moci

ÚHEL POHLEDU: Historický vzestup Evropy nebyl výsledkem jednoty, ale dlouhodobé fragmentace moci. Jak ukazuje Charles Tilly, evropský úspěch vyrůstal po staletí z principu, který ostře kontrastoval s jinými civilizačními modely. Na rozdíl od monolitických říší, jako byla Osmanská říše či císařská Čína, Evropa netvořila jednotný státní celek s jedním centrem moci, kulturou a jazykem. Od renesance se vyznačovala politickou, kulturní i ekonomickou pluralitou – mozaikou království, knížectví, republik a soupeřících států. Vnitřní konkurence, existence více mocenských a hospodářských center a intelektuální svoboda se staly motorem evropského vzestupu, technologického pokroku a globální dominance. Evropa byla silná právě proto, že nikdo neměl monopol na „správné řešení“.

Současná Evropská unie se jeví jako pravý opak tohoto historicky úspěšného modelu. Projekt založený na volném trhu, svobodě pohybu, subsidiaritě a respektu k rozmanitosti se postupně proměnil v centralizovanou strukturu s ambicí regulovat téměř všechny oblasti života. Nejde o federaci v pravém slova smyslu, ale o koncentraci moci bez federální legitimity a společného evropského lidu. Evropané netvoří jednotné politické společenství, přesto čelí rozhodnutím federální povahy. Klíčovým centrem moci se stala Evropská komise. Disponuje téměř výlučnou legislativní iniciativou, rozsáhlým administrativním aparátem i dohledovými a sankčními nástroji. Demokratická kontrola této moci je slabá a převážně nepřímá. Evropský parlament Komisi sice formálně schvaluje a může ji odvolat, její každodenní výkon moci však systematicky nekontroluje. Evropská rada a Rada EU tuto roli často spíše legitimizují, než aby ji vyvažovaly. Výsledkem je systém, v němž exekutiva za svá rozhodnutí nese omezené politické náklady. O to větší má ambice řídit.

USA: soutěž místo centralizace

Rozdíl v přístupu vynikne při srovnání se Spojenými státy. Americký federální systém stojí na soutěži jednotlivých států s širokou autonomií. Federální vláda může vykonávat pouze pravomoci výslovně svěřené ústavou. Vše ostatní zůstává státům. I americký federalismus vykazuje tendence k centralizaci, ty však probíhají v rámci jednoho politického společenství a pod přímější demokratickou kontrolou než v EU. Jejich další vývoj však může být do určité míry ovlivněn přístupem nové americké administrativy. Navzdory vlastním strukturálním problémům, včetně politické polarizace, zůstává klíčovým rysem Spojených států soutěž mezi jednotlivými státy a reálná možnost institucionálního experimentu. Vzniká prostředí konkurence, experimentování a inovací. Jednotlivé státy mohou dlouhodobě sledovat odlišné politické i ekonomické strategie bez zásahu centra. To podporuje adaptabilitu i hospodářskou dynamiku. Rozdíl je patrný i v oblasti regulací. Zatímco v EU se environmentální, energetická, sociální či digitální politika harmonizuje shora, v USA zůstává většina těchto oblastí v kompetenci států. Federální regulace jsou zpravidla pružnější a méně administrativně zatěžující. Neexistuje jednotná uhlíková daň ani celostátní systém emisních povolenek. Státy samy volí, jaké nástroje zavedou. Občané mohou „hlasovat nohama“ a stěhovat se podle svých preferencí. Decentralizace umožňuje testovat různé politiky, rychle odhalovat selhání a přebírat funkční řešení. Jde o mechanismus, který v EU chybí a který Brusel dlouhodobě potlačuje – zřejmě ve snaze zajistit, aby se členské státy nemohly lišit ani omylem.

Cena za centralizaci

Evropská unie dnes zasahuje do vnitřních záležitostí členských států hlouběji než federální vláda USA. Právo EU má přednost před národními zákony a sekundární legislativa platí přímo. Klíčovou moc přitom soustřeďuje nevolená Evropská komise. Demokratická odpovědnost se ztrácí v institucionální struktuře, která je občanům vzdálená a obtížně kontrolovatelná. Výrazným projevem tohoto směřování je Green Deal a související agendy typu ESG. Ty nepůsobí jen jako nástroj ochrany životního prostředí, ale i jako forma centrálního řízení ekonomiky. Výsledkem jsou dražší energie, slabší konkurenceschopnost a odliv investic mimo Evropskou unii, často do Spojených států. Namísto podpory inovací vzniká rigidní systém, který odchylky systematicky trestá.

