Dobrodružný duce na břehu našeho moře

FOTOBLOG

Dobrodružný duce na břehu našeho moře
V Rijece, které se ovšem tehdy říkalo Fiume, což je totéž, prostě Řeka, vládl patnáct měsíců básník, válečný pilot a dobrodruh Gabriele D’Annunzio (vlevo obraz se symbolikou italské vlády nad městem, mají ho v historickém muzeu). Dále přístav a rybí trh. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Naše paní, která prošla ohněm

KOMENTÁŘ

Ačkoliv je Francie oficiálně sekulární stát, na otevření rekonstruované Notre Dame nesměl prezident Emmanuel Macron chybět. Nechyběla ani řada dalších lidí, vče ...

00:09

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“.

Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let, na něž se později vzpomínalo jako na sladké časy, ve kterých nikoho nenapadlo, že jsou u konce. O městě Rijeka (starším pravopisem Rjeka) se tam ale ještě píše, že „převahu tam mají Vlaši, okolí je však čistě chorvatské“, takže navzdory těm Vlachům, tedy Italům, se tam Slovan může cítit jako doma, přestože je tedy vlastně v Uhrách, či přesněji v Zalitavsku, neboť „guvernér je podřízený přímo uherskému ministerstvu“. Je to tedy italské město obklopené Chorvaty, spravované Maďary v Rakousko-Uhersku, odkud tam jezdí hlavně Češi.

 

To poslední zůstalo nezměněno. Češi samozřejmě Rijeku dobře znají, je to první město před Jadranem, tedy už jsou definitivně v Chorvatsku, možná tu trochu přibrzdí, možná na chvíli zastaví, projdou se po Corsu – a jedou dál. Do Chorvatska se, myslím, nejezdí kvůli městům, jako je Rijeka, která sice leží u moře, ale je to hlavně přístav, koupat se mezi těmi jeřáby, moly a doky moc nedá, nejbližší pláž je pár kilometrů za městem v Opatii, ale to vlastně taky není pláž, nýbrž jsou to taková koupací betonová mola, ze kterých se hupsne do vody a pak se na ně zas musí člověk obtížně vydrápat. Někdy mu u toho krvácí noha. Ale o tom později.

Rijeka čili Řeka je ovšem město, které je škoda opomenout, protože zatímco na plážích se člověk nudí vždy stejně, ve městě je to vždycky trochu jiné. Teď už nemá padesát tisíc obyvatel, ale asi sto třicet tisíc, Italů tam zbyla jen hrstka, to jich je víc v Pule, a vládnoucí Maďaři jsou také ti tam, po nich tam zůstalo sotva pár pamětních desek: ta se sdělením, že se tady narodil chudé posluhovačce János Kádár, tam ale není. Rozkládá se v ohybu Kvarnerského zálivu, takže moře je tam mírné a připomíná rybník. Hned za úzkým břehem a pobřežím se zvedají kopce, na kterých v dobách socialistické Jugoslávie postavili dost příšerné věžové paneláky. Avšak výhled z nich musí být parádní. Charakter dolního města je zachován z lepších časů belle époque. Hlavní ulice se pořád jmenuje italsky Corso, je na ní pěkná barokní věž s habsburskými císaři. Rovnoběžná s ní je ulice Riva čili Nábřeží. Ulice ve zbytcích starého města jsou křivolaké, domy mají italský ráz a vyčuhují z nich někde antické vykopávky; jedno malé náměstí bylo evidentně v římské době fórum, což se pak i dočtete. Před divadlem, kterému se chorvatsky říká kazalište, se můžete chvíli cítit jako v Brně nebo v Liberci, protože ho postavila naše vídeňská firma Fellner a Helner: před ním stojí socha „zakladatele chorvatské národní opery“ Ivana Zajce, jehož tatínek se jmenoval Jan Nepomuk Zajíc a byl to český kapelník od Domažlic. Kousek od divadla je tržnice v historických budovách z konce 19. století, v jednom křídle se prodávají ryby a také chobotnice na drceném ledě, které, byť možná už mrtvé, hledí jedním moudrým smutným okem, že z toho na člověka padne tíseň a