Pokud bude prezident udržovat vládu v demisi, musí počítat s rizikem ústavní žaloby, říká expert Pavlíček

Šéf ANO Andrej Babiš chce mít jmenovanou vládu do zhruba poloviny prosince, aby stihl jednání premiérů na Radě EU. Brání mu ovšem střet s Hradem, který si klade různé podmínky. Má na ně prezident vůbec právo? Podle právního experta Václava Pavlíčka, který se ústavními záležitostmi zabývá dekády, se prezident pouští do vod, které mu nepřísluší. Petr Pavel prý mimo jiné devalvuje význam voleb. Najdou oba politici cestu, jak spolu kohabitovat? Ústavní expert též říká, že každá generace by měla dle jeho mínění mít právo redefinovat si Ústavu.

Nález Ústavního soudu z roku 2020, na který se Hrad odvolává, uvádí, že – zjednodušeně řečeno – prezident musí brát v potaz při jmenování, zda někdo má střet zájmů, a pokud ano, zda ho může vyřešit. Ústava samotná toto ale nezmiňuje. Jak silný argument je tento nález Ústavního soudu, na který se tedy odvolává Kancelář prezidenta republiky?

Co je tím problémem při současné tvorbě vlády? Spočívá v tom, že se nepostupuje podle Ústavy. Pověření o sestavené vlády není založeno na Ústavě, ale na zvyklostech, což ostatně konstatoval i pan prezident. Ústava sama vychází až z toho, že nejprve musí být předseda vlády jmenován, aby potom mohl také dostat či nedostat důvěru v Poslanecké sněmovně. A aby mohl tedy zařizovat všechny možné další věci, které mu Ústava nebo zákony přikazují. Z toho také vyplývá, že těžko může prezident jednat s potenciálním předsedou vlády o tom, kdo bude členem vlády, když ho ještě nejmenoval předsedou vlády. Tím spíše také nemůže prezident mluvit o programu vlády, protože i ten program vychází z toho, že předseda vlády je již jmenován.

Otázka legitimity toho postupu vychází z toho, že volby znovu rozdaly karty: rozhodli o tom, kdo se může podílet na budoucí moci a kdo bude v opozici. Dokud není potenciální předseda vlády jmenován, tedy nemá ještě ani tu důvěru ve sněmovně, tak nemůže ani řešit svůj střet zájmů, protože přece nemůže jít do rizika na jedné straně, že nedostane důvěru, přestože se zbaví majetku. Kdo by potom za to odpovídal? A na straně druhé to devalvuje význam těch voleb a význam Parlamentu, respektive Poslanecké sněmovny, abych mluvil přesně, protože teprve ve chvíli, kdy mu Poslanecká sněmovna vysloví důvěru, tak on může pokračovat v těch právech a povinnostech, které mu vyplývají z právního řádu.

Nepovažujete tedy za legitimní, aby Andrej Babiš veřejnosti řekl ještě před jmenováním, jak vyřeší svůj střet zájmů?

Vždyť není jmenován, tak přece nemůže vědět, jestli vůbec bude jmenován. Tak jak může řešit nebo hovořit o tom, jak to bude řešit, když ještě nemá co řešit, protože ještě není v postavení toho, kdo by se mohl dostat do střetu zájmů. To vyplývá z principu parlamentní demokracie. Parlament rozhoduje o tom, kdo bude mít důvěru a kdo ne. Prezident v našem ústavním systému má jenom ty pravomoci, že má právo dvakrát se pokusit vybrat kandidáta na předsedu vlády a když neuspěje tento kandidát v Poslanecké sněmovně, tak pak nastupuje návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Říkal jsem kdysi to samé v souvislosti s postojem Václava Havla, Václava Klause a posléze i Miloše Zemana. Celá ta konstrukce by se v opačném případě naprosto zhroutila: ponížila by se role Poslanecké sněmovny, neúměrně by se zvětšila role prezidenta republiky nad všechny limity, které jsou v Ústavě. Přece jen zvyklosti nemohou mít větší právní sílu než to, co je v Ústavě přímo napsané.

Když bych teď parafrázoval pana prezidenta, tak on expremiérovi Babišovi říká: nejmenuji vás, dokud neřeknete, jak vyřešíte střet zájmů. Čímž tedy dle vás překračuje své pravomoci. Může se tím hlava státu vystavit riziku ústavní žaloby?

Řekl bych, že asi ano, protože on někoho jmenovat musí. Když nejmenuje Babiše, tak musí jmenovat někoho jiného.