Kontrast s USA je patrný i v této oblasti. Americká politika DEI měla převážně měkký institucionální charakter a nezasahovala přímo do fungování ekonomiky. Její rušení administrativou Donalda Trumpa může vést k menší ideologické zátěži, větší právní neutralitě a příznivějšímu prostředí pro růst i svobodnější fungování společnosti.

Ekonomické dopady centralizace EU

Podíl Evropské unie na světovém HDP od 90. let výrazně klesl. Z úrovní blížících se 30 % se dostal na přibližně 15 %. Spojené státy si naopak dlouhodobě udržují kolem čtvrtiny světového výkonu a po finanční krizi v roce 2008 rostly rychleji. Lisabonská smlouva tento trend nezvrátila. Naopak posílila institucionální rámec, který strukturální slabiny evropské ekonomiky spíše konzervuje.

Stejný vývoj lze pozorovat i v oblasti inovací. Evropská unie dlouhodobě investuje do výzkumu kolem 2,2 % HDP a neplní vlastní cíle. V žebříčku QS World University Rankings 2025 dominují americké univerzity. V první třicítce figuruje z EU pouze jediná – Technická univerzita v Mnichově. Spojené státy vedou ve výzkumu i klíčových technologiích, které budou určovat budoucí rozložení moci – od digitálních platforem a umělé inteligence až po biotechnologie. Evropa produkuje normy, Amerika firmy. EU sází na regulaci a omezení energie, USA na inovace, soběstačnost a podporu průmyslu.

Když změny nahrazuje zadlužení

Namísto korekce institucionálního nastavení reaguje Evropská unie dalším posilováním centra a zadlužováním. Praktiky typu frontloadingu, tedy předfinancování politických priorit dříve, než na ně existují schválené prostředky, umožňují rozdíl dorovnávat dluhem. Teorie veřejné volby by tento postup bez váhání označila za elegantní způsob, jak politické náklady přesunout na budoucí generace. Odpovědnost se rozplývá a dluh se stává nástrojem udržení nefunkčního modelu. Evropská unie se dostává do strukturální pasti. Centralizuje moc, ale ztrácí legitimitu. Reguluje ekonomiku, ale oslabuje růst. Potlačuje soutěž, ale slibuje inovace. Nejde o selhání jednotlivých politik, ale o důsledek institucionální logiky, která nahrazuje politickou pluralitu technokratickým řízením.

Dvě logiky moci

Srovnání Evropské unie a Spojených států není cvičením o institucích ani tvrzením, že americký model je bezchybný. Vypovídá o tom, že evropský model se vzdaluje vlastním historickým zdrojům síly, a současně představuje střet dvou odlišných modelů správy společnosti. Americký model vychází z jednoho politického společenství, v němž je moc přímo odpovědná občanům a opírá se o soutěž a decentralizaci. Evropská unie, která postrádá jednotný demos, nastavila systém založený na centralizaci, regulaci a ideologickém řízení, v němž jsou občané redukováni na objekty správy, nikoli skutečné politické subjekty. Výsledky odlišného přístupu USA a EU jsou již nyní empiricky měřitelné – ekonomicky, technologicky i politicky. Rozdíl má i hlubší, téměř filozofický rozměr. Evropská unie implicitně vychází z přesvědčení, že správně definované a univerzálně prosazované hodnoty samy vytvářejí politickou a ekonomickou sílu. Americký přístup, včetně jeho trumpovské podoby, stojí na opačné logice. Síla – ekonomická, technologická i geopolitická – je předpokladem prosazení hodnot.

Evropě by alespoň na začátek prospělo, kdyby se Evropská unie vrátila k principům plurality, subsidiarity a odpovědnosti. Jinak riskuje, že se z kdysi dynamického kontinentu stane byrokraticky spravovaný prostor stagnace a pro okolní svět laboratorně zajímavý příklad správy úpadku.