Kdo byli rudoarmějci?

KOMENTÁŘ

Kdo byli rudoarmějci?
Je to všechno už dávno, válka a roky těsně po ní už přestávají být součástí živé paměti. Šeříky a tanky už tu ulice v květnu nezdobí, píše Ondřej Štindl. A ani ta socha maršála Koněva v Praze 6 už nestojí... Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně. Každý rok začátkem května bylo vidět ve výlohách obchodů, ve školách a veřejných budovách, v hodinách výtvarné výchovy je žactvo poslušně rozmnožovalo. Tanky a šeříky na oslavu „slavných májových dnů“ na památku Rudé armády – osvoboditelky.

Po revoluci se ale ta její osvoboditelská role stala spornou a ten spor už taky nějakou dobu trvá a bude trvat dál. Letos měl trochu intenzivnější podobu – z pochopitelných důvodů. Rusko, jež se k rudoarmějské tradici hlásí, třetí rok vede agresivní válku proti Ukrajině. Debata o osvoboditelské úloze Rudé armády tím získala nový, v něčem snad aktuální rozměr. Dá se vůbec mluvit o osvoboditelích, když přinesli, co přinesli? Nebyli to i tehdy spíš okupanti? Záleží na tom, koho si pod pojmem Rudá armáda představujeme.

 

„Mimořádná událost. Rozsudek. Poprava. Vysvlékli ho a pohřbili ho. V noci se v zakrváceném spodním prádle vrátil k jednotce. Tak ho popravili znovu.“ Tu hrůzně groteskní momentku si v době stalingradské bitvy stručně zaznamenal do deníku sovětský válečný dopisovatel Vasilij Grossman (výbor z jeho deníků komentovaný anglickým historikem Antonym Beevorem česky vyšel pod názvem Spisovatel ve válce). Všichni aktéři té děsivé historky patřili k Rudé armádě. Neznámý odsouzenec (možná se pokusil zběhnout, možná vedl protistátní řeči, možná si způsobil zranění, aby unikl boji), který přežil svou smrt, vyhrabal se z hrobu, ale na dějišti nejstrašnější bitvy druhé světové války se neměl kam jinam vrátit – než k jednotce. Ti, kdo ho dvakrát popravovali. Ti, kdo o tom rozhodli. I Grossman, nadaný a statečný člověk, jehož životní dílo – válečný román Život a osud – v rukopisu zabavila sovětská tajná policie a nedožil se jeho vydání. Patřily k ní miliony dalších, přeživších i padlých, lidí, jež strhla dějinná vlna a oni se snažili nějak udržet nad hladinou ve strašlivých podmínkách. Proti sobě měli krutého nepřítele a v zádech krutou sovětskou moc, rozkazovala střílet zezadu po vlastních vojácích, kteří by při zoufalých šturmech jevili sklony k ústupu, fízlovala je a trestala. Vlastní nekompetencí způsobila, že miliony jejích vojáků padly začátkem války do zajetí, vnímala je kvůli tomu jako zločince a po válce posílala do gulagů. I tihle lidé byli Rudá armáda. Stejně jako mnozí hrdinové, stejně jako mnozí zločinci, fanatičtí politruci i kapitán Solženicyn, příslušníci trestních praporů, kteří prakticky neměli šanci přežít, a další a další a další. A pomyšlení na jejich úděl, na všechnu tu hrůzu by v člověku mělo probudit úctu a taky žal.

Přispěli k porážce nacismu, skutečně od něj osvobodili někdejší Československo, bez jejich vítězství by jeho obyvatele čekaly horší věci než zločiny režimu, který příchod Rudé armády umožnil nastolit. Jeho povahu předznamenávalo i zavlečení mnoha československých občanů ruské národnosti do sovětských gulagů, jemuž zdejší úřady přihlížely, činnost sovětských poradců. To, že primární loajalita vedení tuzemské komunistické strany nebyla vázána k vlastní zemi, ale k Moskvě. Zástupy voličů, jež v prvních poválečných volbách daly komunistům hlas, to neviděly nebo vidět nechtěly, demokratické síly se nedokázaly chovat na výši situace. Miroslav Kalousek včera napsal, že Češi „Rusákům do chřtánu napochodovali sami“. Nevím, jestli se to dá takhle jednoznačně říct, jestli po válce existovala reálná možnost jiného konce. Ale rozhodně jsme se nechali pohltit dost snadno.

Je to všechno už dávno, válka a roky těsně po ní už přestávají být součástí živé paměti. Šeříky a tanky už tu ulice v květnu nezdobí. Přehlídka na Rudém náměstí se ale konat devátého května bude. Část zdejší „vlastenecké scény“ cítí radostné vzrušení, když na ni pomyslí, snad na ni dorazí i Robert Fico a další osobnosti. Jistě budou mluvit o uctění památky rudoarmějců padlých v boji s fašismem. Tím skutečným předmětem uctívání ale bude ruská moc ve vší její krutosti, netečnosti a svévoli, jež spoluurčovaly úděl ruských vojáků, vězňů a mnoha a mnoha dalších v časech druhé světové války. A jistě je pociťují i ti, kdo nocí ruskou uniformu dnes, kdy na ně vyšla role lidských obětí na oltář režimu, jejž nikdo nebude mít důvod vnímat jako osvoboditelský.

 

×

Podobné články