Přičemž ale Andrej Babiš je předsedou té vítězné strany ve volbách.

Právě. Takže si prezident musí uvědomit, že lid ve volbách rozhodl. Musí si uvědomit, že jsme parlamentní republikou. Nejsme přece armáda, kde platí nedílná velitelská pravomoc.

Četl jsem komentář pana bývalého prezidenta Václava Klause pro Mladou frontu, kde říká: „Nejsme prezidentský systém, jsme navýsost parlamentní systém. Kde – v dobrém – hlavním úředníkem země je ministerský předseda, nikoli prezident. Neboli to považuji za pokus o radikální změnu našeho ústavního pořádku a systému. Nemohu to vydýchat.“

Aniž bych znal to, co napsal, tak se s tím plně ztotožňuji. Měl jsem tedy určité výhrady, když on kdysi zkoušel některé kandidáty na ministry, ale to se netýkalo premiéra, to se týkalo už toho výběru. Ale to, co říká bývalý prezident Klaus, zcela podepisuji.

To, že prezident patří k jinému politickému táboru než předseda vlády, má hlubokou tradici ve Francii. Říkalo se tomu kohabitace a vždycky se to vyřešilo (prezident ztrácel v takové chvíli faktickou kontrolu nad vládou, většinu exekutivních pravomocí převzal premiér a prezident se stal spíše hlavou státu než hlavou výkonné moci – pozn.red.). Francouzi v tom poloprezidentském systému si na to zvykli a většinou část z toho volebního období byla za takové situace, další část pak za situace, že prezident měl tu většinu. Byly o tom ve Francii i u nás v Česku dost zajímavé diskuze v minulosti, tuším tak před 20 lety.

Neposunula to tím směrem k porušování Ústavy přímá volba prezidenta, kterou tu máme od roku 2013, že dává prezidentovi větší pocit legitimity?

Zcela určitě, to jsem vždycky říkal. Nepochybně zesiluje pozici prezidenta, ale to zesílení nemůže být takové, aby překročil to, co je v Ústavě. Legitimita přece může být jenom v rámci ústavních pravidel. Jasně, prezident také dostal legitimitu od voličů ve volbách, jenže to je minulá legitimita. Nové volby tohle vždycky přenastavují.

Tam máte na mysli článek 2 Ústavy, že veškerá moc vychází z lidu, přičemž vůle lidu se vyjeví ve volbách.

A taky, že včele moci je vláda, ne prezident. Ten se jenom účastní některých aktů, a to ještě ta účast je vyjádřena kontrasignací těch aktů. On by vlastně neměl žádné výkonné pravomoci dělat bez účasti předsedy vlády. Protože on je ten, který se opírá o většinu Poslanecké sněmovny.

Když se tedy nyní prezident vyjadřuje například k tomu programovému prohlášení vlády, přičemž argumentuje tím, že on se podílí na nějakých agendách, například zahraničně politických nebo bezpečnostních, je vrchním velitelem ozbrojených sil, tak dá se říci, že to celé nastavení otáčí?

Ano, dá se to tak říci. Prezident se tady na těch pravomocech, které jste zmínil, sice podílí, ale jeho akty musí být kontrasignovány, aby měly vůbec nějakou relevanci. Takže tím delegitimizuje volby. Když se voliči o něčem rozhodli, a proto zvolili tuto většinu, tak nemůže do toho vstupovat nějaká čtvrtá moc, která není součástí koalice. Musí jít o kohabitaci, jako právě kdysi v té Francii.

Jak dlouho tu ještě s námi může být vláda Petra Fialy v demisi? Protože Hrad si trvá na svém. Pakliže jste řekl, že by byla na místě ústavní žaloba, kdyby docházelo k nějakému neúměrnému natahování, kdy by měla případně přijít?

To je stará otázka, řešila se u vlád i v minulosti. Vláda by měla respektovat vůli voličům. Dosluhující vláda je ta, jak se říkalo v Americe, kulhající kachna. Nemá legitimitu k rozhodování o závažných věcech, ona má jenom právo udržovat správu státu. Takže pokud chce prezident, a teď říkám kterýkoliv, riskovat, že ponechá u moci vládu, která nemá legitimitu k zásadnímu rozhodování, tak pak musí nést následky a to třeba i ústavněprávní. Argument pro tu případnou ústavní žalobu by pak byl, že se nerespektují demokratické procedury voleb. Důvody, proč to jmenování nemusí být, mohou nastat, ale neměly by být politické.

Nyní to také vypadá, že prezident bude chtít mluvit s jednotlivými kandidáty na ministry ještě předtím, než bude Babiš jmenován. Většinou se to dělo až poté. Je to správný postup?

To je vůbec nepřípustné. Když není jmenován, tak nikde není uvedeno, že prezident může rozhodovat o výběru ministrů. On rozhoduje jenom o výběru premiéra, nikoho jiného. A když by později měl být někdo odvolán, tak to opět musí navrhnout premiér. Premiér je pánem vlády, ne prezident.

Vidíte nějaký prostor pro zlepšení Ústavy? Například, že by se tam jasně zakotvily některé ty lhůty, protože někde není uvedeno nic, tedy se předpokládá bez odkladu.

Z toho, co jsem v rámci tohoto rozhovoru dosud říkal, vyplývá, že si myslím, že ty problémy jsou v tom, že se nerespektuje znění Ústavy. Kdyby se respektovalo, tak to půjde bez problémů. Jestli se chce nastolit jiný systém, prosím, ale ta současná určitě v žádném případě není založena na prezidentském systému. Nynější Ústava se inspirovala ústavní listinou z roku 1920, kde bylo to postavení prezidenta ještě slabší, protože Masaryk si stěžoval, že ani svůj projev v Parlamentu nemůže říkat bez souhlasu vlády. Takže zcela opačně, než se to pokouší interpretovat prezident současný. Bylo to něco na způsob toho poselství, které viděl Masaryk ve Spojených státech. A chtěl se podle toho řídit i Václav Havel ještě v době socialistické Ústavy, kdy vlastně místo Mariána Čalfy (polistopadový federální premiér – pozn.red.) podával zprávu o stavu republiky on, což ovšem zaniklo spolu s koncem Československa.

Chtěl jsem se zeptat, protože často bývá některými kritiky Ústavy vyčítáno, že je příliš obecná a pak je to tedy do jisté míry otázkou interpretace. Ale při pohledu do statistik jsem zjistil, že vůbec nejpozději byl jmenován premiérem Bohuslav Sobotka Milošem Zemanem, to bylo 83 dnů po volbách, což je například při srovnání s okolními zeměmi stále dost dobré. Tedy prostor pro zlepšení nevidíte?

Dělal jsem první komentář Ústavy s kolegou Janem Hřebejkem z katedry, který jsme také kdysi slavnostně předali Václavu Havlovi na Hradě a myslím si, že tehdy k tomu nebyly žádné výhrady. Ostatně to vyplývalo z toho, že to byla Ústava připravená komisí v čele s Janem Kalvodou, oficiálně v čele s Václavem Klausem, a nebyly připuštěny jiné varianty, tj. ta sociálně demokratická. Já jsem se podílel na těch prvně federálních a posléze národních jednáních, ale nikoliv na té platné, ani na té opoziční, to jsme jenom komentovali v učebně. Na jedné straně šla ta tvorba vcelku bez problémů, na druhé straně vždycky každá silná osobnost v politice si chce nashromáždit víc pravomocí, než jí text Ústavy dává. Dělal to Václav Havel, dělal to Václav Klaus, dělal to Miloš Zeman, byť to vždycky bylo v nějakých jiných oblastech.

Přičemž já neříkám, že Ústava nemůže být lepší. Dokonce jsem teď říkal na semináři svým studentům, že mám za to, že každá generace má právo si své ústavní poměry sama upravit, že by neměla být vázaná minulostí. Když se změní situace společenská, technická, atd., tak má právo to udělat jinak, byť třeba může namítnout, že jsem kdysi ostře protestoval proti způsobu voleb v Estonsku přes technologická zařízení, to ale podle mě porušovalo základní principy, které jsme si tu po listopadu 1989 vytyčili, jako je mimo jiné tajnost.

Říkal jste, že touha po moci vábí každého na Hradě. Známá je třeba ta věta Václava Havla, který říkal, že není jenom automatem na podpisy. Petr Pavel, když kandidoval na prezidenta, tak on sliboval, že bude čistě tím v podstatě úředním prezidentem, kterého Ústava předpokládá…

Vzpomeňte si na situaci, kdy Václav Havel chtěl, aby měla manželka prezidenta alespoň půlku věty v Ústavě. Podobné záležitosti se potom opakovaly a to až do současnosti. Přece nejsme v monarchii. Ostatně to, že nemůže být nikdo hlavou státu více než dvakrát, je toho také součástí. Aby si i prezident uvědomil, že po uplynutí mandátu je zase obyčejným občanem jako kdokoli jiný.